---

Navigace webu publicistika:

---

Navigace webu dokumentace:

---

Vyhledávání:

---

Motto:

---

 

OTEC jméno titul příjmení *datum místo † datum místo	MATKA jméno titul příjmení *datum místo † datum místo
jméno titul příjmení *datum místo † datum místo
text
1. oo datum místo
MANŽELKA jméno titul příjmení *datum místo † datum místo
OTEC MANŽELKY jméno titul příjmení *datum místo † datum místo	MATKA MANŽELKY jméno titul příjmení *datum místo † datum místo
POTOMCI
jméno titul příjmení jméno titul příjmení	*datum místo † datum místo *datum místo † datum místo
2. oo datum místo
MANŽELKA jméno titul příjmení *datum místo † datum místo
OTEC MANŽELKY jméno titul příjmení *datum místo † datum místo	MATKA MANŽELKY jméno titul příjmení *datum místo † datum místo
POTOMCI
jméno titul příjmení jméno titul příjmení	*datum místo † datum místo *datum místo † datum místo

♣♣♣

Informace o třech generacích rodiny Aichel-Santini pracujících na stavbách, které jsou dnes součástí Světového kulturního dědictví; nejznámější člen rodiny – Jan Blažej – během svého života vytvořil nebo se podílel na více než 100 stavbách.

Klikněte na obrázek pro jeho zvětšení

Sestavil © Jan Drocár, 2009

♣♣♣

RAJHRADSKÝ KLÁŠTER

Santini

Giovanni Santini Aichl (Jan Blažej Santini Aichl) se narodil pravděpodobně 3. února 1677, na den sv. Blažeje. Následujícího dne 4. února byl pokřtěn. Po sv. Blažejovi dostal druhé jméno, málokdy však užívané. Santini byl nejstarším synem Santini Aichla, kamenického mistra, narozeného v Praze roku 1652. Santiniho děd Antonín Aichl pocházel z Itálie z městečka Roveredo. Někdy na počátku 30. let sedmnáctého století přišel do Prahy. Zde se v roce 1635 oženil. Jeho ženou se stala Kristýna Ostová z Plzně. Antonín Aichl pracoval jako zedník na Malé Straně. Asi v polovině 17. století přesídlil na pražské Staré Město.

Janův otec Santini Aichl se již narodil na Starém Městě. Kmotrem mu byl významný italský stavitel Carlo Luragho. Vyučil se kamenickému řemeslu a v roce 1675 se oženil s Pražankou Alžbětou Thimovou. Jako zručný kameník získal práci na Hradčanech a po obdržení měšťanského práva na Malé Straně si zakoupil dům U tří hvězd na Pohořelci. To se psal rok 1685. V době zvýšené stavební aktivity v Praze Santini Aichl předčasně jako padesátiletý v roce 1692 umírá. Zanechává kromě nejstaršího syna Jana Blažeje dceru Alžbětu a syna Františka. Santini Aichl tesal v Praze kamenné architektonické články pro křižovnický kostel sv. Františka, východní trakt strahovského kláštera, arcibiskupský seminář. Pracoval i na budově Černínského paláce, vytvořil epitaf Humprechta Jana hraběte Černína z Chudenic v kapli sv. Zikmunda v katedrále sv. Víta. Roku 1696 vytvořil křtitelnici pro kostel v Kosmonosích.

Jan Santini Aichl byl příslušníkem třetí generace v Praze naturalizovaných italských kameníků a zedníků. Spolu se svým bratrem Františkem převzali do svých jmen otcovo jméno Santini. Tělesná vada Janova (podle písemných pramenů byl chromý) ovlivnila, že nepokračoval podle otcova vzoru, ale vyučil se malířem, pravděpodobně u Kristiána Schrödera. Jeho dcera Veronika Alžběta se stala v roce 1707 Janovou ženou. Od roku 1700 Jan Santini již samostatně projektuje a ve své činnosti navazuje na architekta J. B. Matheye, který rovněž začínal jako malíř. Jan některé Matheyho projekty převzal a dokončoval. Po roce 1705 byl Jan Santini natolik majetný, že si mohl koupit v Praze, v dnešní Nerudově ulici dva domy (Valkounský dům a dům U zlaté číše). Ve srovnání s tvůrčími úspěchy byl jeho rodinný život méně úspěšný. Ještě v dětském věku mu zemřeli tři synové a v roce 1720 umírá i jeho žena. Zůstala pouze dcera Anna Veronika. Krátce nato však sňatkem s Antonií Ignatií Chřapickou z Mohliškovic získává povýšení do šlechtického stavu. Tato skutečnost zajišťuje Janu Santinimu řadu významných zakázek. Ve druhém manželství se roku 1721 narodila dcera Jana Ludmila a o dva roky později syn Jan Ignác Rochus. Santiniho osobnost se těšila velké vážnosti. Jeho velké tvůrčí plány překazila předčasná smrt 7. prosince 1723, necelé dva měsíce před dovršením pouhých čtyřiceti sedmi let. Na vlastní tvůrčí práci měl Santini necelé čtvrtstoletí. V tomto období byl krutě pronásledován v osobním životě. Z tohoto pohledu je jeho dílo mimořádné a opravdu výjimečné.

Od poloviny 17. století se datuje úsilí rajhradského proboštství o povýšení na opatství. Santiniho práce začala v době, kdy Rajhradu svítala naděje na osamostatnění. Probošt Pirmus navazuje roku 1718 styky se Santinim a svěřuje mu veškeré projekční práce. Celkovou architektonickou koncepci Santiniho nám zachycuje kopie od zednického mistra Matyáše Rosy z roku 1775. Santini pojal svůj projekt opravdu velkoryse. Konventní chrám je obklopen čtyřmi kvadraturami, před západním průčelím je prelatura, na jihu pak konvent a na protilehlé straně jsou dva hospodářské dvory. Santiniho urbanistické řešení je postaveno na dvě na sebe kolmé osy symetrie. Do kostelní novostavby byly začleněny rozestavěné západní věže z konce 17. století. Chrám byl vkomponován do původních klášterních kvadratur.

Santiniho plány měl původně realizovat brněnský stavitel Mořic Grim. Tento stavitel byl odmítnut, protože požadoval odvodnění bažinatého terénu. Nakonec byl povolán František Benedikt Klíčník, který byl ochoten realizovat stavbu podle Santiniho projektu. Jeho snahy však selhaly, a tak nakonec musel po prohlídce staveniště rozhodnout sám Santini. Stavbu realizoval na pilotách a roštech “pro větší bezpečnost a pro ušetření větších nákladů”. Bouráním presbytáře starého kostela začala roku 1722 stavba. Na podzim téhož roku začal brněnský tesař Jan Ebenberger s vazbou krovu a o rok později byla hrubá stavba pod střechou. Dvojice západních věží byla zpevněna v roce 1728. Zpevnění bylo zaměřeno proti případnému sesouvání. Roku 1739 vysvětil olomoucký biskup Jan z Lichtenštejna dokončený chrám.

Po umělcově smrti dokončoval stavbu rajhradského kláštera víděňský stavitel Ch. A. Oestl. Ten upravil západní průčelí chrámu tak, že narušil vertikalitu s gotizujícím principem ubývání hmoty směrem nahoru a kompozici na hlavní osu. Santiniho princip nebyl vídeňským stavitelem vůbec pochopen. Oestlovy úpravy se projevily i na severním průčelí. Srovnáme-li dochované Santiniho plány se skutečností, zjistíme, že vídeňským stavitelem byly dekorativním tvarováním oken potlačeny Santiniho gotizující prvky. V této souvislosti můžeme připomenout, že vliv Santiniho se projevil i na farním kostele sv. Kříže v Rajhradě, na sýpce v Rajhradicích a na kostelech sv. Jana Křtitele v Telnici a kostele a rezidenci v Ostrovačicích.

V chrámovém interiéru pracuje Santini s prvky, které uplatnil již ve svých dřívějších stavbách. Jsou to opět prvky, které jsou ve své podstatě převzaty z gotiky. Jedná se o zmnožené triumfální oblouky, které se v podélném prostoru opakují, a tak umocňují hloubku, rytmus a monumentalitu prostoru. Celkovému výrazu monumentálního prostoru napomáhají okenní dvojice tvořené spodními okny se záclonovitým záklenkem a oválnými okny nad nimi. Ve vztahu k okenním výřezům je komponován hlavní oltář a varhany na kůru. Procházíme-li rajhradským klášterním chrámem, můžeme konstatovat, že v Rajhradě uplatnil Santini všechny své známé prvky – svazky pilastrů, polosloupy, zmnožené triumfální oblouky rámující průhledy do vedlejších prostorů a gotizujícím způsobem vertikálně a hloubkově rytmizují prostor.

V dispozici klášterního chrámu se Santini průkazně inspiroval Guariniho neprovedeným plánem pro kostel P. Marie Etingské v Praze z roku 1679. Z tohoto a dalších hledisek zaujímá rajhradský klášterní chrám významné místo v proudu tzv. postguariniovské architektury.

V 70. letech 18. století byly kolem kláštera vysázeny aleje. Součástí kláštera jsou i zahrady. Uprostřed kvadratury dnes vyniká tzv. Rajská zahrada.