---

Navigace webu publicistika:

---

Navigace webu dokumentace:

---

Vyhledávání:

---

Motto:

---

Wratislav z Mitrowicz – základní údaje

Název rodu

Wratislav z Mitrowicz

Původ rodu

český

Základní údaje

první zmínka o rodu: 1448, první známý předek:
Vratislav, vlastník Mitrovic u Sedlčan
mýtický zakladatel: Vratislav II.

Rodokmen rodu

text

Rodová sídla

abecedně:
Bratronice (soukromý majetek)
Dírná (v majetku Wratislavů)
Chlumčany
Kamenice nad Lipou( státní majetek)
Kost (v majetku Kinských)
Mirošov (soukromý majetek)
Mitrovice (soukromý majetek)
Zálší (soukromý majetek) aj.

Rodové větve

újezdská, mníšecká a skřípelská

Rodoví představitelé

Vratislav z Mitrovic (*1576 † 1635) – autor knihy Příhody Václava Vratislava z Mitrovic
František Adam (*1680 † 1750) – diplomat v Petrohradu a Švédsku
Jan Antonín (*1686 † 1732) – získal titul říšského hraběte,
Jan Václav (*1670 † 1712) – nejvyšší kancléř u císaře Josefa I. a císařský poradce pro otázky zahraniční politiky
Jan Václav Josef (*1677 † 1712) – věnoval se diplomacii
Karel Kryštof František (†1689)
Maximilian Josef (*25.5.1857† 9.4.1940 ) – podepsal “Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939
Josef Oswald (21.5.1883 † 5.6.1966) – podepsal “Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939
Maxmilián Osvald (*1917 † 2002) – podepsal “Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939

Titulatura

stav svobodných pánů (1629),
panský stav starožitných rodů (1646),
říšský hraběcí stav (1701)

Vývoj rodu

Petr Mašek:  encyklopedické knihy
Modrá krev a Šlechtické rody…

Český královský rod Přemyslovců vymřel na prahu 14. století. Přes „ přeslici“ jsou s ním spřízněny různé aristokratické rodiny, například Lobkowiczové či Sternbergové. Pouze jedna rodina se však může chlubit původem z nejstarší a vlastně jediné české dynastie po meči; nic na tom nemění fakt, že jde o původ nepotvrzený.

Podle legendy jsou Wratislavové z Mitrowic levobočními potomky českého přemyslovského knížete Vratislava II., korunovaného v roce 1086 na českého krále.

Nutno říci, že tato legenda má skutečně několik podpůrných tvrzení. V první řadě je to tvrz pohanská koruna, používaná Wratislavy na erbu, heraldicky poměrně známá, dále pak přikrývky erbu ve formě knížecího pláště (opět velmi netypické) a zároveň červeno-černě polcený štít. Černá barva měla symbolizovat nemanželský původ. (Podle jiného výkladu jde však o omyl. Původně prý byl štít červeno-stříbrný, ale stříbrná barva časem zčernala). Navíc bylo jméno Vratislav u Přemyslovců velmi oblíbené a často používané.

Další historicky neověřené zprávy hovoří o Zdeňku Wratislavovi, který padl v roce 1278 spolu s Přemyslem Otakarem II. v bitvě na Moravském poli. Obdobně neprokázaným Wratislavem je Jan, generál císaře a krále Zikmunda Lucemburského, který padl u černomořské Nikopole v bitvě s Turky. Spolu s ním padlo údajně i jeho dvanáct synů. Poslední, třináctý syn se pak měl stát praotcem všech Wratislavů z Mitrowic.

První historicky ověřený Wratislav získal v polovině 15. století statek Mitrovice u Sedlčan a pomáhal Oldřichovi z Hradce v odboji proti Jiřímu z Poděbrad, který uvěznil Oldřichova otce. Oldřich obviňoval krále Jiřího, že jeho otce ve vězení otrávil. Nicméně ještě za života krále Jiřího se tento Wratislav stal purkrabím Pražského hradu. Později se rod rozdělil do několika linií.

K nejproslulejším členům rodu patří bezpochyby Václav Wratislav (*1576-†1635). Po studiích v jezuitské koleji v Jindřichově Hradci se účastnil jako mladík cesty do Istambulu s poselstvím císaře Rudolfa II. Když výprava konečně dorazila do Turecka, změnila se radikálním způsobem politická situace a nepřátelství mezi Vídní a tureckým sultánem se nečekaně obnovilo. Václav Wratislav hodlal spolu s arménskými kupci přejít přes Palestinu do Egypta a odtud lodí do Benátek a domů. Sultán jim však odchod z města zakázal. K dovršení všeho vypukla v Istambulu morová epidemie a Václav Wratislav onemocněl. Když se uzdravil, dal sultán celé poselstvo uvěznit, zakovat do želez a poslat na galeje. Až po několika letech byli nešťastní vyslanci osvobozeni.

Po návratu domů získal Václav Wratislav přezdívku „ Tureček“. Své dojmy a zajetí vylíčil ve spise, který ho později proslavil i mino Čechy. Poprvé vyšel tiskem v roce 1777 a poté ještě několikrát pod názvem „ Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic, které on v tureckém hlavním městě Konstantinpoli viděl a v zajetí svém zkusil“. Tento renesanční cestopis byl přeložen z češtiny do němčiny, angličtiny a ruštiny.

V roce 1603, v době Bočkajova vpádu, se stal Václav Wratislav, pravděpodobně jako odborník na tureckou otázku, velitelem pomocného vojska vyslaného českým sněmem na Moravu, pleněnou hajduky a Turky.V roce 1657 byl rodu potvrzen starý český panský stav.

Ze starší linie Wratislavů vynikl Vilém, člen řádu svatého Jana Jeruzalémského, tj. řádu maltézských rytířů. Bojoval ve vojsku císaře Rudolfa II. a účastnil se například dobývání uherské Ostřihomi. Na počátku 17. století byl přijat do panského stavu a v roce 1620 povýšen do stavu hraběcího, poněvadž se neúčastnil protihabsburské vzpoury, ale podporoval císaře.

Z rodu Wratislavů se tehdejší vzpoury účastnilo překvapivě velmi málo jeho příslušníků, a proto si při pobělohorských konfiskacích Wratislavové, na rozdíl od jiných rodů, polepšili. Výjimkou byl pouze Václav Wratislav, který se sice vzpoury zúčastnil, ale bylo mu jako katolíkovi odpuštěno.

Do řádu maltézských rytířů vstoupil také Adam Wratislav. Ten se v polovině 17. století účastnil bojů s Turky a velel v několika bitvách námořnímu maltézskému vojsku. Jeho bratr František (†1684), také člen řádu maltézských rytířů, zemřel ve funkci nejvyššího převora přímo na Maltě.

Mnoho Wratislavů se v průběhu dějin věnovalo vojenskému řemeslu. Sloužili přirozeně nejčastěji v rakouské armádě, ale nejen tam. Diviš František Wratislav bojoval v 1.století ve vojsku španělského krále jako rytmistr. Později se vrátil do Čech a byl hejtmanem kraje plzeňského. V roce 1701 byl rod povýšen do hraběcího stavu.

Jan Václav Wratislav (*1669-†1712) působil v diplomatických službách vídeňského dvora. Navštívil Holandsko, Anglii, vyjednával se vzbouřenci v Uhrách a se švédským králem Karlem XII. Zejména v Anglii vyvíjel významnou diplomatickou aktivitu. Byl také osobním přítelem slavného vojevůdce prince Evžena Savojského. Před koncem života byl dokonce jmenován nejvyšším kancléřem Království českého.

Církevní kariéru zvolil (Johann) Adam Wratislav (*1677-†1733). Nejprve byl biskupem královéhradeckým a později litoměřickým. V Litoměřicích zorganizoval slavnosti u příležitosti svatořečení Jana Nepomuckého. Nakonec se stal i arcibiskupem pražským, ale zemřel na cestě do Vídně, ještě než se stačil své funkce ujmout. Královehradeckým biskupem byl také jeho mladší bratr Jan Josef Wratislav (*1695-†1753).

Evžen Wratislav(*1786-†1867) sloužil ve vojsku polního maršála Jana Josefa Václava Radetzkého, bojoval s ním v Itálii a byl za zásluhy vyznamenán Řádem zlatého rouna a vojenským Řádem Marie Terezie.

Na přelomu 18. a 19. století byli Wratislavové zasaženi vlnou osvícenství a vlastenectví, které bylo společné takřka všem šlechtickým rodům v Čechách a na Moravě. Hrabě Antonín Wratislav byl členem pražské zednářské lóže; hrabě František Josef Wratislav (*1775-†1849) byl horlivým příznivcem Františka Palackého. Jejich jména nalezneme mezi podporovateli Královské české společnosti nauk i mezi příznivci, zakladateli a mecenáši Národního muzea.

Hrabě Josef Wratislav, nejvyšší zemský maršálek, věnoval do sbírek této nově vznikající národní instituce soubor 212 voskových modelů ovoce a hub, řadu nerostů a vycpaných zvířat. Vedle toho podporoval Národní muzeum i finančně, stejně jako několik jeho příbuzných. Evžen Wratislav (*1885-†1897) byl předsedou společnosti Národního divadla a poslancem na českého sněmu.

Eduard Josef Wratislav (*1820, † snad na počátku 20. století), jehož matka byla ruská šlechtična Josefina Michaljovičová, vstoupil jako mladík do ruské armády a sloužil jako důstojník v druhém pěším pluku cara Alexandra II. Později však odjel do Severní Ameriky, kde se aktivně zúčastnil občanské války Severu proti Jihu. Bojoval v řadách Unie spojených států amerických a dosáhl hodnosti plukovníka. Věrohodné zprávy o jeho dalším osudu nemáme; podle některých pramenů se měl vrátit zpátky do Evropy.

Poměrně neobvyklý zájem projevil Rudolf Wratislav (*1811-†1874), když v roce 1868 vydal německy psanou studii s názvem „Pokus o vyobrazení způsobu života, původu a řeči Cikánů obecně a v Rakousku žijících Cikánů zvlášť“. Studie vyšla v Praze a byla dedikována rakouské císařovně Alžbětě. Dedikace je formulována v souladu s obsahem díla v romštině. Tomuto jazyku je zde věnována velká pozornost a podstatnou část publikace zabírá slovník. V Čechách to byla už druhá učebnice tohoto typu; první vydal v roce 1821 Antonín Jaroslav Puchmajer pod názvem „Románi Čib“.

V druhé polovině 18. století se v Anglii objevila rodina Wratislavů, která údajně pochází z tohoto šlechtického rodu. William Ferdinand Wratislav (*1788-†1853) se ve 40. letech 19. století vydal do Čech a hledal materiály, jimiž by tento původ prokázal, ale marně. Albert Henry Wratislav (*1821-†1889), anglikánský kněz a pedagog, se stal významným propagátorem české literatury v Anglii. Často navštěvoval Čechy a naučil se česky. Vydal v Anglii řadu literárních a historických studií a překladů české literatury, například Královédvorský rukopis, a řadu monografických studií o Janu Husovi, Janu Žižkovi, Janu z Jenštejna, Janu Nepomuckém aj. Za zásluhy o propagování české kultury v Anglii byl jmenován členem dopisovatelem Královské české společnosti nauk. Jeho činnost byla později srovnávána s aktivitou hraběte Františka Lϋtzowa.

Ostatní členové anglických Wratislavů sloužili v britských koloniích, v Indii i jinde. Albert Charles Wratislav byl na počátku našeho století diplomatem v Turecku. Adam Henry Rushworth se zúčastnil potlačování největšího indického povstání v letech 1857-1858.

Do 20. století přežila první větev Wratislavů na zámku Dírná a Myslikovice na Táborsku. Druhá větev, s titulem Wratislav z Mitrowic a Schönfeldu, vymřela po meči v polovině našeho století na zámku v Kolodějích.

Za II. světové války odmítli Wratislavové nabídku stát se Němci a ještě před tím podepsali hrabata Wratislavové petici českých šlechtických rodů. Po roce 1948 jim byl zkonfiskován majetek, členové rodu byli nejrůznějšími způsoby perzekuování, včetně vězení. Hrabě Maxmilián (*1917) pracoval jako dřevorubec a traktorista. Po roce 1989 mu byl navrácen statek a zámek v Dírné.

WIKIPEDIE – internetová encyklopedie

Vratislavové z Mitrovic (též Wratislavové z Mitrowicz) jsou starý český vladycký rod, který později povýšil do hraběcího stavu.

Podle legendy svůj původ odvozovali od prvního českého krále Vratislava II.

Avšak první ověřeným předkem rodu je až Vratislav, který okolo roku 1448 získal statek Mitrovice u Sedlčan, podle něhož dostala rodina své jméno.

V polovině 16. století se rozdělili na újezdskou, mníšeckou a skřípelskou větev, která se později rozčlenila na mnoho odnoží.

Václav Vratislav z Mitrovic (*1576 † 1635) byl syn panského hejtmana na Jindřichově Hradci. V roce 1591 se jako patnáctiletý panoš vydal s císařskou delegací na cestu do Turecka, kde skončil po neshodách mezi císařem a sultánem v istanbulském vězení. Dokázal z něj vyváznout a vrátit se domů. O svých dobrodružstvích napsal poutavou knihu Příhody Václava Vratislava z Mitrovic.

V roce 1607 povýšil Vratislav s bratry Václavem starším a Vilémem do panského stavu. V roce 1701 získal Jan Antonín titul říšského hraběte a v roce 1711 obdržel dědičný úřad nejvyššího kuchmistra (správce kuchyně) a dědičný titul komořího.

Jan Václav Josef se věnoval diplomacii v Anglii, v letech 1705-1711 působil jako kancléř a český velkopřevor řádu maltézských rytířů. Jan Adam působil jako královéhradecký a litoměřický biskup, roku 1733 byl jmenován pražským arcibiskupem, avšak krátce po svém jmenování zemřel. Také Karel František Adam se zabýval diplomacií, tentokráte ovšem v Petrohradu a ve Švédsku. Vojevůdce Evžen dosáhl hodnosti polního maršálka.

Patřila jim Kost, Radkov, Kamenice nad Lipou, Skřípel, Mníšek, Chlumčany, Dírná, Zálší, Krnsko, Řehnice a další statky.

Kryštof František Vratislav z Mitrovic († 1689), vnuk Jana “staršího” Vratislava, koupil roku 1671 na Tržišti na Malé Straně v Praze dva domy se zahradou a přestavěl je na palác. Se svou ženou Marií Alžbětou z Valdštejna, sestrou pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna měl syna Jana Václava (*1670 † 1712), který byl císařem Josefem I. jmenován nejvyšším kancléřem a císařským poradcem pro otázky zahraniční politiky. Kryštof hrabě Vratislavský byl donátorem 17. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené roku 1674.

Současnost

Ze všech větví a odnoží rodu do současnosti přežila pouze odnož dírenská, která žije v jihočeské obci Dírná a Novém Zélandu. Podle historika Milana Bubna měli bratři Arnošt Zikmund a Maxmilián Josef v roce 1948 losovat o to, kdo zůstane v Čechách, a kdo emigruje. Arnošt Zikmund odešel na Nový Zéland. Maxmilián Josef stojí v čele rodiny, zůstal ve vlasti, má dvě dcery a jednoho syna.

Erb

Štít nosili rozdělený na červenou a černou polovinu, avšak barvy bývají často na různých stranách.

Příbuzenstvo

Spojili se s Dobřenskými z Dobřenic, Žejdlici ze Šenfeldu, Hložky ze Žampachu, Šternberky, Kolovraty, Rodokmen roduČerníny, Gerštorfy, Bubny z Litic, Schwarzenberky, Thuny či v předposlední generaci s hraběcím rodem Mensdorff – Pouilly.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Vratislav z Mitrovic, příjmení staročeské rodiny, prvotně vladycké, na ten čas hraběcí, jejíž erb byl štít shora polovičný, červený a černý a klenotem rohy týchž barev.

Jméno Vratislav prvotně jen osobní, stalo se stálým příjmením. První známý předek Vratislav nabyl ok. r. 1448 statku Mitrovic u Sedlčan, pomáhal Oldřichovi z Hradce proti Poděbradským, jmenován byl od krále Ladislava místosudím, vyprošoval si na něm odúmrti (1456 v Meziříči a Králově Lhotě, 1457 v Pravích), stal se za krále Jiří purkrabím hradu Pražského (před r. 1462) a prodav Mitrovice nabyl Hraštic, Bykoše, dvou Lhot a Skřiple († 1464). Synové jeho Jan, Vratislav, Tomáš a Jiřík obdrželi r. 1464 a 1471 potvrzení statkův zděděných, jež potom tuším Jan ujal. Týž koupil r. 1487 Mníšek, jenž mu r. 1503 z manství propuštěn a r. 1504 čásť Skřiple. R. 1500 byl nejv. lovčím a zemřel 14. ún. 1520. Synové jeho Jan, Vratislav, Václav a Vít rozdělili se r. 1521 tak, že měl každý čtvrtinu zámku Mníšku s přísl. Jan prodav svou čásť Mníšku a r. 1521 Bohnice, nabyl tehda Lešan, jež umíraje bezdětek († j. 1544) odkázal manželce Alžbětě z Hradešína (opět vdané Čejkové). Po Vítovi († j. 1547) zůstal syn Šťastný, jenž prodal svou čtvrtinu Mníšku. Stálé potomstvo měli Vratislav a Václav a kromě toho žili potomci Janovi, jenž pocházel bezpochyby od některého syna prvního Vratislava.

A. Pošlost Újezdská: Statek Drahoňův Újezd držel od r. 1535 Jan po otci a bábě a věnoval na něm r. 1546 manž. Adličce Černínce z Chuděnic. Týž držel také Damětice, jež 1546 prodal. Syn jeho Jiřík (druhý, tuším, byl Drslav, jenž seděl 1570 – 93 v Radnicích) řeč. starší držel po otci Újezd, jenž r. 1585 prodal. Tehda byl král. hejtmanem na Chlumci, kdež se ženil r. 1587 s Majdalenou ovdov. Vřesovcovou roz. Vančurkou z Řehnic, držitelkou Humburk a Jeřic. Synové jejich byli Václav, Karel, Jindřich a Albrecht (1613). Václav řečený napřed nejmladší, od r. 1615 starší, měl na díl Jeřice. Ty prodav koupil od bratra Jindřicha Humburky. Tyto měly mu býti vzaty pro účastenství ve vzpouře, ale ponechány mu jako člověku katolickému (manž. Elena M. z Dobřenic). Humburky držel od něho strýc jeho Jiří Jan (z bratra syn), jenž zemřel záhy (ok. r. 1643) odkázav Humburky mateři své Kateřině roz. Rašínce z Ryzemburka a ta je r. 1651 prodala.

B. Pošlost Mníšecká. Vratislav koupil před r. 1532 Kytín a zemřel nedlouho po r. 1542 (manž. Markéta z Malovic). Po jeho smrti přikoupena od poručníkův pro sirotky čtvrtina Mníšku. Synové jeho Jan a Fabián přikoupili r. 1558 od strýců díl jejich zámku Mníšku a kromě toho drželi v Prachensku Radobytce a 6 jiných zápisných vesnic. R. 1571 koupili Bratřínov. Jan zemřel 24. čce 1581 (manž. 1. Lidmila Zejdlicovna ze Šenfeldu, † 13. led.1571, 2. Lidmila ze Vřesovic,† 23. dub. 1587). Synové jeho (první dva se sestrou Alžbětou z prvního, ostatní z druhého manželství) byli: 1. Vratislav mladší přejal r. 1595 od bratří tři díly Mníšku, od něhož prodal dvě Lhoty (1601). Kromě toho zdědil po manželce Barboře Zalezské z Prostého († 19. bř. 1587) statek Zálezly, jejž r. 1597 prodal. Byl král. a soudu dvor. radou, býval hejtmanem kraje podbrdského a r. 1607 přijat s bratry svými do panského stavu. On jediný měl potomstvo. 2. Václav starší (r. 1602 nejstarší) do r. 1595 pán na Mníšku a Hrašticích, koupil před r. 1602 Počepice a zemřel brzo po r. 1607. Manželka jeho Regina Bukovanská z Bukovan (r. 1610 zase vdaná Radkovcova) prodala r. 1609 Počepice k dobrému syna Vratislava. 3. Vilém byl r. 1607 c. k. truksasem, asi od r. 1610 číšníkem, 1611 – 12 hejtmanem nad trabanty, pak c. k. radou, kom. a konečně dvorským maršálkem. Vstoupiv do řádu sv. Jana byl r. 1619 komendorem v Mailberce, Brně a Horních Kralovicích a od r. 1627 nejv. převorem. Slouživ vojensky vyznamenal se za Rudolfa II. při dobývání Ostřihoma a Hatvaně, byl pak nařízeným nejvyšším nad pěšími a později nad dvěma pluky kyrysníkův a válečným radou. Byv již r. 1607 přijat do panského stavu král. Čes., obdržel pro sebe, bratří a strýce Vratislava říšský stav panský, což 23. čce 1625 potvrzeno pro král. České a do rodů starožitných. Majestátem z 15. ún. 1620 obdržel říšský stav hrabský a čestný věnec okolo štítu takovým způsobem, že důstojenství to (pro vzácnou věrnost, kterou rodina Ferdinandovi II. zachovala) mělo spadnouti posloupně na jeho bratří, po nich na syny bratří a kdyby těch nebylo, na nejstaršího člena ostatních pošlostí. Zdědiv s bratřími Mníšek po otci a bratřích, pustil svůj díl r. 1623 Zdeňkovi. Z konfiskace koupil r. 1623 Libchavu a Dol. Volfartice, 1629 Stružnici. Statky ty daroval r. 1633 bratru Zdeňkovi. Zemřel 19. led. 1637, maje 61 let věku a pohřben u sv. Víta. 4. Zdeněk koupil z konfiskace r. 1622 statek Hostouň, jejž r. 1623 zase prodal. Od bratra Viléma dostal r. 1623 díl Mníšku a r. 1633 Libchavu s připojenými statky. Majestátem z 22. čna 1637 potvrzen mu stav hrabský zase jako nápadní důstojenství. Zemřel r. 1641 bezdětek, odkázav všechno své jmění do potomstva nejstaršího svého bratra Vratislava (manž. 1. Lidmila z Gerštorfu † po r. 1621, 2. Eusebie hr. z Fürstenberka † 1635). 5. Hertvík držel ok. r. 1611 část Mníšku, byl v l. 1611 – 12 komorníkem u Rudolfa II., pak u násl. císařův a koupil r. 1623 statek Ličkov, kterýž potomstva nemaje, zapsal manž. Anně Marii roz. Žďárské ze Žďáru a ta jej r. 1628 po jeho smrti prodala. Jan Zdeněk, syn Vratislavův (č. 1) stal se r. 1619 účastným panského stavu, koupil r. 1623 z konfiskace statky Žerotín, Vilímov a Vraní, jichž čásť vyženil před tím s manž. Kristinou z Doupova, také držel statky Suchý důl, jejž r. 1629 prodal, Vrbičany a Kokovice. Po smrti Zdeňkově (1641) ujal pro své syny Mníšek, Libchavu a Stružnici. R. 1655 prodal Vraní. Byl c. k. radou a komořím († j. 1659). Statky Vilémov, Žerotín a Kokovice dědila po něm dcera Alžběta Anna Františka, ale Kokovice prohospodařila již r. 1659, Vilémov prodala a Žerotín zapsala manž. svému Janovi Karlovi Hložkovi ze Žampachu. Když tento r. 1671 zemřel zdědila po něm Pátek a Žerotín, ale oba hned potom prodala. Synové Jana Zdeňka byli Vratislav Bedřich, Vilém Euseb († j. 1655) a Václav Euseb. Zdědivše r. 1641 statky Zdeňkovy, prodali r. 1655 Mníšek. Vratislav byl soudův dv. kom. radou. Václav zemřel r. 1667. Jimi tato pošlost vyhasla.

C. Pošlost Skřípelská. Václav držel Skřípel a čtvrť Mníšku a koupil r. 1547 čtvrtinu Mníšku n. Vítovou a r. 1548 Stříbrnou Lhotu a pustou ves Korutany (tuto 1550 zase prodal Janovi a Fabianovi). Zemřel 3. ún. 1554. Synové jeho byli Mikuláš, Jan, Šebestián, Štěpán, Vratislav, Krištof, Jiří a Václav, (1587 starší zemřel bez potomstva). Mikuláš odděliv se od bratří penězi (1555) seděl ve Kníně, r. 1589 na Osovci a byl v l. 1582 – 86 místokomorníkem král. Českého. Potomstva nezůstavil. Krištof (starší) oženil se s Alenou Pušovnou z Michlstorfu, vdovou po Mikuláši Valtrovi z Valtršperka, po níž zdědil r. 1580 Lochovice (Všeradice prodala). S bratrem Jiřím koupil r. 1598 Protivín. Byl kr. radou a od r. 1605 druhým purkrabím hradu Karlšteina. Nemaje dětí odkázal Lochovice strýci Václavovi staršímu a svou polovici Protivína strýci Janovi (c). Zemřel 18. led. 1642. Ostatní bratři měli potomstvo, ale jen Šebestiánovo (d) a Stěpánovo (e) udrželo se na naše časy.

a) Pošlost Všeradská. Vratislav (5.) obdržel s bratřími r. 1560 statek Hraštice dědičně, oženil se r. 1572 s Dorotou Mírkovnou ze Solopisk, která koupila ok. r. 1580 Všeradice a manželu odkázala. K tomu koupil r. 1593 Vinařice a zemřel r. 1600 jako V. starší, zanechav druhou manž. Elišku Kelblovnu z Gejzinku, dcery Marii Alenu a Dorotu a syna Václava. Tento (napřed nejmladší, naposled starší) držel po otci Všeradice, obviněn sice ze vzpoury, ale ponechán při statku, obdržel 16. září 1623 říšský stav panský a totéž 26. čna 1628 pro král. Čes. Z konfiskace koupil r. 1628 Střežetice, jež r. 1636 zase prodal. Býval c. k. nejv. vachtmistrem, pak radou a kom. a naposled hejtmanem Starého m. Praž. Nemaje dětí odkázal Všeradice a dům u Pštrosů na Nov. m. Praž. manž. své Kryzeldě Bechyňce z Lažan, již byl r. 1616 pojal. Zemřel r. 1651.

b) Pošlost Liteňská. Jan (2.), od. r. 1561 starší, prodal r. 1558 s bratřími díl Mníšku, držel za díl Skřípel, koupil r. 1860 Bykoš a skoupil v l. 1571 – 75 Liteň. Zemřel r. 1581. Manž. jeho Anna Zejdlicovna ze Šenfeldu koupilar. 1586 manství ve Skřípli. Synové jeho Václav a Jiří rozdělili se r. 1595 tak, že onen dostal Liteň, tento Skřípel. Jiří koupil r. 1598 Osov, ale prodal r. 1601 oba statky; koupil pak r. 1604 Zvoleněves, kterou ok. r. 1612 zase prodal koupiv Zvířetice. Byl kr. radou a zemřel r. 1616 bezdětek (manž. Anna ze Vřesovic). Bratr jeho Václav (r. 1595 mladší, r. 1603 starší, naposled nejstarší) koupil r. 1605 Hodyni a zdědil r. 1612 po strýci Krištofovi (6) statek Lochovice, ale zemřel hned potom. (Pohřební kázání J. Rosacia.) Manž. jeho Lidmila z Gerštorfu vdala se zase za Zdeňka Vratislava z M. (B). Syn jejich Jiří držel Lochovice a Liteň a manž. jeho Kateřina Vratiska z M. držela Bezděkov a dosáhla r. 1631 odhadem Skříple, již vzdala manželu (1638). Tento zemřel 17. kv. 1639, maje přes 42 let svého věku. Kromě dcer Lidmily Polyxeny (vd. Bubnové), Salomeny Maxmiliány (napřed Žakavcové, pak Černínky), Estery Eusebie, (vd. Bubnové) a Johanny Františky (vd. Talmberkové) zůstavil syny Václava Adama a Zdeňka Eusebia. Onen držel Skřípel, kterou měla po něm manž. M. Majdaléna Kocinka z Dobrše a ta ji r. 1647 prodala. Zdeněk dostal r. 1640 při dělení Liteň a zdědil po bratrovi jeho díl Lochovice (1647). Pro velkost dluhů Liteň r. 1648 prodána. Býval soudův dv. a kom. radou a hejtmanem kraje Podbrdského. Zemřel r. 1686 zůstaviv z manž. Alžběty z Gerštorfu syna Jiří Bernarta a dcery Polyxenu Kateřinu († 8. kv. 1702, manž. Jan Josef Jeníšek z Újezda) a Maxmiliánu († svob. v Praze 4. ún. 1729). Jiří byl c. k. kom. tajným radou a král. místodržícím, držel Lochovice, koupil r. 1686 Bezdědice a 1699 Želkovice. Obdržel 12. kv. 1701 říšské hrabství, jež 7. led. 1706 rozšířeno i na Čechy. Přečkav manž. Frant. Markétu hr. Clary ovdov. Helversonovou zemřel 2. led. 1719 v Praze, nemaje potomstva.

c) Pošlost Protivínská. Jiří (mladší) byl asi od r. 1585 hejtmanem na Hluboké, koupil r. 1586 statek Zalší, r. 1592 dva dvory tudíž, r. 1598 se strýcem Krištofem Protivín a některé vesnice od panství týnského a r. 1602 dvůr v Krči. Od r. 1593 byl purkrabím hradu Praž. Zemřel 9. dub. 1603 v Zalší (manž. 1. Eufemie Hozlaurka z Hozlau 1571, † 16. února 1590), 2. Kateřina Dřítenská z Malovic † 1. března 1603. Kromě dcer Anny († 1622, vd. Čabelické) Voršily Eufemie (jeptišky) a Evy (vd. Svatkovské) zůstali po něm tři synové: 1. Jan (1608 starší, 1623 nejstarší) držel po otci polovici Protivína, k níž zdědil r. 1612 druhou polovici, koupil r. 1609 Polánku, zdědil r. 1617 Zalší, koupil r. 1615 Klokočín a měl také dům na Starém m. Praž. Majestátem 9. čna 1627 vyzdvižen do panského stavu králov. Čes. Zemřel po r. 1628 zůstaviv z manž Doroty Otilie z Předenic († 17. říj. 1619 v Praze) potomstvo. – 2. Krištof (nar. 1. led. 1584, mladší) odděliv se r. 1604 od bratří penězi koupil r. 1610 Březinu r. 1614 dům na Malé straně Praž., r. 1624 Dírný a r. 1627 Lojovice. Byl kr. radou, hejtmanem malostranským, r. 1615 radou dv. a kom. soudu, r. 1616 nejv. berníkem, r. 1618 podkomořím věnných a r. 1623 král. měst a od r. 1627 nejv. písařem a pak i král. místodržícím. Lojovice odkázal Frebonii z Pernšteina a ostatní statky synům bratra Jana. Zemřel 4. září 1645 bezdětek (manž. Markéta Vratiska z M. † 6. dub. 1634). – 3. Adam (mladší) držel po otci Zalší a vyženiv r. 1607 Dírný, zemřel 12. dub, 1617 bezdětek. Po jeho smrti spadlo Zalší na bratra Jana a Dírný držela vdova Barbora Růtovna z Dírného. Táž zemřela 24.čce 1624 odkázavši statek svůj šesti panům z rodu Vratiského, od nichž jej ujal Krištof spoludědic. Synové Janovi byli Jiří, Adam Vilém, Václav, František Šebestián a Krištof. Jiří pán na Protivíně, Milenovicích a Klokočíně, zdědil r. 1645 s Adamem a Františkem Březinu, již r. 1646 prodali, a koupil r. 1650 Skočice. K poddaným byl pánem dobrotivým. Byl kr. radou, r. 1646 soudu dvor. radou, pak soudcem zemským a hejtmanem kraje prachenského. S bratry svými (mimo Krištofa) vyzdvižen 20. led. 1651 do hrabského stavu král. Čes. Zemřel r. 1660 odkázav jmění své Maximiliáně Veronice Švihovské z Riesenberka (před tím Šternberkové) a od ní († v pros. 1661) dostalo se týmž způsobem dceři její Evě z prvního manželství a do rodu Švihovského. Adam vstoupiv do řádu sv. Jana, velel loďstvu řádu proti Turkům, byl pak r. 1645 komendorem na Hrobnicích a od r. 1662 nejv. převorem († 11. říj. 1666). Václav měl po otci Zalší, dědil r. 1645 po strýci Dírný, k němuž koupil r. 1644 Horní Bukovsko a r. 1650 Mezný a získal r. 1647 statek Jince. Zemřel 30. srpna 1660 (manž. od r. 1640 Lidmila Malovka z Chýnova). František byl r. 1645 komendorem v Mailberce a po bratru nejv. převorem řádu sv. Jana. Zemřel r. 1684 na Maltě. Krištof vstoupil do tovaryšstva Ježíšova, v němž působil jako učitel a kazatel a maje teprve 36 let věku svého zemřel v Nise 23. říj. 1664. Potomstvo měl jediný Václav, totiž syna Krištofa Františka, jenž držel po otci Dírný, Zalší a Jince. Týž byl c. k. kom. soudcem zemským, v l. 1672 – 84 podkomořím králové, r. 1681 jmenován praesidentem komory a byv skutečným stal se tajným radou a kr. místodržícím. R. 1688 koupil Dobřejovice a zemřel v Praze 11. kv. 1689. Z manž. M. Alžběty z Valdšteina zůstavíl dcery M. Josefu (vd. Šlikovou, †1737) a M. Alžbětu (vd. Altmanovou, †1732) a syny Jana Václava a Františka Karla. Onen došed let svých přijal za díl Jince a Dobřejovice, avšak tyto r. 1695 prodal. R. 1693 stal se radou nad appellacími, brzo potom c. k. kom., r. 1697 radou u dvorské kanceláře. Později potřebován v poselstvích v l. 1700 – 3 v Anglii, v l. 1703 – 4 v Hollandsku a Anglii. Vrátiv se r. 1704, stal se c. k. tajným radou, byl prý nejv. sudím (1705). Od Josefa I. jmenován kancléřem a řídě kancelář po odchodu nejv. kancléře vystavěl znova palác kanceláře (na Židovském náměstí), jak jest dnes. Pak potřebován opět v poselstvích r. 1706 do Uher k nespokojencům, r. 1707 ke Karlovi XII. Švédskému. Byv přibrán r. 1709 do konferenční rady, jmenován jest r. 1711 od papeže nejv. převorem řádu sv. Jana a po nastoupení Karla VI. stal se nejv. kancléřem. V úřadě tom setrvav jen skorem rok zemřel 5. pros. 1712. Majestátem 12. kv. 1701 povýšen s bratrem a dvěma strýci do říšského stavu hrabského, což potvrzeno 7. led. 1706 pro král. Čes. Nemaje dětí odkázal Jince a Malešice, z nichž zřídil svěřenství bratru svému. František, bratr jeho, měl za díl Dírný a Zalší, stal se r. 1700 radou nad appellacími, ve kterémž úřadě zůstal do r. 1713 stav se pak c. k. tajným radou. Prodav Malešice učinil za ně svěřenstvím Dírný a Zalší. Zemřel 25. říj. 1716 maje teprve 29 let. Svěřenství po něm dědil Frant. Karel (z pošlosti e).

d) Starší žijící pošlost. Šebestián držel manství v Osovci a zemřel r. 1586 zůstaviv z manž. Anny Bechyňky z Lažan syny Václava, Mikuláše a Šťastného a dceru Evu. Nejstarší syn vyloučen ze všeho nápadu pro neposlušenství a zanikl kdesi zapomenut. Mikuláš koupil r. 1602 Chlumčany, jež mu r. 1628 ponechány. Manželka jeho Eliška ze Žakavy žila ještě r. 1639. Šťastný koupil před r. 1615 statek Čekanice, kterýž r. 1616 prodal. Z manž. Kristiny z Branišova zůstavil dcery Kristinu a Lidmilu Kateřinu. Po Mikuláši zůstali syn Diviš František a dcery Alžběta († j. 1679, vd. Řesanská), Estera Kateřina († 27. list. 1689, vd. Valkounová), Eva (vd. Bissingerová) a Kateřina Benigna (jeptiška v Chotěšově). Diviš oddal se r. 1635 vojenství a sloužil ve vojště krále španělského jsa rytmistrem. Oženil se před r. 1644 s Maří Majdalénou Boryňkou ze Lhoty, která měla po otci polovici Mirošova a druhou polovici od sestry r. 1653 koupila (†1661). Majestátem z 25. kv. 1657 povýšen do panského stavu král. Čes. rodův starožitných. Býval hejtmanem kraje plzeňského a zemřel r. 1677. Syn jeho Adam František držel Chlumčany, Dnešice a Mirošov, vystavěl v tomto kostel (1693) a zemřel 9. bř. 1694 (manž. Kateřina z Haagen, †1692 v březnu). Jeho syn Jan Antonín prodav Chlumčany, stavěl zámek v Mirošově, jenž však r. 1726 prodán. R. 1719 zdědil po Jiřím Bernartovi (b) Lochovice, Bezdědice a Želkovice. Stav se r. 1701 hrabětem dosáhl r. 1725 úřad dědičný mistra kuchyně a zemřel v Lochovicích 2. kv. 1732. Manž. jeho M. Zuzana Talackovna z Ještětic ovd. j Sporcková koupila synům r. 1732 manství Rousovské v Želkovicích a zemřela 5. říj. 1779. Kromě dcer M. Anny (vdané Valderodové) a Karoliny zůstali po něm synové Jiří Josef a Vincent Ignác. Onen oddav se vojenství (1737) sloužil v kyrysnickém pluku Lobkovském, ale zemřel již ke konci r. 1738. Vincent, došed ok. r. 1746 let svých a oženiv se t. r. s Filipinou hr. Novohradskou z Kolovrat, prodal r. 1752 Bezdědice a r. 1754 Želkovice (též Lochovice). Koupil sice Liteň, ale prodal ji zase r. 1782; za to vysoudil si svěřenství inecké a dírenské se Zalším. Byl napřed radou kr. repraesentace a komory a kommissařem kraj. úřadu v Táboře, později vicepraesidentem appellačního soudu v Haliči a naposled c. k. tajným radou. Zemřel v Praze 8. říj. 1794 a pohřben v Dírném. Syn jeho František Adam (* v září 1759) převzal svěřenství, od něhož Jince prodány a na místě toho založeno peněžité svěřenství. Zemřel 23. ún. 1812 (manž. Anna M. Wagnerovna, † 27. čna 1812). Synové jeho byli Gustav (*1794) a František X. (*1801, officiál u c. k. vrch. soudu, † 11. list. 1873). Onen ujal svěřenství, jež po něm († 22. pros. 1827) ujal syn František Adam (*1823, † 15. pros. 1858). Týž zůstavil z manž. Rosalie hrab. Sporckovny syny Eugena (1855), Maximiliána (*1857) a Arnošta (*1858). Eugen držel oboje svěřenství, kromě toho Myskovice s Roudnou a Krnsko, byl c. k. kom a nejv. kuchmistrem. Býval předsedou Národního divadla v Praze a poslancem na sněmě král. Čes. Byv uchvácen nemocí hledal polehčení v Meranu a tu 22. čna 1897 zemřel. Z manželství jeho s Ernestinou hr. z Thunu zůstal syn Osvald (*1883) a dcera Johanna. e) Štěpán († j. 1601), čtvrtý syn Václavův, byl regentem panství Adama z Hradce a byl ženat s Kateřinou z Běšin († 17. ún. 1615), s níž držel nějaký statek v Dráchově. Dcera jcho Markéta provdala se r. 1609 za strýce Krištofa (c), druhá Anna M. za Oldřicha Doudlebského. Synové Štěpánovi byli Václav (dd), Vladislav (aa), Adam (bb) a Jan. Tento poslední jediný neměl mužského potomstva. Týž Jan (asi do r. 1623 mladší, pak starší) ujal po otci skrovný statek dráchovský, koupil r. 1615 Vodici, r. 1616 Malešín, r. 1626 Oblajovice a r. 1628 Kozomín. Byl kr. radou, soudcem zemským, místodržícím (1628) a zemřel r. 1637, přečkav manž. Reginu Lidmilu z Talmberka (vd. 1623, †1633). Statky své odkázal dcerám, totiž Barboře vdané Kapounové a Kateřině nevdané a vnukům Janovi a Rudolfovi z Malovic po zemřelé dceři Anně Kateřině Malovcové na jisté díly. Dědičky ty prodaly r. 1637 Kozomín; při dělení r. 1638 dostala Barbora Vodici a Oblajovice zůstaly Kateřině, jež se vdala za Jana z Ekrštorfu, hejtmana třeboňského. aa) Vladislav vyženil s manž. Annou Netvorskou z Březí († ok. r. 1630) statek Nalžovice. R. 1624 dědil šestinu statku Dírného. Zůstavil syna Alše Ferdinanda a dcery Marjánu a Kateřinu (†1657) vd. Čabelickou. Aleš byv r. 1629 vyzdvižen do panského stavu ujal Nalžovice, od nichž prodal Suchdol (1637) sestře Kateřině. Byl napřed c. k. truksasem, r. 1646 soudu dv. a kom. radou, hejtmanem Nového m. Praž. a kraje vltavského a nejv. berníkem král. Čes., potom kr. radou kom., od r. 1656 praesidentem komory a místodržícím. Dne 14. kv. 1646 povýšen do panského stavu rodův starožitných. Koupiv r. 1652 Nový Ronov prodal jej i Nalžovice r. 1658, koupil pak r. 1659 Lnáře, Tchořovice a Hradiště, r. 1662 Záboří, r. 1664 Polánku, r. 1663 Bělčice, r. 1664 Mladý Smolivec, r. 1665 Bezděkov, r. 1666 Hvožďany, což vše připojil ke Lnářům. Zemřel 8. ún. 1669 (manž. Lidmila Maximiliána hrab. Lažanská). Lnáře r. 1675 k dobrému dcer prodány. Dcery byly: Eva Konstancie (1672 vd. Morzinová), M. Terezie (1675 vd. Paradisova de Lasaga), Rosalie, M. Zuzana a M. Lidmila (1686 jeptiška u sv. Anny v Praze pode jménem Maxim. Kateřina de Assumpt. b. M. v.). bb) Adam starší, třetí syn Štěpánův, ženil se před r. 1603 se Saloménou Horčicovnou z Prostého, dědičkou Poříčí, Bratronic, Pole a Bezděkova, koupil r. 1616 Mirošov, od něhož připojil čásť k Poříčí (jež získal pro sebe) a ostatek s Mirošovem prodal strýci Šťastnému, avšak později jej zase koupil. Zemřel v Praze 3. bř. 1624. Manž. jeho zemřela 2. kv. 1630. Zůstali po nich jediný syn Jiří Zdeněk (jenž dědil po otci Mirošov a Poříčí) a dcery Kateřina Polyxena (vdaná za Václava Vratislava z M. na Lochovicích), Anna M. vd. Benedová, Markéta vd. Lažanská, Eliška vd. 1. Černínová, 2. Oliusová, a Lidmila. Syn a dcery rozdělili se r. 1630 o statky mateřské (Bratronice, Mirotice, Bezděkov, Pole, Kadov, Záboří), při čemž dostala Anna Záboří, Markéta Bratronice, Eliška Mirotice, Jiří Pole a půl Kadova a Lidmila (později Karlová) Bezděkov. Kateřina koupila r. 1631 statek Pole bratra svého, nezletilého, ale prodala jej r. 1635 sestře Anně a manž. jejímu Albrechtovi Benedovi. Když Lidmila zemřela, rozdělili se ostatní o její statek Bezděkov (1639). Jiřík povýšen se strýci r. 1629 do stavu panského a r. 1646 rodův starožitných, byl c. k. číšníkem a soudu dvor. radou a zemřel v Poříčí 18. pros. 1655 maje 36 let věku svého. Nemaje dětí odkázal Poříčí a Pole manželce své Maximiliáně Kateřině Vrabské z Vrabí (ale jen do života) a ta vdala se potom za Krištofa Hynka Karla ze Svárova (†1666). cc) Václav (*1576, do r. 1612 mladší, 1615 již nejstarší) nabyl vzděláni u jesuitův a r. 1591 přidán jako pachole komorní Bedřichovi Krekvicovi, který byl od císaře vyslán za velkého posla do Cařihradu. Po cestě i za pobytu svého v Cařihradě pilně pozoroval a zapisoval si, co pamětihodného viděl. Když pak nebezpečí hrozilo veškerému poselství, chtěl se přes východní země a Benátky domů navrátiti, ale v tom mu překaženo nemocí. Nežli se vystonal, zajato celé poselství a krutě s nimi nakládáno. Teprve r. 1595 propuštěni. (Psaní jeho 19. Febr. 1593 v arch. třeboň. H. 5621.) Příhody ty popsal podrobně a zábavně r. 1599, avšak zůstaly v rukopise až do r. 1777. (Vydání jejich všechna v Zíbrtově Bibliografii I, 22523.) Známí jeho přezděli mu po jeho návratě Tureček. Oženiv se s Lidmilou Ježovskou z Lub vyženil Starý Knín a Zduchovice. Stav se kr. radou a místodržícím, koupil Hlažovice s Chrastinou, r. 1625 Korkyni. Majestátem d. 17. ún. 1629 povýšen s oběma svými synovci do panského stavu král. Čes. Posledním pořízením d. 4. dub. 1634 (otištěno v »Lumírų V. 567 a v Rozumově Staroč. Bibliotéce VII. v předmluvě) rozdělil své statky mezi čtyři starší syny a dvěma mladším vykázal díl na penězích. Zemřel 22. list. (pros. ?) 1635. Kromě dcery Kateřiny Juliany (vdané r. 1636 za Adama Dejma ze Stříteže) zůstali po něm synové Štěpán, Jan Vojtěch, Adam Leopold, Petr Ladislav, Arnošt, Lacek a Jiří Maximilián. Štěpán dostal za díl Starý Knín, ale zemřel před r. 1646 bez potomkův. Také Lacek byl tehda mrtev. Ostatní se strýci této pošlosti povýšeni 14. kv. 1646 do stavu panského starožitných rodů. Jiří byl radou soudu dvorského, ale r. 1655 oblíbil si řád kapucínský (kdež se nazýval Fr. Seraphinus), pročež bratří jeho za kurátory statku jeho ustanoveni. Ostatní tři bratří měli potomstvo, avšak jen Petrovo udrželo se na naše věky. aaa) Jan dostal od otce Korkyni. Zdědiv s bratřími Starý Knín po n. Štěpánovi, prodal jej r. 1647 Petrovi. R. 1653 koupil Rakovice, jež r. 1659 zase prodal a konečně (1668) prodal i Korkyni. Zemřel ok. r. 1670 (manž. Anna Alena Bechyňka z Lažan). Syn jeho Václav Vojtěch Maximilián (*1648) koupil r. 1669 Chotoviny a prodav je r. 1682 koupil Hojovice a držel potom také Horní Ptice. Zemřel 23. srpna 1698 zůstaviv z manž. Veroniky Johanky z Říčan († 7. pros. 1723 syny Ivana Augustina, Jana Adama, Jana Václava a Jana Josefa a dcery Barboru Františku (od r. 1696 vdanou Janovskou), Felicitu Lucii, Renatu Anežku (vd. Malovcovou), Majdalénu (vd. 1. Locknerovou, 2. Hyzrlovou) a Kateřinu. Hojovice r. 1707 prodány. Synové všichni byli duchovními. Ivan (*1670) stal se ještě za živobytí otcova jesuitou a Václav theatinem († 17. října 1727). Adam (*1677) začátky vzdělání nabyl u jesuitů hradeckých, ok. r. 1702 stal se kanovníkem pražským, r. 1703 assessorem konsistoře, r. 1707 proboštem staroboleslavským a r. 1709 vyšehradským. Stav se r. 1711 biskupem hradeckým obdržel od papeže milost, aby podržel proboštství vyšehradské, čehož užil k dobrému kostela vyšehradského. R. 1721 stal se biskupem litoměřickým a konečně jmenován od císaře (1733) arcibiskupem pražským. Jeda do Vídně, aby se za to poděkoval, zemřel 2. čna 1733. Josef, bratr jeho, stal se r. 1719 proboštem u Všech svatých a r. 1733 biskupem hradeckým. Zemřel 11. září 1753. bbb) Adam dostal od otce Zduchovice, byl radou dvor. soudu a hejtmanem kraje podbrdského. Ztrativ smrtí r. 1654 první manž. Evu M. Vrabskou z Vrabí oženil se r. 1656 po druhé s Barborou Esterou Boryňkou ze Lhoty (1659 opět vdanou Hrobčickou), ale zemřel již 20. srpna 1658. Zduchovice po jcho smrti prodány. Jediný jeho syn Václav Ignác (jinak Hynek) zdědil po strýci Jiřím Zdeňkovi Poříčí a Pole, ale toto prodal již 1682. Za to koupil r. 1683 od strýně své Polyxeny Františky (vd. Gutšteinové, prve Žákavcové) statky Chocomyšl a Úňovice. Prodav tyto r. 1693 prodal konečně i Poříčí (1715). Býval c. k. kom. a hejtmanem kraje plzeňského, později radou dvor. a kom. soudu a naposled tajným radou. Majestátem dd. 28. čce 1701 obdržel právo, aby se jako nejstarší z rodiny psal hrabětem. Václav byl krásným a vzácným zjevem té doby jako pán přirozeného svého jazyka milovný a přívrženec národní pospolitosti česko-moravské. Sbíral pilně paměti svého rodu, k vůli nimž také si dopisoval s P. Vincentem bosákem u sv. Václava v Praze († j. 1727). Dne 10. ún. 1670 oženil se s Maximiliánou Františkou Kocinkou z Dobrše, dědičkou Běšin, od nichž prodala r. 1673 Nemílkov; táž držela také 1677 – 78 Slatinu a prodavši r. 1678 Běšiny, 1679 – 82 Bezděkov, Malkov a Kadov zemřela 7. ún. 1708. Synové jejich byli František Karel a Vratislav Maximilián. Onen zdědil r. 1727 svěřenství Jince, Dírný a Zalší. R. 1728 jmenován plnomocným ministrem u petrohradského dvora pak vyslancem kurfirštství Českého v Řezně, od r. 1734 plnomocným ministrem na polském a saském dvoře a královny tudíž nejv. hofmistrem. Pro své zásluhy vyznamenán byl dvěma řády, polským bílé orlice a ruským A. Něvského a sv. Ondřeje. Byl také c. k. kom. a tajným radou. Zemřel v Jincích 23. dub. 1750 a pohřben tu v kostele. Z manž. M. Alžběty roz. hr. Kinské (1726 paní na Hřebečníkách) nepozůstavil dědicův. Bratr jeho Vratislav byl c. k. kom. soudcem zemským na Moravě, skutečným komorníkem pozdějšího císaře Františka I., od něhož byl učiněn hejtmanem knížetství Těšínského (manž. Josefa z Kunic a z Weidenburka). Syn jeho František d. P. (nar. 1732) zdědil r. 1750 po strýci svěřenství, k němuž přikoupil Bezdědice. Byl c. k. tajným radou a kom. Zemřel 19. čce 1788 v Praze bezdětek. Jmění své zpupné odkázal manželce Antonii roz. Kinské. ccc) Petr (nar. 1612) obdržel od otce Chrastinu a Hlažovice, jež r. 1647 prodal, za to koupil t. r. od bratří Starý Knín, který zase r. 1669 prodal. Koupil pak Mitrovice, původiště své rodiny (1670), ale prodal je r. 1680 manželce synově (manž. Anežka Alžběta Bechyňka z Lažan). Kromě dcer zůstali po něm synové Jiří Ferdinand, Maximilián Antonín (theatin), Václav (též theatin) a František Ignác. Jiří (nar. 1655) byl ženat s Annou Markétou Kostomlatskou ze Vřesovic, jež koupila r. 1630 od tchána Mitrovice. Po bezdětné smrti manželově († 18. led. 1685) vdala se ke konci t. r. za Krištofa Karla Voračického a zemřela r. 1699. Bratr jeho František (nar. 1658) držel od r. 1688 statek Ostrov, kterýž r. 1695 prodal, a oženil se r. 1689 s M. Viktorií ze Šenfeldu. R. 1704 dědili po Jos. Rudolfovi, švakru a bratru, polovici statku Šonvaldu, Netluk a Předlic s Petrovici a Chvojnem, avšak tak, aby František přijal ke svému příjmení heslo ze Šenfeldu. Byl c. k. kom. pak tajným radou, radou při komoře, soudcem zemským a místodržícím. R. 1701 obdržel říšské, r. 1706 české hrabství (†1715). Dcery jeho byly M. Felicitas (†1741, vd. Schützová) a M. Anna (vd. z Vrtby). Synové jeho Jan Josef a František Karel obdrželi majestátem 1741 z 25. břez. 1741 dovolení, aby se psali také ze Šenfeldu a založili dvě nové pošlosti. I. Jan Josef měl napřed čásť dědictví Šenfeldského, jež postoupil pak bratrovi. R. 1724 koupil zase Mitrovice s Přestavlky a založil tu nový zámek Mladé Mitrovice, jenž r. 1736 dokončen. R. 1741 koupil Všeradice a zemřel tu 28. říj. 1742. Manželka jeho Josefa Sylvie Markvartka z Hrádku ovd. Chanovská (od r. 1720, † 20. kv. 1769) darovala mu syny Františka Josefa, Frant. Václava, Antonína, Jana Víta a Prokopa a dcery M. Annu a Apolonii († 4. pros. 1782 od r. 1740 vd. za Karla G. z Bissingen, po němž dědila Čimelice). Všichni synové měli potomstvo. 1. František Josef Václav (nar. 1720) vyženil r. 1771 s Kateřinou Annou Jeníkovnou z Bratřic (nar. 1752) statky Radvanov a Ústojov. Synové jeho byli František Josef (nar. 1775) a Antonín František (nar. 1777). Onen zdědil r. 1807 po Adamovi Frant. hr. z Vrtby Otice s Olbramovici, Janovice a Chotýšany s Bílkovici, ale měl ustavičné ústrky s novými poddanými. Byl c. k. komoří a zemřel 10. dub. 1849 (manž. Antonie ze Sterndahlu, nar. 1782, † 27. čna 1851). Synové jeho byli František Josef Bedřich a Josef Xaver Adam (nar. 1818, †1869, rytíř řádu sv. Jana). Onen byl čestným řytířem řádu sv. Jana, c. k. komoří a místodržitelským radou. Zajímal se o český rodopis a zůstavil pěknou sbírku, která jest uložena v museu král. Čes. Zemřel 17. led. 1879 ve Vídni a pohřben v Chotýšanech. Antonín (nar. 1777) byl c. k. rytmistrem a držel v Uhrách statek Abony, který vyženil s Kristinou hrab. Festeticsovou z Tolny (†1835). Zůstavil syny Ludvíka (nar. 1805) a Jana (nar. 1808), kteří neměli potomstva. 2. František Václav (*1721) držel po otci Všeradice a Svinaře (tyto prodal 1766, onyno prodány 1781 po jeho smrti). Zemřel 10. čce 1779. První jeho manž. byla M. Terezie Netolická z Eisenberka (vd. 1754, † 1. led. 1760, druhá M. Anna Dejmovna ze Stříteže, vd. 1763, po druhé vdaná Janovská z Janovic, † 11. dub. 1798). Z prvního manželství zůstali po něm synové Antonín (*1756) a Emanuel (*1759) a dcera M. Apolonie (*1758, † 12. čna 1821, vdaná za Frant. hrab. Cavrianiho). Emanuel držel po otci Všeradice a prodav je byl c. k. kom. a FML. Zemřel ve Vídni 13. list. 1840. Antonín zdědil po vymření Netolických jejich svěřenství Kosť s Rakovem a s císařským svolením přijal ke svému příjmení heslo Netolický († 17. ún. 1791). Z manž. Eleonory hr. z Vrbna (vd. 1780) zůstavil syna Eugena a tři dcery, z nichž Terezie se vdala r. 1710 za hejtmana Josefa Pozzo di Borgo. Eugen ujal Kosť a držel také od r. 1811 Kamenici n. L., již r. 1821 prodal. Byl rytířem řádu zl. rouna, kancléřem voj. řádu M. Terezie, kom. tajným radou, FM., kapitánem životní stráže hačírské a zemřel ve Vídni 14. ún. 1867, nikdy se neženiv. Kosti ujalo se po něm potomstvo dotčené Terezie, nikoliv bez odporu. (Viz dr. V. Pinsker, Die staatsrechtliche Stellung des italienischen Adels in Böhmen und die Succession in das gr. Net. Fideicommis Kost, Praha, 1901.) 3. Antonín (*1727) byl r. 1759 c. k. majorem a od r. 1766 ženat s M. Annou hrab. z Goltze (†1789), s níž vyženil Kamenici n. L. Tu zdědili po něm synové Josef a Prokop a dcera Gabriela. Tato vdavši se za Václava sv. p. Ubelli ujala r. 1798 Kamenici, již r. 1799 prodala. Josef zemřel bez potomstva. Prokop, c. k. podplukovník, koupil r. 1814 statek Budislav a zemřel r. 1819 bezdětek. Jmění jeho dědila manž. Barbora roz. sv. p. Gorizzuti (†1858). 4. Jan Vít (*1730) oddav se vojenské službě byl r. 1754 hejtmanem, v l. 1786 – 91 majorem. Držel po otci Mitrovice, jež prodal. Oženiv se (1758) s Johankou z Malovic, ovdov. též Malovcovou (†1799), vládl s ní na Prčici (1769 – 76). Zemřel 23. list. 1813. Starší jeho syn Jan Vít (*1760) oddal se vojenství, byl r. 1786 poručíkem u kyrysníkův a naposled generalmajorem. Zemřel 9. pros. 1833. Bratr jeho Josef (*1764) koupil r. 1798 Čimelice, r. 1807 Stražovice, r. 1818 Osov, Skřípel a Všeradice. Byl c. k. kom., tajným radou, nejv. komorníkem a od r. 1812 nejv. maršálkem král. Čes. Zemřel 17. ún. 1830, zůstaviv vdovu M. Gabrielu Desfours ovd. Wallisovou (od r. 1815 na Tochovicích, † 20. března 1840) a dcery Josefinu a Gabrielu (vd. Dietrichsteinovou). Onano vdala se r. 1823 za Karla knížete ze Schwarzenberka a ujala statky otcovské a mateřské, jež takto dostaly se rodu Schwarzenberskému. Zemřela 17. dubna 1881, přečkavši sestru († 22. září 1880). 5. Prokop (*1737) zdědil po sestře Apolonii Čimelice, jež prodal. Byl c. k. komořím a asi od r. 1786 generalmajorem. Zemřel 17. dub. 1813. Synové jeho byli Josef a Jan. Tento (*1797) byl FML. a žil na výslužbě v Novém Městě za Vídni, kdež 25. srp. 1865 bezdětek zemřel. Bratr jeho Josef, c. k. rytmistr († 25. kv. 1834), zůstavil dcery a syna Edvarda (*1820), jenž byl plukovníkem v Unii Americké. Týž byl neženat. II. František Karel, druhý syn Jiřího Ferdinanda, držel Šonvald s připojenými statky a oženiv se s M. Annou hr. Kinskou zdědil po tchyni Myskovice s Roudným. Též držel Koloděje. Stav se r. 1722 radou nad appellacími, jmenován r. 1747 vicepraesidentem téhož soudu, též t. r. kr. místodržícím a zemřel 25. ún. 1759. Nejstarší syn Frant. Václav zemřel již 30. list. 1743. Druzí dva Frant. Karel a Jan Rudolf rozdělili se pak tak, že onen měl Šonvald s přip. statky a tento Myskovice a Koloděje (1762). Rudolf byl ženat s 1. M. Terezií hr. z Pöttingu († 18. list. 1767), 2. M. Annou ovdov. Kokořovcovou (od r. 1768) a zemřel v březnu 1795 bezdětek. Karel prohospodařil majetek svůj r. 1773 a zemřel v únoru 1792. Synové jeho byli František Ludvík († 27. pros. 1302), Karel a Jan. František dědil po strýci Myskovice a Koloděje; ony r. 1802 prodány, tyto se dostaly bratru Karlovi. Tento (*1774) byl majorem v zemské obraně a zemřel 27. čna 1823 (manž. Terezie Bergrovna z Lümmingen †1834). Synové jeho byli Karel (*1808) a Rudolf Konstantin (*1811). Tento byl napřed místodrž., později tajným radou, též nejv. hofmistrem u arcikn. Štěpána a zemřel 30. list. 1874 z dvojího manželství nezůstaviv potomstva. Karel Xav. Rudolf držel Koloděje a Nadějkov a zemřel 21. kv. 1844 (manž. Terezie Kocinka z Dobrše, od r. 1848 zase vdaná Schlottová). Dcera jeho Karola Žofie Terezie Květoslava (*1841) ujala po otci Nadějkov. Byla nešťastně vdána za posledního Kokořovce. Syn Karlův Eugen (*1843) drží po otci Koloděje a z manželství s Laurou hrab. Bulgarini (vd. 1869) má mužské a ženské potomstvo. Sčk.

Rod Wratislavů z Mitrowicz na webu Historická šlechta