Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„“ Zobrazit celý citát »

Primas český

PROČ. JAK. KAM.
Aby bylo dobře a my
stáli pevně na nohou,
aby každý znal, co bude dál.
Staleté zkušenosti pomohou:
zemská šlechta a český král.
Sám nezmůže nikdo nic,
všichni musíme dát víc.
Přestat krást
a do kapsy si lhát,
vzájemně se hanět
a všemu jen lát.
Masaryka, Havla ctít, mít rád,
jen nechtějme dál se bát.
Vše dobré z doby odžité zas vzít,
směrem předvídatelným dál jít.
Na tisícletý příběh nově navázat,
cestou královsko-konstituční
dál se dát.

Orlík, sídlo Schwarzenbergů

Neorenesanční rodinná vila papírenské podnikatelské rodiny Piette – Rivage ve Svobodě nad Úpou

Zámek Brandýs nad Labem, spjatý habsburskou dynastií

Sternberg – základní údaje

Rod Sternberg – základní údaje

Popis erbu: v modrém štítě zlatá osmihrotá hvězda.
Klenot: modrá orlí křídla a mezi nimi zlatá hvězda jako ve štítě;
pokryvadla modro-zlatá.

Název rodu

Sternberg, Šternberk

Heslo rodu

NESCIT OCCASUM
v češtině znamená „nezná západu“ nebo „nikdy nezapadá“, míní se tím šternberská hvězda.

Původ rodu

český

Základní údaje

1284 – první písemná zmínka o rodu
1661 – uznání starého říšského hraběcího stavu
1662 – český hraběcí stav

Rodokmeny rodu

Členové rodu jako potomci Karla IV. Lucemburského

Rodová sídla

abecedně:

Bechyně
Březina
Častolovice
Český Šternberk
Dědice na Moravě
Divišov
Dušníky
Helfenburk
Holešov
Horažďovice
Hoštejn
Chlumec
Jemniště
Konopiště
Kostelec
Křešice
Léštno
Lukov
Malenovice
Měšice
Pohořelice
pražský palác na Hradčanech
pražský palác na Malostranském náměstí
Roudnice
Světlov
Štěchovice
Šternberk
Trojský zámek v Praze
Třešť
Vršovice
Zábřeh
Zadní Ovenec
Zaječice
Zásmuky
Zbiroh
Zelená Hora
Zlín

Rodové větve

ze Šternberka – moravská pošlost

ze Šternberka – moravská pošlost – větev Šternberská

ze Šternberka – moravská pošlost – větev Zábřežská

ze Šternberka – moravská pošlost – pošlost Světlovská

ze Šternberka – moravská pošlost – Matouš

ze Šternberka – Holičtí

ze Šternberka – Konopištští

ze Šternberka – Konopištští – starší pošlost

ze Šternberka – Konopištští – mladší pošlost – Frant. Leopold

ze Šternberka – Konopištští – mladší pošlost – Kašpar Maria

ze Šternberka – Konopištští – mladší pošlost – Vojtěch Václav

Představitelé rodu

Jaroslav – nejslavnější, leč fiktivní osoba rodu Šternberků z poloviny 13. století, údajný vítěz nad Tatary v roce 1241.

Albrecht Aleš (*asi 1333 †1380) – litomyšlský biskup

Jaroslav na Veselí – padl 1. 11. 1420 v bitvě pod Vyšehradem

Petr Konopišťský – padl 1. 11. 1420 v bitvě pod Vyšehradem

Zdeněk Konopišťský (*asi 1420 †1476) – vůdce Zelenohorské jednoty

Kunhuta (*1425 †1449) – manželka pozdějšího českého krále Jiřího z Poděbrad

Jaroslav Ignác (*1643 †1709) – II. litoměřický biskup

Kašpar Maria (*1761 †1838) – přírodovědec

Josef  z  Manderscheidu (*1763 †1830) – jeden ze zakladatelů Národního muzea

 Jiří Douglas (*1888 † 1965) – byl jedním ze signatářů šlechtických deklarací v letech 1938 a 1939.

Leopold (*1896 † 1957) – byl jedním ze signatářů šlechtických deklarací v letech 1938 a 1939.

Zdeněk – nar. r. 1923 – majitel hradu Český Šternberk

 

 

zdroj: Wikipedie:

Vývoj rodu Sternbergů

PETR MAŠEK:
encyklopedické knihy: MODRÁ KREV (1992 a 2003),
ŠLECHTICKÉ RODY v ČECHÁCH  na MORAVĚ a ve SLEZSKU (2008 a 2009):

Rod hrabat ze Stenbergu patří k nejstarším českým šlechtickým rodinám v zemi. Jde o jediný rod, který byl odedávna v panském stavu. Jeho příslušníci se výrazně zapsali do českých politických i kulturních dějin. Podle rodinné legendy pocházejí Sternbergové od Kašpara, jednoho ze tří biblických králů, kteří se přišli do Betléma poklonit narozenému Ježíškovi. Hvězda, kterou rod nese v erbu, je tedy hvězdou betlémskou.

Jejich údajný prapředek Diviš žil snad už na počátku 12. století. Ve 13. století vynikl statečností Zdeslav ze Sternbergu, člen družiny pozdějšího krále Přemysla Otakara II., který v roce 1253 řídil obranu města Olomouce. Spor o rakouské dědictví Babenbergů, který Přemysl vedl s uherským králem Bélou IV., se totiž přenesl až na Moravu. Uherští Kumáni oblehli Olomouc a Zdeslav ze Stenbrgu odvážně rozrazil jejich armádu, zabil kumánského náčelníka a zahnal Kumány na útěk.

Naproti tomu hrdinství Jaroslava ze Stenbergu, který údajně porazil v roce 1241 u Olomouce tatarská vojska, je pouhou romantickou pohádkou 19. století a setkáme se s ní jen v Rukopise královédvorském. Ve své době byla tato novodobá legenda velmi populární; z 19.století pochází řada obrazů s tímto výjevem. Lze se s nimi setkat na různých šternberských sídlech.

V okolí Olomouce, na svém hradě Šternberku, žili Stenbergové několik staletí. Na přelomu 13. a 14. století se rod rozštěpil do několika větví.

Z tvz. moravské větve vynikl ve 14. století Albert Sternberg (†1380). Vystudoval v Paříži a Bologni a věnoval se církevní kariéře: byl děkanem olomoucké kapituly, biskupem ve Zvěřině (dnešní Schwerin v Merlenbursku), biskupem v Magdenburku a nakonec podvakrát v Litomyšli. Založil několik klášterů. Moravská větev Sternbergů nedožila konce 16. století.

Druhá větev se díky synům Štěpána (*1322 †1352) rozdělila na další dvě linie, Holické a Konopišťské.

Holičtí ze Sternbergu se proslavili zejména v 15. století. Část rodiny se tehdy přidala k husitskému hnutí. Kunka ze Sternbergu (*1422 †1449) se stala manželkou pozdějšího českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad. Mezi lidem byla oblíbena, neboť  zůstala věrná husitské víře a byla „chudých lidí máti“. Zemřela však ještě před nástupem Jiřího na český trůn. Petr ze Sternbergu se naopak proslavil proti husitské revoluci. Už v roce 1414 doprovázel litomyšlského biskupa Jana Železného, odpůrce a nepřítele Jana Husa, na cestě do Kostnice. Po návratu do Čech se aktivně zapojil do protihusitského boje. Shromáždil vojsko a předal husitské houfce. Bojoval proti Janu Žižkovi u Sudoměře, Benešova a padl v roce 1420 v bitvě u Vyšehradu.

Další člen rodu, Aleš ze Sternbergu (†1455), také zůstal katolíkem a sloužil králi Zikmundovi. Politicky i nábožensky byl však velmi umírněný a snažil se veškeré spory řešit smírem. Ani on se však nevyhnul válečným akcím. V roce 1422 dobyl a vypálil Rakovník a byl za to Zikmundem bohatě odměněn. Později byl pražskými husity donucen uznat čtyři pražské artikule. V roce 1434 bojoval v bitvě u lipan, která znamenala konečnou porážku husitských radikálů a otevřela cestu k stabilizaci poměrů v zemi. I v pozdějších letech se Aleš projevoval jako umírněný politik a diplomat a prakticky stál na pozicích české husitské šlechty.

Příslušníci rodu Holických ze Stenbergu zastávali během několika následujících staletí řadu významných funkcí ve státní správě. Václav Jiří († 1681) byl povýšen do hraběcího stavu. Jeho syn Jaroslav František (*1643 – †1709) si zvolil církevní kariéru, jako devatenáctiletý se stal pasovaným kanovníkem a v roce 1676 byl jmenován litoměřickým biskupem. Založil řadu klášterů. V Římě získal relikvii svatého Felixe, který se potom stal patronem litoměřické diecéze. S městem Litoměřice vedl biskup spory o rozsah církevní imunity a v roce 1697 dokonce vyhlásil nad městem interdikt, který odvolal až na nátlak císaře. Krátce po jeho smrti vymřela jeho bratrem Janem Václavem (†1712) i celá větev Holických ze Sternbergu.

Do našich dob přežila větev Konopišťských ze Sternbergu.

I oni zasáhli do bouřlivých dějů první poloviny 15. století. Zdeněk ze Sternbergu (†1476), vášnivý, nemilosrdný a sobecký šlechtic, byl typickou ukázkou člověka, který dokáže využívat situace a měnit své politické i náboženské názory podle okolností. Krále Jiřího z Poděbrad sice zpočátku podporoval, ale později se přiklonil k jeho opozici. Pod záminkou obrany víry využil královy roztržky s papežem a v rámci Zelenohorské jednoty se mu postavil na odpor.Papežskou bulou byl ustanoven velitelem katolické strany proti odsouzenému králi Jiřímu, Ten jej však naopak vyhlásil za „rušitele pokoje“ a vedl s ním regulérní válku. V roce 1468 byl  Zdeněk poražen na Konopišti, uprchl a spojil se s uherským králem Matyášem; ten jej při pokusu o dobytí Čech jmenoval nejvyšším českým hejtmanem. Po smrti krále Jiřího získal část svých statků v Čechách nazpět.

Jeho povahu pravděpodobně zdědil jeho syn Jaroslav (*1463 – †1492), královský správce Horní Lužice, odkud byl pro své vlastnosti posléze vypuzen.

Během 16. století se rod rozrostl a jeho majetková dražba se neustále měnila. Bratry Adamem (†1623) a Štěpánem Jiřím (†1625) se rod opět rozrostl do dvou linií. Jeho bratr Václav (†1628) se v době stavovského povstání v roce 1618 přidal ke vzpouře a byl potrestán ztrátou majetku. Adam bojoval v mládí v Uhrách. Byl katolického vyznání, ale velmi snášenlivý, což mu vyneslo všeobecnou vážnost. Jeho syn Jaroslav Volf († 1648), byl zavražděn svým komorníkem. Tato linie pokračovala skrze jeho bratra Františka Maryáše Karla († 1648), který zemřel na následky zastřelení Švédy. Z jeho synů vynikli především Václav Vojtěch († 178), stavitel zámku Trója u Prahy, a Ignác Karel († 1700). Ignác Karel shromáždil během svého života jednu z nejrozsáhlejších knihoven v zemi. Po jeho smrti byla z větší části rozptýlena.V mládí podnikl cestu do zahraničí a sepsal o ní cestopis v češtině. Jím a jeho synovcem Janem Josefem (†1700), který se utopil v Innu na cestě z Itálie, vymřela po meči Adamova linie rodu.

Zmíněný Štěpán Jiří ze Stenbergu (†1625) byl víry podobojí, účastnil se také proticísařského odboje, ale krátce po bitvě na Bílé hoře přešel ke katolické straně a udával své bývalé druhy.

Jeho vnuk Oldřich Adolf Vratislav († 1703) vykonával funkci císařského vyslance na švédském dvoře a později byl nejvyšším purkrabím v Čechách. V roce 1661 byl rodu uznán starý říšský stav a o rok později jim byl udělen český hraběcí stav. Synové Oldřicha Adolfa Vratislava opětovně rozdělili rod do dvou hlavních větví, tzn. Damiánovy a Leopoldovy.

Damiánova větev pokračovala úspěšným Františkem Filipem ze Stenbergu (*1708 -†1786), rytířem Řádu zlatého rouna, diplomatem a politikem, jež se stal členem švábského kolegia říšských hrabat. Jeho syn Filip Kristián (*1732 -†1811),se oženil s hraběnkou Augustou z Manderscheidu (*1744 -†1811),dědičkou bohatých rýnských statků.

Jejich syn František Josef (*1763 -†1830) zdědil po matce titul vymřelých hrabat z Manderscheidu; byl to velmi vzdělaný muž, mecenáš a výrazně svobodomyslný politik. Sídlil v Praze, stýkal se s významnými českými vědci a umělci a podporoval rozvoj vědy a umění v Čechách. Byl náruživým sběratelem umělecké grafiky a obrazl i zkušeným numismatikem. Z jeho podnětu byla na konci 18. Století zřízena Společnost vlasteneckých přátel umění, jejíž byl až do konce života předsedou. Při založení Národního muzea daroval nové instituci své bohaté sbírky mincí a archiválií. Ani on, ani jeho bratři již neměli mužské potomky a větev Sternberg-Mandescheid, respektive celá damiánský větev, po meči vymřela.

Tzv. větev Leopoldovu založil František Leopold (*1680 -†1745. Jeho syn Jan Nepomuk (*1713 -†1798) bojoval v tureckých válkách a později proti Prusku. Jeho tři synové se výrazným způsobem zapsali do dějin české vědy a společnosti.

Jan Nepomuk (*1753 -†1789) byl v mládí vychováván Františkem Martinem Pelclem. Vstoupil do armády a zahynul v Sedmihradsku. Byl členem Královské české učené společnosti a publikoval přírodovědecké studie, například o zemětřesení v Uhrách.

Jeho mladší bratr Jáchym Sterberg (*1755 -†1808) byl stejně jako zmíněný Jan Nepomuk vychováván Františkem Martinem Pelclem. V mládí sloužil jako důstojník v císařském vojsku generála Laudona, ale jako třicetiletý vojenskou dráhu opustil a začal se věnovat vědě. Zabýval se matematikou, geometrií, chemií i alchymií, a zvláště metalurgií. Podařilo se mu vysvětlit chemické pochody procesů probíhajících ve vysoké peci na základě oxidační teorie. V roce 1790 podnikl spolu s Francouzem Blanchardem při jeho pražské produkci let v montgolfiéře. Cestoval po Evropě i jiných kontinentech a studoval rozvoj technických věd a průmyslu. O svých cestách a nových věděckých poznatcích publikoval četné spisy a časopisecké články. Rozšířené jsou obzvláště jeho cestopisy z Ruska; popisuje v nich hrůznou situaci tohoto státu a tvrdí, že země, kter se dostane pod ruskou nadvládu, se dříve či později změní v pustinu. Měl velké problémy s carskou vládou, která mu zabraňovala ve volném pohybu.

Snad nejznámějším členem rodiny hrabat ze Stenbergu byl třetí bratr, Kašpar Maria (*1761 †1838), přírodovědec a štědrý mecenáš. Zpočátku působil hrabě Kašpar Sternberg jako kanovník kapituly v Řezně a věnoval se soustavnému studiu botaniky. Zde se také seznámil s nejvýznamnějšími znalci tohoto oboru. V roce 1809 byla v Řezně v napoleonských bojích zničena jeho pokusná botanická zahrada a část sbírek. Vrátil se do Čech a žil ve svém zámku Březina na Rokycansku a v Praze. Na Březině si vybudoval novou botanickou zahradu.

V Čechách vyvinul značnou aktivitu a stal se zakladatelem Národního muzea, prvním organizátorem jeho sbírek a činnosti. Muzeu se pak věnoval prakticky celý svůj život a obdařil ho rozsáhlými přírodovědeckými sbírkami i finančními dary. Tehdy ještě bylo umístěno ve Šternberském paláci na Hradčanech. Vědecky se zabýval zejména paleontologií a fytopatologií a věnoval se také studiu lomikamenů. Své odborné spisy psal latinsky nebo německy, neboť nevěřil češtině jako jako jazyku vědy. Kašpar Maria ze Sternbergu byl osvícenec, odpůrce metternichovského policejního režimu, ale zároveň vyznavač konzervativního politického proudu, který jednoznačně podporoval monarchii v její konstituční podobě. Byl si vědom toho, že demokratizační reformy v říši je nutné provést ihned a shora, jinak si je lid vynutí sám. Kašpar Sternbeerg byl i podnikatelem a na svých panstvích se věnoval těžbě uhlí.

Ani jeden z uvedených bratrů neměl mužské potomstvo, ale rod pokračoval skrze jejich strýce Františka Adama (*1711 †1789) a jeho syna Leopolda (*1770 †1858). Leopold měl syna rovněž Leopolda (*1811 †1899), který se stal generálem jízdy, úspěšně válčil v Uhrách a získal četná vyznamenání.

Mezi posledními generacemi hrabat Sternbergů proslul Leopoldův syn Vojtěch Václav (*1868 †1930). Hrabě Václav Vojtěch zdědil po otci vojenskou dobrodružnou povahu. V 90. letech 19. století procestoval Afriku od severních částí Sahary až na jih. Účastnil se búrské války a byl v roce 1900 spolu s búrským generálem Pietem Arnoldem Cronjem (*1840 †1911) zajat Angličany. Později cestoval po Severní Americe. Počátkem 20. Století se pokusil o politickou kariéru a byl dvakrát zvolen poslancem rakouské říšské rady. Spolu s poslancem Udržalem a Holanským tvořil „ trojici divokých“, kteří se v divokých parlamentních diskusích nevyhýbali ani vulgarismům. Byl přítelem následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho politické přesvědčení lze nazvat křesťanskosociálním. Zároveň to byl velký ctitel Karla Havlíčka Borovského. Pokusil se, neúspěšně, založit novou politickou stranu. Varoval před vznikem samostatného českého státu a předpokládal, že vznikne-li, stane se obětí německé agrese.

Vydal mnoho cestopisných studií, ale i politických i jiných brožur, jež vyvolaly řadu skandálů a sporů. Ty pak velmi často řešil souboji. Jeho politické brožury jsou slovy dobového kritika směsí „ geniality, naivnosti a silných slov“. Patřil k zásadním odpůrcům rakouského centralismu; kritizoval rakouskou vnitřní i zahraniční politiku a býval označován za nactiutrhače. Neméně kritický byl i po vzniku Československa. Vojtěch Sternberg byl velký dobrodruh, ale i rytířský ochránce slabších, a mnoho své energie zbytečně ztratil v senzačních sporech.

Vedle české větve Sternbergů žily od 17. století další větve rodu ve Slezku a v Uhrách; ty ale do českých poměrů nijak zvlášť nezasahovaly.

Druhá světová válka zasáhla Sternbergy jako přesvědčené Čechy. Přirozeně nalezneme jejich podpisy na prohlášení české šlechty z roku 1939. V této době vlastnil hrabě Jiří Douglas (*1888 †1965) statek a hrad Český Šternberk a Březinu. V roce 1948 mu byl jeho majetek zkonfiskován, ale jako jedinému příslušníku české aristokracie mu bylo umožněno působit ve funkci kastelána (státního správce) na svém vlastním hradě Českém Šternberku. Po roce 1989 byl Český Šternberk i Březina vydány jeho synovi hraběti Zdenkovi ze Sternbergu (*1923).

Dalšími rodovými statky byly Častolovice a Zásmuky, které vlastnil hrabě Leopold (*1896 †1957). Hrabě Leopold odešel s rodinou do zahraničí, žil ve Spojených státech a na Jamajce. Jeho žena hraběnka Cecilia von Reventlow-Criminil (*1908 †1983) napsala paměti, které patří k nejlepším dílům tohoto druhu literatury z posledních let. Častolovice a Zásmuky byly po roce 1989 restituovány jejich dceři Dianě (*1936), provdané za Henryho Phippse.

Vedle českého rodu Sternbergů žila i tvz. slezká linie Sterberg-Rudelsdorf, která byla v roce 1698 povýšena do stavu svobodných pánů a v roce 1719 do hraběcího stavu. Jejich příbuzenství s českými hrabaty ze Sternbergu není zcela vyjasněné. Bez jakýchkoli příbuzenských vztahů s českými Sternbergy je po roce 1940 do hraběcího stavu povýšená rodina Kϋchmeister von Sternberg, která po meči vymřela v roce 1861. Tento původně francký rod přešel s řádem německých rytířů do Pruska. V průběhu dějin postupně upouštěl od jména Kϋchmeister a užíval pouze predikátu.

Často bývá v literatuře omylem nebo snad i záměrně počítán do rodiny Roman Mikuláš Ungern-Sternberg, svobodný pán z Pϋrkelu (*1885 †1921). Tento šlechtic pocházející z německého baltského rodu, naturalizovaného v Rusku, byl generálem asijské jízdní divize a velitelem kozáckého pluku v armádě atamana Semjonova. Oženil se s bývalou dvorní dámou čínské císařovny Helenou Pavlovnou Tsi a operoval se svými vojsky v asijských stepích na mongolsko-ruských hranicích jako jeden z posledních odpůrců bolševické moci. Načas ovládl Mongolsko a vytvořil z něj základnu protibolševických sil. V srpnu roku 1921 byl bolševiky zajat a bez soudu popraven.

Z rodiny českých hrabat ze Sternbergu nepochází ani ve Vídni narozený americký režisér Josef von Sternberg (*1894 †1969), slavný objevitel Marlene Dietrichové.

Wikipedie

Šternberkové (Sternberg) jsou jeden z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, o kterém jsou první zprávy již ze druhé poloviny 12. století. Rod založil Diviš z Divišova. Před rokem 1241 Zdeslav z Divišova založil nad řekou Sázavou hrad Český Šternberk, jenž je dodnes v držení příslušníků tohoto starobylého rodu. Příslušníci rodu Šternberků výrazně ovlivňovali politické události své doby a zastávali i ty nejvyšší zemské a církevní úřady. Zdeněk ze Šternberka byl vůdcem a zakladatelem Zelenohorské jednoty, bojující proti Jiřímu z Poděbrad.

Rod se rozštěpil na dvě větve, a to holickou a konopišťskou. Holická větev vymřela v roce 1712. Po roce 1990 se v majetku rodiny nacházejí hrady a zámky, a to Český Šternberk, Jemniště, Březina, Častolovice a Zásmuky.

Počátky rodu ze Šternberku

Po zakladateli rodu Divišovi se uvádí v letech 1167–1172 Zdeslav, v letech 1176–1193 Petr a mezi roky 1220–1240 Diviš, který založil Divišov. Kolem poloviny 13. století se uvádí Zdeslav, který založil hrad Český Šternberk. Ten měl čtyři syny:

Albrecht ze Šternberka (*1267 †1298) se stal zakladatelem moravské větve a působil jako olomoucký purkrabí. Nechal patrně vystavět hrad Šternberk, pokud tak neučinil již jeho otec.

Beneš ze Šternberka (*1267 †1269) – potomci se neuvádějí.

Jaroslav ze Šternberka (*1267 †1290) – bítovský purkrabí, patrně stavitel hradu Šternberk na jižní Moravě, zakladatel konopišťské větve.

Zdeslav ze Šternberka (†1289/1290) – kladský purkrabí, zakladatel holické větve.

Šternberkové na Moravě

Zakladatel moravské větve Albrecht ze Šternberka (*1267 †1298) měl syny Albrechta (†1298), který zastával funkce olomouckého purkrabího a olomouckého sudího, a Zdeslava (†1323), který byl nejvyšším moravským komorníkem. Albrecht měl syna Diviše, který zemřel bez potomků. Zdeslav měl čtyři syny, kteří se dále rozvětvili:

Zdeslav ml. (†1324) byl olomouckým komorníkem, uvádí se pouze v roce 1322, zemřel bez potomků.

Štěpán ze Šternberka (†1357) byl moravským zemským hejtmanem. Rod měl sídlo na hradě Šternberku a vlastnil mnohé další statky na Moravě, mezi které patřil např. Zlín, hrad Dědice (později Stagnov) či račické panství. Jeden ze Štěpánových synů Albrecht se stal čtvrtým litomyšlským biskupem. Štěpánova vnučka Kateřina byl ženou Petra Plumlovského z Kravař. Štěpánův vnuk Petr ze Šternberka neměl již mužského potomka a zadlužené panství předal svému švagrovi Petrovi Plumlovskému z Kravař s tím, že vyplatí všechny dluhy. Petr ze Šternberka zemřel 8. července 1397, čímž vymřela tato část rodové větve a jejich moravské sídlo Šternberk se dostalo do rukou Kravařů.

Jaroslav ze Šternberka a Hoštejna († 1359) – získal hrad Hoštejn a panství Zábřeh, tato rodová větev vyhasla v roce 1398.

Albrecht ze Šternberka na Úsově a Bzenci († 1353) – získal hrad a panství Světlov, tato větev vyhasla v roce 1392.

Matouš ze Šternberka († 1371) byl moravským komorníkem a moravským zemským sudím. Vlastnil panství Lukov a Holešov. Mezi nejslavnější příslušníky této rodové větve patří Jan starší ze Šternberka a Holešova, který působil ve funkcích moravského zemského hejtmana a nejvyššího zemského sudího na Moravě. Matoušova rodová větev vymřela až roku 1544 Jindřichem ze Šternberka.

Konopišťská větev

Nejvyšší purkrabí pražský Adam II. ze Šternberka měl ze dvou manželství 11 dětí. Jeho dcera Marie Maxmiliána Eusebie (*1584 †1634) z prvního manželství s Evou Popelovnou z Lobkowicz byla provdána za Jaroslava Bořitu z Martinic. Díky zachování věrnosti císaři a katolické církvi rozmnožil po bitvě na Bílé Hoře své majetky. Většina se poté dostala do držení jeho syna Františka Karla Matyáše (*1612 †1648) z druhého manželství. Ten zemřel náhodnou střelou v okně svého hradčanského domu při vpádu Švédů do Prahy. Se svou ženou Ludmilou Benignou Kavkovou z Říčan měl 6 dětí.

Jan Adam zemřel brzy po svém otci.

Václav Vojtěch (*1643 †1708) byl císařský tajný rada a komorník, královský místodržící, president apelačního soudu, nejvyšší zemský sudí, nejvyšší zemský hofmistr a nejvyšší dvorní maršálek Království českého, rytíř Řádu zlatého rouna. Žil v Praze v rodovém paláci na Hradčanech, byl držitelem panství Zelená Hora a Vršovice a za Prahou v Zadním Ovenci nechal postavit zámek Tróju.

Jan Norbert (*1644 †1678) žil v rodovém sídle v Bechyni.

Ignác Karel (†1700) byl císařský tajný rada a komorník, od roku 1696 president apelačního soudu, ve svém majetku držel Horažďovice.

Marie Maxmiliána (*1641 †1665) zemřela krátce po svatbě s Karlem Maxmiliánem hrabětem Lažanským. V Národní galerii je její portrét od Karla Škréty.

Marie Barbora Ludmila (†1709) se vdala za Jana Sebastiana hraběte z Pöttingu.

Václav Vojtěch a Jan Norbert při svých studiích na pražské Univerzitě Karlo-Ferdinandově navštěvovali přednášky Jana Tannera. Tanner později sepsal historii rodu Šternberků. V letech 1690 – 1696 byl Václav Vojtěch prezidentem apelačního (odvolacího) soudu. V té době soud řešil mimo jiné dva soudní spory. Prvním bylo vyšetřování chodské vzpoury, jež bylo uzavřeno exekucí Jana Sladkého – Koziny v roce 1695. Apelační soud v kauze zaujímal stanovisko poměrně příznivé obžalovaným, nad jimiž původně vynesl celkem velmi mírný rozsudek. Ten byl ale později změněn a soud skončil pro vzbouřené Chody tragicky. Druhým byl spor dvou představitelů pražské židovské komunity, kdy dlouholetý primas zemského židovstva udal svého souvěrce z rouhání svatému kříži. Soudní řízení skončilo mírným rozsudkem a odsouzený roku 1696 umístil kolem krucifixu na pražském Karlově mostě hebrejský nápis velebící Hospodina. Po třista letech měl tento spor pokračování, když na přímou žádost ze Spojených států amerických byly 8. března 2000 umístěny pod onen krucifix tři tabulky s vysvětlením.

Mladší bratr Adama II., Štěpán Jiří ze Šternberka (*1570 †1625) je zakladatelem linie, která má pokračování do dnešních dnů. Za stavovského povstání byl na straně českého panstva, po bitvě na Bílé hoře se přidal k císaři, přestoupil na katolickou víru a stal se císařským tajným radou a presidentem královské komory. Patřil mezi tři přátele Albrechta z Valdštejna spolu s Janem Rudolfem Trčkou (zavražděn s Valdštejnem v Chebu roku 1634) a landkrabětem Jiřím Ludvíkem z Leuchtenberka (*1550 †1613). Jeho vnuk Oldřich Adolf Vratislav (*1627 †1703) vystudoval jezuitskou kolej a protože sloužil budoucímu císaři Leopoldu I. již ve svém mládí, po jeho nástupu na trůn začal kariéru na císařském dvoře. Byl diplomat, vyslanec a komisař císaře na jednáních v říši, tajný císařský rada a komoří, nakonec nejvyšší zemský sudí a nejvyšší purkrabí Království českého, rytíř Řádu zlatého rouna. Se svou ženou Annou Lucií hraběnkou Slavatovou z Chlumu a Košumberka měl 14 dětí. Byl držitelem panství Zásmuky a Častolovice. Vlastnil Šternberský palác na Malostranském náměstí v Praze a byl zakladatelem rozsáhlé obrazové galerie Šternberků.

Rytíři Řádu Zlatého rouna

Oldřich Adolf Vratislav (*1627 †1703)

Václav Vojtěch (*asi 1640 †1708)

František Filip (*1708 †1786)

František Kristián (*1732 †1811)

Leopold II. (*1811 †1899)

Bratři Šternberkové, manžel jejich zemřelé sestry hrabě Lažanský a jejich bratranec Oldřich Adolf Vratislav byli donátory kaplí poutní Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené roku 1674. V rohu výklenku kaple bylo jméno stavebníka a jeho erb.

Slavné osobnosti

Jaroslav ze Šternberka – nejslavnější, leč fiktivní osoba rodu Šternberků z poloviny 13. století, údajný vítěz nad Tatary v roce 1241.

Albrecht Aleš ze Šternberka (*asi 1333 †1380) – litomyšlský biskup

Jaroslav ze Šternberka a Veselí – padl 1. 11. 1420 v bitvě pod Vyšehradem

Petr Konopišťský ze Šternberka – padl 1. 11. 1420 v bitvě pod Vyšehradem

Zdeněk Konopišťský ze Šternberka (*asi 1420 †1476) – vůdce Zelenohorské jednoty

Kunhuta ze Šternberka (*1425 †1449) – manželka pozdějšího českého krále Jiřího z Poděbrad

Jaroslav Ignác Šternberk (*1643 †1709) – II. litoměřický biskup

Kašpar Maria Šternberk (*1761 †1838) – přírodovědec

Josef Šternberk, hrabě ze Šternberka a Manderscheidu (*1763 †1830) – jeden ze zakladatelů Národního muzea

Zdeněk Sternberg – nar. r. 1923 – majitel hradu Český Šternberk

Příbuzenstvo

Spojili se s Rožmberky, Lobkovici, pány z Hradce, z Roupova, z Dubé, ze Žeberka, z Kunovic, z Vrtby či Schwarzenberky, Martinici.

Ottův slovník naučný

ze Šternberka

příjmení staročeského rodu posud v stavu hraběcím se nacházejícího, jehož erb jest zl. hvězda o 6 špicích na modrém štítě. Předek jejich jest Diviš, který žil na poč. XII. století. Podle šetření Palackého měl syna, který zůstavil syny Bohutu (1183-1207, napřed kastelána bílinského, pak číšníka), Diviše (1187-1213 podkomořího a truksasa) a Jindřicha (1193 až 1207, sudího práva olomouckého). Bohutici byli Petr (1202-24), Jindřich (1207-24), Bohuta (1207) a Mikuláš (1223-37). Petr držel r. 1223 Loštice na Moravě. Jiným synem Divišovým byl Zdeslav, r. 1167 purkrabě kouřimský, ok. r. 1172 žatecký, r. 1175 a 1176 komorník. Synové jeho byli Petr (1176-93) a Zdeslav (1193). Diviš, syn Petrův, založil, jak se zdá, Divišov, po němž se od r. 1218 psával. V l. 1220-22 byl purkrabím prachenským a r. 1224 maršálkem. Žil ještě r. 1233 (+j. 1240). Syn jeho Zdeslav slove v l. 1235-41 ze Chlumce (nad Cidl.), ale již r. 1242 ze [ze Šternberka], protože na panství svém divišovském nový hrad vyzdvihl a po svém erbu pojmenoval. Kralevice Přemysla provázel do Rakous, byl od r. 1253 jeho číšníkem a vyznamenal se nejvíce r. 1253, háje města Olomouce proti zběsilým Kumánům a Tatarům a králi uherskému. Možná dosti, že odměnou za své hrdinství obdržel severně od Olomouce kus nevzdělané země, na níž vyzdvihl druhý hrad Šternberk (třetí jest u Telče) a snad i Beroun. R. 1260 byl zase v poli proti Uhrům, dočkal se r. 1263 a zemřel některý rok potom. Synové jeho (1267 až 1269 nedílní) byli Albert, Beneš (1267, 1269), Jaroslav a Zdeslav (= Zdeněk); Albert dostal za díl Šternberk u Olomouce. Činil příkoří kapitole Olomoucké a klášteru hradištskému, pro něž dán do klatby. Z té se vybavil r. 1281 obětuje čásť statku. Od r. 1286 byl purkrabí olomouckým a asi od r. 1296 komorníkem olom. práva a v témž důstojenství zůstával ještě r. 1298. R. 1296 obdařil kostel šternberský (+j. 1299). Potomci jeho skorem výhradně žili na Moravě. Jaroslav dostal, jak se zdá, za díl Český Šternberk, byl r. 1284 číšníkem a purkrabí bítovským a měl tehda krvavou při, pro kterou slíbil králi mír zachovávati; po druhé se protivil králi ok. r. 1287, ale přijat na milost s hradem Šternberkem, zemřel asi ok. r. 1290 učiniv nějaké dobrodiní klášteru valdsaskému. Zdeslav se výslovně bratrem předešlých nenazývá, ale žil současně. R. 1285 až 1288 byl číšníkem, některý čas purkrabí kladským, asi r. 1288 stal se purkrabí pražským. R. 1289 měl záští s Dobešem biskupem a plenil z Orlíka jeho statky; proto dán do klatby. Zemřel buď téhož neb následujícího roku. R. 1295 žili Albert a Zdeněk bratří, kteří se nezdají býti totožnými s předešlými. Potomci dříve psaných bratří žili ve třech pošlostech.

A. Moravská pošlost

držela statky na Moravě. Její přední statky byly Šternberk a Lukov. Albrechtovi synové byli Diviš a Zdeslav. Onen připomíná se od r. 1307, byl r. 1314 purkrabí olomouckým, přijal tehda některé vesnice od kláštera hradištského. Po purkrabství (o. 1322) držel sudství (? 1323). Zemřel r. 1329 odkázav klášteru sv. Kláry v Olomouci ves Křenov. Muž. potomstva neměl. Bratr jeho Zdeslav (1297 purkrabě Děvický?) byl r. 1308 nejv. komorníkem m. M. R. 1317 protivil se králi Janovi (Palacký str. 425 atd.). R. 1320 osoboval si ke Ždanicům lesy kláštera velehradského, ale ustoupil r. 1322. Držel také manství medlické (u Šternberka) a zemřel asi r. 1323. Synové jeho byli Zdeslav (mladší), Štěpán, Jaroslav, Albert a Matěj. O Zdeslavovi není nic více známo, nežli že byl ok. r. 1322 komorníkem olomouckým a r. 1332 již mrtev. Ostatní založili čtyři větve.

moravská pošlost – větev Šternberská
a) Větev Šternberská. Štěpán, r. 1322 hrabě Holický, daroval r. 1332 s mateří ves Šternov klášteru sv. Kláry, obdařil r. 1339 kostel šternberský a manž. jeho Kateřina z Kravař založila špitál před městem. Býval hejtmanem markr. Mor., držel Šternberk a Beroun za díl, též Količín a asi r. 1334 měl zástavou Poděbrady v Čechách. Ke sklonku živobytí svého držel také Bechyni. Zemřel r. 1357. Synové jeho byli Petr (jenž záhy zemřel), Albert a Zdeněk. Tito dva vyplatili r. 1358 Zlín a kupovali tehda hojně dědin. Zdeněk zemřel ok. r. 1359 zůstaviv kromě dcer syna Petra, jenž byl pod poručenstvím Albertovým. Albert oddal se stavu duchovnímu a nabyv nevšedního vzděláni, stal se r. 1352 děkanem kapitoly olomoucké a r. 1358 biskupem ve Zvěříně, avšak býval nejvíce při dvoře císařově. R. 1364 stal se biskupem v Litomyšli a r. 1367 arcibiskupem v Magdeburce. Zde se mu nelíbilo, protože mu Magdeburští dělali příkoří. Ústrky s nimi znechutily se mu tak, že se dal r. 1372 přeložiti za biskupa do Litomyšle a v témž důstojenství zůstal do smrti. Poddané v městech obdařil svobodami a kupoval hojné vesnic. R. 1371 založil klášter ve Šternberce, rozhojnil důchod kláštera lanškrounskěho a r. 1378 založil klášter v Tržku u Litomyšle. Když synovec jeho let svých dosáhl, dal mu za díl hrad Bechyni, statky sestry své Markéty, vdovy po Vilémovi ze Strakonic a hrad Račice. Sám si nechal Šternberk, Odry a Količín. Zemřel 14. ledna 1380 a pohřben v klášteře šternberském. Petr byl již r. 1367 zletilý a oženil se r. 1379 s Annou kněžnou Opavskou. R. 1380 zdědil Šternberk, kdež rozhojnil nadání kláštera, Odry, Količín a manstvi Medlice. Petr kupoval drahně dědin a nemaje dětí, přijal r. 1385 Petra z Kravař a Markvarta Veselského ze [ze Šternberka] na spolek. Avšak posledním pořízením (1397) odkázal jím jen moravské statky, Bechyni však poručil Jindřichovi z Hradce a Zdeslavovi ze Šternberka. Zemřel brzy potom a pohřben v klášteře šternberském. Stupníci postoupili r. 1397 Šternberk vdově u věně a ta jej odkázala r. 1398 Lackovi z Kravař. Zaplativše nemalé dluhy, rozdělili se o ostatek.

moravská pošlost – větev Zábřežská
b) Větev Zábřežská. Jaroslav (1332 až 1359) táhl s bratrem Albertem do Slez (1335), kdež zajati. Za to jim zastavil král Jan hrad Úsov, za nějž si později (tuším) vyměnili Šilperk, Hochštýn a Zábřeh s markrabím Janem. Statky tyto ujal Jaroslav a přikoupil k nim vesnice (†j. 1360). Z první manželky Elišky měl syny Zdeňka a Smila, z druhé Machny Alše a Jana. Dceru Markétu vdal r. 1347 za Bolka, knížete kozelského. Mladší synové zemřeli záhy, starší rozdělili se r. 1360 tak. že Zdeněk měl Zábřeh a Smil Hochštýn se Šilperkem. Onen (1360-84) byl od r. 1372 ženat s Kateřinou z Meisova a rozpustil r. 1378 spolek s bratrem. Zůstavil syna Štěpána, který táhl r. 1392 do Uher a tam tuším padl. Zábřeh se dostal po něm pánům z Kravař. Smil neměl potomkův a před smrtí (†1398) zapsal Hochštýn a Šilperk Zdeňkovi a Janovi strýcům Lukovským.

moravská pošlost – pošlost Světlovská
c) Pošlost Světlovská. Albert měl s bratrem Úsov, později měl v zástavě Bzenec a držel, jak se zdá, Světlov (†j. 1353, manž. Eliška). Synové jeho Albert (Alšík 1353-83) a Vilém (1353-90, †j. 1392) koupili r. 1353 Čejkovice a získali Zlín. Potom se rozdělili, ale r. 1371 zase spolčili. Vilém (manž. 1. Markéta, 2. Eliška z Meziříčí) zůstavil syna Alberta, jenž podle spolku ujal Světlov, Zlín a Čejkovice. R. 1392 vytáhl do Uher a již se nevrátil, Zlín a Čejkovice spadly po něm na strýce Lukovské. Světlov dostal se Elišce, dceři Albertově, jakožto nevybyté. Tato vdala se za Voka z Kravař, ale přečkala ho. Nemajíc dědicův zapsala Boršice strýci Jaroslavovi Veselskému, jehož přijala i na spolek hradu Světlova (1412) a r. 1418 mu jej dskami odevzdala.

moravská pošlost – Matouš

d) Matouš (1332-71) byl v l. 1369-70 komorníkem práva brněnského a pak do smrti tudíž sudím zemským. Za díl po otci měl Lukov, také držel Holešov a přikoupil několik vesnic (†1371). Vdova Bolka držela několik vesnic a zemřela po r. 1386. Synové jejich byli Zdeněk, Albert a Jan (1368). Albert zemřel záhy, zůstaviv syna Viléma (1386-1406), jenž také sešel bez dědicův. Ostatní dva založili nové větve:

aa) Zděnek rozdělil se s Janem o hrad Lukov, a r. 1373 samým hradem se spolčili. Kupoval rozličné dědiny, zdědil po strýcích Světlovských Zlín a Čejkovice, a po Zábřežských s bratrem Hochštýn se Šilperkem (1398). Starší jeho syn, jenž byl r. 1386 a 1392 na panském sněmu v Brně, zemřel před r. 1398. Druhý syn Albert (1397-1413) držel polovici Lukova a zemřel před r. 1414 zůstaviv z manž. Elišky z Kravař syna Jiříka a Lacka. Někteří byli při smrti otcově nezletilí. Jiří ujal děd. otcovské r. 1418 a skrze manž. svou Anežku, kněžnu Opavskou, vešel v držení Fulneka a Bílovce. Od krále Sigmunda obdržel zápisem (1436) Kojetín a Jaroměřice, jichž se zase vzdal. Zemřel r. 1438 bezdětek. Lacek (1415-62) držel po smrti bratrově polovici Lukova, Odry, Fulnek a Bílovec, k čemuž nabyl r. 1446 od strýce Alberta druhou polovici Lukova, začež mu dal Mysločovice a Šilperk. Čejkovice byl s bratrem již r. 1437 prodal, též prodal Odry. Zemřel r. 1462 zůstaviv z manž. Elišky z Lomnice syny Jiříka a Alberta. Onen ujav zboží po otci zemřel r. 1466 bezdětek. Bratr jeho Albrecht řeč. mladší, rozpustil r. 1480 spolek se strýcem Albrechtem, podle něhož podržel Lukov, vzdav strýci svou polovici Holešova, Šilperk, Mysločovice a j. Zemřel r. 1497 zůstaviv dceru Ludmilu, která r. 1516 Lukov prodala.

bb) Jan (1368-1412) byl nejv. komorníkem r. 1371-84 brněnského a r. 1386 až 1387 olomouckého práva. Mladší jeho syn Matouš stal se r. 1392 kanovníkem v Olomouci a r. 1397 tudíž kustodem a žil r. 1410. Albert, bratr jeho (1397-1425) držel polovici Lukova, pro niž měl r. 1425 spor se strýci. Syn jeho Albert (1436-48) postoupil svou polovici Lukova strýci, držel také Kurovice a díl Holešova Starší jeho syn Matouš držel r. 1446 Kurovice, jež r. 1461 prodal. Ujav statky po otci, prodal r. 1464 Hochštýn, r. 1466 panství obřanské a v těch dobách také několik vesnic. Zemřel ok. r. 1467. (Viz o něm Palackého Děje IV. b. 354). Bratr jeho Albert (starší, r. 1446 proti otci mladší) držel r. 1446 polovici Holešova, k níž získal r. 1480 druhou polovici a Šilperk, který prodal. Získal r. 1508 Kvasice. Tůma Přeloucký připsal mu r. 1511 spis svůj o původu Jednoty bratrské. Zemřel r. 1521. Měl dva syny Jana a Jana. Jan starší obdržel za díl Kvasice (1522), k nimž koupil r. 1525 Bařice a r. 1526 Tlumačov, avšak prodal r. 1523 Něčice. Byl r. 1525 hejtmanem a r. 1527-36 nejv. sudím mark. Mor. (†1536, manž. t. Markéta z Vlašimě †j. 1532, 2. Eliška Holická). Syn jeho Albert, byl ještě r. 1546 nezletilý a žil ještě r. 1554. Jan mladší, bratr Jana staršího, obdržel za díl Holešov, koupil r. 1529 Rackovou. byl r. 1530-32 v Uhřích a obdržel r. 1536 od bratra Kvasice s Tlumačovem. Byl příznivcem Bratrské jednoty a zemřel r. 1544 (manž. 1. Johanka z Žerotína r. 1535, 2. Markéta z Ludanic r. 1539, †1574). Synové jeho byli Jindřich a Ladislav, z nichž tento brzo zemřel. Jindřich držel Holešov do smrti (†1574). Jsa té pošlosti poslední a přečkav syna Jiříka, odkázal Holešov sestrám Anně a Elišce (manž. Smil z Lomnice). Pošlost moravská ze všech nejdříve vyhasla. (Rolleder, Die mähr. Herren von Sternberg, v časopise »ZDVM« V.).

 

B  – Holičtí

Holičtí ze Šternberka drželi napřed Chlumec. Zdali pocházeli od Jaroslava neb Zdeslava, jest pochybné. R. 1329 a 1359 žil Ješek, jsa pánem na Chlumci. Od pol. XIV. stol. vyskytují se bratří Smil a Oldřich, kteří drželi Holice. Smil (1375-90) držel s bratrem také Žumberk a byl pánem na Chlumci († j. 1393, manž. Anežka z Roudnice). Oldřich (1357-87) zemřel před r. 1390, zůstaviv vdovu Annu z Boskovic a z Brandýsa, která žila r. 1409 na Moravě († j. 1416). Snad byli Smilovi synové Jan. jenž seděl r. 1413 na Býšti a r. 1415 na Chvojně († j. 1423), a Jaroslav (1400-15). Potomek Janův snad byl Jan, jenž držel Zaječice a Chvojenec do r. 1465. Oldřich zůstavil syna Oldřicha, jinak Vladislava (1390-94), jenž zemřel před r. 1397. Vdova Markéta ze Žeberka vdala se zase za Jaroslava Veselského. Poručníkem dětí byl Jan Zaječický. Starší syn Smil zpečetil r. 1415 stížný list a držel pak věrně se stranou podobojí. Usiloval o to, aby byl na Konopišti poručníkem proti vůli bratrově, nějaký čas tu i vládl a narodila se mu tu (18. list. 1422, nikoliv 1425) dcera Kunka. R. 1426 byl s podobojími v severních Čechách, r. 1430 s nimi v Míšni a Francích. V l. 1429-31 držel Brandýs. n. O. (manž. Barbora z Pardubic). Dcera jeho Kunka vdala se ok. r. 1440 za Jiříka z Kunštátu a z Poděbrad. Zemřela 19. list. 1449 a pohřbena v kostele poděbradském. »Byla milovnice dobrého a chudých lidí máti, přidržela se věrně učení podobojí.« Aleš zůstal při víře pod jednou a vynikal nad své vrstevníky téhož učení mírností. Jsa smýšlení vlasteneckého nepřál rozbrojům a raději je mírnil. Od r. 1420 sloužil králi Sigmundovi na Pražském hradě a klášteře v Opatovicích, začež mu zapsán r. 1421 Slavkov. Sigmund jej vyslal r. 1421 jako posla do Čáslavě a potřeboval ho i později za prostředníka s Čechy. R. 1422 vypálil Rakovník a obdržel od Sigmunda zápisem Hrádek Křivoklat, a Týřov, aby 200 koní ke službě choval. Avšak nedlouho potom donutili ho Pražané, aby k nim přistoupil a čtyři články pražské na svých statcích propustil. Král mu obnovil r. 1423 zápis na Slavkov a připsal na Hrádku peníze za Světlov. R. 1425 dobyl Nížbora, r. 1426 byl také vladařem na Karlšteině, r. 1427 obdržel od Němcův Žlutice dobyté. R. 1431 byl v zajetí Jindřicha Plavenského, r. 1433 na sněmě pražském, r. 1434 bojoval u Lipan a Řevničova a ztekl Řisuty. Prodav r. 1435 Slavkov, přítomen byl v l. 1435-37 všem veřejným jednáním a stal se nejv. komorníkem. Od r. 1440 býval při mnohých jednáních veřejných, zejména sněmích a sjezdech, držel se stranou podobojí pevněji než před tím, byl r. 1448 atd. v jednotě Poděbradské a horlivě se přičiňoval o smíření stran bojujících. R. 1451 potřebován od stavův při poselství k císaři, usiloval o potvrzení Jana z Rokycan za arcibiskupa a byl r. 1452 při volení správce, jemuž přidán k radě. Při králi Ladislavovi věrně stál a od něho všelijaké milosti, zejména r. 1454 list na Chotěbuz, obdržel pro sebe a strýce Zdeňka. S tímto obdržel již před tím dědictví konopišťské po strýcích a dostal za díl hrad Šternberk. Zemřel 19. bř. 1455 na Křivoklátě a pohřben v klášteře sázavském. Zajímavé dopisy jeho k Oldřichovi z Rožmberka otištěny Palackým v »Arch. českém« II. Ženat byl s 1. Eliškou Libuňovou z Dubé, 2. Eliškou z Boskovic. Syn jeho Petr (z první manž.) vyskytuje se od r. 1431, bojoval r. 1438 u Želenic, kdež zajat a teprve r. 1439 na rukojmě vyručen. R. 1443 odpověděl Pražanům, r. 1447 byl v nešťastně výpravě do Němec, bojoval pak v jednotě Poděbradské a byl účasten veřejných jednání té doby, zejména r. 1451 sněmu benešovského. Zemřel ok. r. 1454 (manž. Anna ze Seinsheimu +ok. 1459). Poručníkem Petra, syna jeho, po smrti matčině byl Zdeněk ze [ze Šternberka] a svěřence svého sobeckým svým jednáním strhl do bídy. Válčiv z jeho hradů Šternberka a Leštna, způsobil to, že Petr přišel skorem o všecko. Bydlil prý v Třebiči (snad Třešti), kdež se ženil r. 1476 s Kateřinou z Rožmberka (+1521). R. 1477 osadil Léštno a ok. r. 1479 mu statky jeho navráceny. R. 1481 válčil v Rakousích. Byl r. 1492-1500 spoluzakladatelem zem. zřízení, stal se r. 1507 nejv. sudím a r. 1510 nejv. komorníkem, také býval hejtmanem kouřim. kraje. Zemřel 4. čna 1514 na Léštně a pohřben v Třeboni. Jan, syn jeho, byl r. 1516 atd. hejtmanem kouřim. kraje, ale upadal v dluhy. Vyvadiv se z nich koupil před r. 1540 Bezejovice. Zemřel r. 1548 (manž. Dorota Bezdružická z Kolovrat). Nejstarší syn jeho Aleš (nar. 1498) byl r. 1529 až 1531 hejtmanem na Kolíně a tu r. 1531 zemřel. Otce přečkali synové Oldřich (nar. 1505), Václav a Otakar. Oldřich býval hejtmanem kouř. kraje a zemřel ok. r. 1566. Po jeho smrti bratří se rozdělili. Mladší Otakar vzal za díl Léštno, ale r. 1589 svévolně mečem se probodl. Z manž. Anny z Roupova zůstavil jedinou dceru Dorotu, vdanou 1. od r. 1587 za Václava ze Smiřic (+1593), 2. za Maximiliána Trčku (†1597), 3. za Krištofa z Fürstenberka (od r. 1601, †1614). Koupila r. 1601 Tvořešovice, r. 1611 Božkovice a 1614 Olbramovice. Léštno dostalo se po její smrti (†12. čna 1633) dětem z třetího manželství. Václav, starší bratr Otakarův, byl před r. 1552 ve Vlaších, dostal r. 1566 za díl Šternberk a zemřel r. 1576 (manž. 1. N. z Říčan vdova, 2. Hedvika z Hasenburka ovdov. Smiřická od r. 1575). Poručníci synův Oldřicha a Petra Karla prodali r. 1579 tři vesnice. R. 1580 synové dosáhli let. Po smrti Oldřichově Petr sám držel Šternberk, koupil r. 1596 Štěpanov s Dalkovicemi a r. 1603 Čenovice, býval kraj hejtmanem a zemřel 28. záři 1608 (manželka 1. Sidonie z Gutšteina †20. ledna 1603, 2. Anna purkr. z Donína 1606). Druhé manž. (†21. ledna 1609) odkázal Štěpanov a Dalkovice. Syn jeho Oldřich ujal Šternberk a po maceše Štěpanov, koupil r. 1614 Křešice a zemřel v květnu 1618. Zůstavil vdovu Mandalénu z Vrtby (paní na Dalkovicích a od r. 1624 opět, vdanou ze Šternberka a syna Václava Jiří. Tento povýšen ok. r. 1637 do stavu říšských hrabat, oženil se r. 1637 s Voršilou Polyxenou z Martinic. Byl pán vzdělaný a zajímal se o dějiny svého rodu. Sestavoval genealogii Holických, k čemuž si půjčoval r. 1638 některé památky od Polyxeny Lobkovské z Pernšteina. O jeho povaze svědčí četné dopisy r. 1638-74, jež vydal V. Schulz v »Hist. arch.« Čes. akademie č. 14. R. 1649 stal se kr. radou a soudcem zemským, koupil r. 1651 Radovesice a Veltruby, ale prodal r. 1654 Chrašťany. R. 1662 dosáhl potvrzení říšského hrabství i pro král. České. Prodal r. 1664 Štěpanov a oženiv se r. 1681 po druhé s Helenou Mulcerovnou z Rizentálu, zemřel nedlouho potom. Syn jeho Jaroslav Frant. Ignác vstoupiv do stavu duchovního, stal se r. 1676 biskupem litoměřickým (†12. dub. 1709). Druhý syn Jan Václav, kr. rada kom., soudce zemský a kraj. hejtman, byl ženat s 1. M. Majdalénou, hrab. z Heussenstammu a na Lažanech (†ok. 1704) a 2. M. Lidmilou ovd. Valdšteinkou roz, Libšteinskou z Kolovrat. Zemřel 12. dub. 1712, jsa té pošlosti poslední po meči. Jediná jeho dcera Anna Amalilie (od r. 1708 manž. Jana Maxim. hrab. Götze) dědila Šternberk.

C – Konopištští

Předek jejich jest Zdeslav, bezpochyby syn Jaroslavův, jenž držel Čes. Sternberk. K tomu získal ok. r. 1315 Konopiště, což mu dvěma majestáty r. 1315 a r. 1327 potvrzeno. Synové jeho byli Jaroslav, Zdeněk, Petr a Jan, jemuž slíbeno r. 1327 kanovnictví pražské. Od synův pocházely tři pošlosti.

a)  Nejdříve vymřelo potomstvo Petrovo. Tento (1353-60) měl za díl půl Šternberka a Divišova. Zemřel záhy zůstaviv syna Alberta (1374-1405), jenž statkem svým Karlovi IV. v manství se poddal (1377). Spolčiv se se strýcem Zdeňkem a dědicův mužských nemaje, zapsal statek svůj (ok. r. 1401) Albertovi, synu Zdeňkovu. Žil ještě r. 1405.

b)   Zdeněk (1339-87) byl v l. 1339 až 1349 kanovníkem pražským, ale nedal se vysvětiti. Za díl měl (1358) Konopiště. R. 1379 obdařil klášter benešovský na záduší manželek Johanky a Kateřiny, r. 1352-60 byl sudím dvorským. Zemřel ok. r. 1388. Syn jeho Albert (1385-1413) držel Konopiště a od r. 1405 také polovici Sternberka. R. 1413 prodal Draňovice a zemřel v l. 1413-14, nemaje muž. potomstva.

c)   Jaroslav (1351 až 1377) měl za díl půl Šternberka a Janovice, k tomu koupil Třešť na Moravě a r. 1371 blízký Kostelec. R. 1381 byl již mrtev. Synové jeho byli Zdeněk, Markvart, Jaroslav a Albert. Albert (1377-1404) jest tuším týž, jenž obdržel r. 1380 hrad Kostelec n. L. od císařové Alžběty. Markvart (1368 až 1404) přijat r. 1383 od Petra ze Šternberka na spolek spolu s Petrem z Kravař. Ze zboží nabytého něco prodali. Markvart sám získal Račice a něco vesnic, jež r. 1399 prodal. Pak získal Veselí na Moravě (+1405). Vdova Anna držela tamže tři vesnice a syn Petr Veselí, na něž přijal bratrance Jaroslava na spolek (1408). Tento se v ně asi r. 1411 uvázal. Zdeněk (1364-1405), nejstarší syn Jaroslavův, držel r. 1364 Psáře, r. 1401-08 Divišov a Zaječice a stal se r. 1405 popravcem kraje chrudimského. Petr měl po otci a jeho bratřích půl Šternberka, po strýci Albertovi zdědil Konopiště a druhou polovici Šternberka. R. 1415 oženil se s Perchtou z Kravař. Byl horlivým přívržencem strany pod jednou, provázel r. 1414 biskupa Jana Železného do Kostnice a později účastnil se válečných podnikův proti lidu podobojí, jako r. 1419 u Knína, r. 1420 u Sudoměře a Poříčí. Dne 1. list. 1420 padl u Pankráce pomáhaje králi Sigmundovi. Perchta jsouc poručnici syna Petra a dcery Elišky nucena byla r. 1421 přistoupiti ke straně podobojí a nechtíc míti Smila ze  Šternberka za poručnika, poddala se r. 1424 Alšovi. R. 1428 koupila hrad Dubou, přišla r. 1430 o Šternberk, poslala r. 1434 lid svůj k Lipanům a dala r. 1435 oblehnouti Ostromeč. R. 1440 postoupila zase Dubou, odebrala se pak na Velešín, kdež 12. ún. 1447 zemřela. Poněvadž mladý Petr ok. r. 1439 bez dědicův sešel, spadl statek jeho na Alše a Zdeňka a rozdělili se potom tak, že onen měl Šternberk a tento Konopiště.
Jaroslav (1375-1405), syn Jaroslavův a vnuk Zdeslavův, měl po otci Třešť a koupil r. 1386 Sádek, potom i Čepkov, r. 1390 několik vesnic u Sádku, z nichž zase něco prodal ( † 1405, manž. Kateřina z Vlašimě). Zůstavil syny Jaroslava a Zdeslava (1406).
Onen ujal Třešť a zdědil ok. r. 1411 Veselí, přijat r. 1412 na spolek od Elišky ze Světlova, od níž hned boršické zboží obdržel, prodal r. 1415 některé vesnice na Moravě, zpečetil t. r. stižný list a obdržel r. 1418 hrad Světlov. Padl 1. list. 1420 u Sv. Pankráce (manž. 1. Kunka z Lomnice 1415, 2. Kunka z Michalovic 1420). Poručníkem dětí nezletilých byl Aleš Holický. Dcery byly Anna (manž. 1432 Petr Zmrzlík ze Svojšína) a Kateřina (pak vdaná ze Hradce a z Lomnice). Synem Petrovým byl (výslovně se to nedí)
Zdeněk ze Š. odjinud z Veselí, jenž obdržel se strýcem Alšem (1423) od krále Sigmunda 960 kop za Veselí a Světlov a za škody. Když ujal ok. r. 1400 Konopiště, prodal r. 1447 Veselí a okolní vesnice. Zdeněk zasahoval mocně ve všech bězích veřejných a soukromých, bohužel na škodu českého národa a jednotlivcův. Jako člověk byl muž povahy vášnivé, nestálé, příliš sobecký a při tom k jiným nešetrný. Sirotky Hradecké a Smiřické, jsa jim poručníkem, ochuzoval. Výtečně se vystihuje povaha jeho v Dialogu Jana z Rabšteina (Palacký IV b, str. 583). Byl katolík, ale jen ze zvyku a držel se stranou podobojí, pokud mu kynul prospěch. R. 1446 byl mezi osobami, které podepsaly uznání papeže Eugenia, r. 1447 vyslán v poselství k císaři Bedřichovi.
R. 1448 vpadl s Poděbradskými do Prahy. Z opanování Prahy vyzískal, že se stal purkrabím pražským, účastnil se pak všech bojův Jednoty poděbradské proti Strakonickým, oblehl hrad Kostelec (1450), jenž mu po dobytí zůstal, válčil pak ve vojště poděbradském se Sasy, byl r. 1451 a 1452 v poselstvích do Vídně a obdržel r. 1451 Měšice. Jiříka Poděbradského volil za správce (1452). Od krále Ladislava (ovšem zase skrze Jiříka) obdržel hojně drobných statkův, zejména i Kostelec, plat komorní na Litomyšli, Roudnici a Helfenburk. Byl v radě králově potřebován v rozličných bězích veřejných, jako r. 1454 do Vratislavě a r. 1457 do Paříže. R. 1456 provázel krále do Uher. Při volbě Jiříkově (1458) byl nejvíce činný, potázav se s pány dal mu první hlas a klekna poddával se mu. V tom smyslu  ponoukal i Slezanův, Moravanův akatolických pánův. S králem byl t. r. v Rakousích a ve Chebě, vyslán k cís. Bedřichovi, byl s králem v Brně a Plzni, vyslán r. 1460 s poselstvím k císaři a byl na sjezdech v Bytomi a Hlohově.
R. 1460 obdržel Chotěbuz, který r. 1462 prodal. V l. 1461-62 zaměstnán byl v Rakousích a v Lužici. Za služby císaři konané obdržel r. 1463 Křemži a Vitoraz. Dobré srozumění s králem kalilo se r. 1462, když Zdeněk ohlásil se proti kompaktátům, ale došlo k úplné roztržce, když mu král nechtěl býti po vůli. Způsobiv známou jednotu Zelenohorskou zastíral se pláštěm víry, bouřil poddané, a i když jednotníci volni byli ke smlouvě, ve své podrážděné vášnivosti tomu překážel (1467) Bullou papežskou ustanoven za vrchního velitele všech katolíkův proti králi »odsouzenému«. Za to vyhlášen za rušitele pokoje, odsouzen statkův a zdvižena 21. dub. proti němu válka. Najednou obehnány mu Konopistě, Šternberk, Kostelec, Roudnice, Helfenburk, Měšice. Některé z nich dobyty brzo, nejdéle se drželo Konopiště, kdež Zdeněk r. 1468 poražen chtěje dodati špíže. Řídě podniky své napřed z Vitoraze vpuštěn (1467) do Jihlavy, pokoušel se s křižáky, aby královské sehnal s pole od Jindř. Hradce, ale marně. Nedocházeje očekávané pomoci z Polska, přiklonil se k Matiášovi Uherskému, jemuž skutečně pomáhal. K vedení války dostal r. 1468 Choustník a Soběslav. R. 1469 zmocnil se zradou Rožmberka. Záští k Jiříkovi osvědčoval nejvíce při sjezdě olomouckém (v dubnu 1469). Když Matiáš vztáhl ruku po koruně královské, jmenoval Zdeňka nejv. hejtmanem král. Čes. a vyslal jej s vojskem do Čech. Po smrti Jiříkově stál proti králi Vladislavovi, dosáhl r. 1471 Zelené Hory, r. 1473 zápisu na Domažlický hrad. Asi od r. 1473 zachovával s Čechy mír. Král mu potvrdil r. 1474 úřad domažlický a Pražané mu zaplatili odňaté statky. Od Matiáše poslán r. 1475 do Nového Města za Vídní, aby uklidil roztržky mezi ním a císařem. Zemřel ok. 4. pros. 1476 a pohřben v Budějovicích v klášteře (manž. 1. Anežka z Janovic, 2. Anežka z Hasenburka). Kromě dcery Kunky (vd. 1475 za Hynka ze Švamberka) měl syny Ladislava (†1460), Jaroslava, Jana, Zdeslava a Jiříka (1463 až 1469). Stálé potomstvo měl jen první. Zdeslav (1463-1505) koupil před r. 1471 Zbiroh, s bratrem r. 1477 Bechyni, též držel Zelenou Horu, do r. 1478 půl Domažlic, do r. 1479 Kroměříž, býval hejtmanem podbrdského kraje, též měl Soběslav, jejímž obyvatelům (1478-79) činil nátiský. Obnovil klášter v Bechyni, jejž jako i kostel nadal, a uvedl sem r. 1490 minority. Zemřel v Holešově 26. dub. 1502 jeda z Uher. Potomstva neměl. Jan (*1459 † 1477) byl od otce ustanoven za hejtmana v Jihlavě (1467), obdržel za díl Konopiště, Benešov a zemřel záhy (manž. Kateřina z Eckartsau). Synové jeho Zdeněk (ml.) a Jiřík rozdělili se r. 1495 tak, že onen dostal polovici Benešova, Ostromeč, Kostelec a Vadslavice, tento pol. Benešova, Konopiště a Kožlí. Onen zemřel r. 1496 bezdětek a statek jeho dostal se mateři a strýcům. Jiřík zemřel taktéž bezdětek. Jaroslav (1463-92) dán Horní Lužici od papež. legáta za fojta a potvrzen později od krále Matiáše. Jako vůdce Lužičanův r. 1468 a 1469 smutně proslul. Protože byl pánovitý a při tom nečinný, znechutil se Lužičanům a proto r. 1471 od Matiáše sesazen. Po otci ujal Zelenou Horu, Třešť a půl Domažlic; do r. 1479 držel též Kroměříž. R. 1478 ženil se s Alžbětou z Gerova, t. r. prodal Domažlice, dobyl s bratrem Horažďovic, dostal r. 1490 majestát na dušnické zboží a zemřel r. 1492. Synové jeho byli Zdeněk, Ladislav, Jan, Jiří, Jindřich († j. 1497) a Albert. Zdeněk měl  Zbiroh, po otci Dušníky a Třešť, již r. 1493 prodal. Zemřel r. 1501. Ženat byl od r. 1480 s Majdalénou z Rabšteina. Ladislav měl po otci Zelenou Horu, též měl r. 1496 Radyni v zástavě a po strýci měl Bechyni, po bratru Dušníky a s bratřími zdědil Zbiroh, který r. 1505 prodal. Byl pán velmi nábožný, jenž si dal r. 1505 přepsati evangelia (Jungm. Hist. lit. III. 597) a daroval praž. kapitole r. 1507 Dušníky. Řehoř Hrubý připsal mu (1510-14) Životy a řeči otcův Egyptských. Se Zdeňkem Lvem obdržel r. 1511 majestát na kníž. Ratibořské. V Lužici měl panství Zossen, jež r. 1516 prodal. Pro své vzdělání a znalost práv stal se r. 1507 nejv. komorníkem a od r. 1510 nejv. kancléřem do smrti; také byl r. 1515 místodržícím a r. 1519 poslem při volbě císaře. Zemřel 18. list. 1521 bezdětek (manž. [druhá?] od r. 1520 Anna z Hradce). Jiří držel Konopiště a zemřel před r. 1535 bezdětek. Albert byl spoludržitelem Zelené Hory, zdvihl válku r. 1506 proti falckrabímu, stal se r. 1515 fojtem Horní Lužice, v ty časy i hejtmanem plz. kraje, držel r. 1517 Tachov, prodal r. 1517 fojtství. Po zvolení Ferdinanda I. pustil se do úkladův proti němu, pro kterou věc propadl Zelenou Horu (1529). Měl z manž. Lidmily z Klinšteina syna Zdeňka (1529) a dcery Mandalénu (+1521, manž. Jindřich z Rožmberka), Marjanu (manž. od r. 1519 Jan z Lipého) a Lidmilu. Jan byl spoludržitelem Bechyně, již měl od r. 1521 celou, býval hejtmanem kraje bech., od r. 1519 purkrabím karlšteinským až do smrti. Zemřel 9. září 1528 a pohřben v kl. bechyňském (manž. 1. Jitka z Gutšteina 1492, 2. Johanka z Riesenberka od r. 1518, +1529). Synové jeho Adam a Jaroslav (†j. 1535) prodali r. 1530 Bechyni. Adam zdědil Konopiště a obdržel zase Zelenou Horu. Byl r. 1546-49 purkrabím karlšteinským, 1549-54 dvor. sudím, r. 1554-60 nejv. komorníkem. R. 1541 koupil Vilhartice od Adama Lva, ale neudržel jich, dostal za to Klenový, jejž r. 1555 prodal. Od krále obdržel dědičně Štěchovice, Zelenou Horu a Radyni. Zemřel ok.6.ún. 1560 (manž. Markéta Malovcova z Pacova). Sestra jeho Bohunka byla abatyší v Krumlově. Synové jeho Vilém, Zdeněk, Ladislav a Jan rozdělili se r. 1560 tak, že první dostal Nepomuk, čtvrtý Konopiště a ostatní po polovici Zelené Hory.

1. Vilém (1541-62) zemřel r. 1562 přečkav tři syny své (z manž. Anny z Pernšteina). Statek svůj odkázal rozličným osobám nejsa již při paměti, pročež r. 1563 přisouzen jeho bratru Ladislavovi.

2. Ladislav byl komorníkem arcikn. Ferdinanda a jeho čtyřem synům kmotrem. Od r. 1560 měl v zástavě Křivoklát. (Viz Augusta, str. 1035 b.) Od r. 1558 byl ženat s Kateřinou z Lokšan (†6. kv. 1590) a skrze ni spřízněn s arciknížetem. R. 1563 nabyl polovice Zelené Hory a měl pak celou. Kromě toho koupil mnoho vesnic v okolí. Zemřel 7. čce 1566 a pokřtěn v Nepomuce. Kateřina jsouc poručnicí dětí držela Příbram, kupovala vesnice k Zelené Hoře, prodala díl Opálky (1572) a vdala se po druhé za Jiřího Popela z Lobkovic. Synové Ladislavovi byli Ondřej (na rozumu nezdravý), Jiří, Ferdinand a Ladislav. Při dělení dostali první dva po polovici Zelené Hory, ostatní po polovici Planice (1584). Ondřej žil nejdéle (†1625) a díl jeho dostal se strýci Václavovi. Jiří prodal r. 1587 některé vesnice a koupil r. 1588 díl Nejdeka. Zemřel 13. list. 1592 sraziv vaz, když jel v Tyrolích poselstvím od arcikn. Ferdinanda (manž. od r. 1588 Anna z Kunovic). Ferdinand koupil r. 1587 od Ladislava druhý díl planický. R. 1590 maje nával šílenosti chtěl se zavražditi, a když mu v tom máti bránila, nešťastnou náhodou ji smrtelně poranil. Vzat jest proto do vězení a manž. jeho Anna z Lobkovic se t. r. utrápila. Ladislav ujal zase Planici a po smrti Jiříkově Zelenou Horu i s dílem Ondřejovým. Tomu odpírala sestra jeho Marie nevybytá a zemským soudem ji dáno právo a obdržela první díl planický. Zemřela r. 1609, dědil po ní Štěpán Jiří. Ladislav zemřel r. 1615 v chudobě, protože r. 1613 všechen jeho statek pro dluhy prodán (manž. Bohunka z Lobkovic +j. 1613). Pošlost Ladislavova vyhasla již v druhém pokolení.

3. Také potomstvo Janovo brzo vyhaslo. Jan prodal r. 1571 vesnice u Štěchovic a Ostromeč. Po mateři zdědil díl Opálky, který r. 1572 prodal. Koupil r. 1573 Libeř, již zase r. 1574 prodal. V mládí býval kom. arcikn. Ferdinanda, později hejtmanem kraje kouřimského. Před smrtí koupil Otice. Zemřel 3. led. 1578. Měl z manž. Anežky Berkovské z Šebířova syny Adama a Karla a dvě dcery, z nichž, tuším, Karel a dcera před jeho smrtí zemřeli. Adam (ml.) došed let ok. r. 1581 oženil se s Mandalénou z Liechtensteina, byl pak kr. hejtmanem a zemřel 15. led. 1587 bezdětek. Konopiště a Otice spadly na sestru Alžbětu, vdanou asi od r. 1580 za Arkleba z Kunovic, a po ní (†4. čce 1592) na manžela.

4. Zdeněk, praděd nynějších hrabat ze Šternberka, byl r. 1503 ženat s Kateřinou Řepickou ze Sudoměře, která měla po otci Sedlec a r. 1555 Blatnou od Adama tchána koupila. R. 1560 převzal Blatnou, ale prodal r. 1561 otcovský svůj díl a koupil r. 1563 Lnáře. Po mateři získal Opálku, přikoupiv r. 1572 díly spoludědicův. Lnáře vzdal r. 1574 Volfovi Novohradskému z Kolovrat, zeti svému a manž. dcery Judity (†1617). Zemřel r. 1575 na jaře. Po jeho smrti prodány Blatná a několik vesnic skrze Adama. Synové Adam, Pavel (křížovník malt. †j. 1603), Štěpán Jiří, Jan, Ladislav (křiž. malt.), Albrecht (†1592) a Václav rozdělili se r. 1577 tak, že čtyři dostali díly na Sedlci a dva na Opálce.

a) Jan vyženil s Bonuší z Veitmile ovd. Sezimovou polovici Úšťku. Druhá jeho manž. byla Apolonie z Valdšteina (†1626). Zemřel 6. kv. 1595. Syn jeho Zdeněk ujal po něm Úštěk, jenž po jeho smrti (†1617) spadl na Apolonii.

b) Václav držel, tuším, Opálku, o niž přišel. S manž. Johankou z Hertenberka ovd. Bořitovou vyženil Evaň u Budyně. Proto že vedl krajský lid od Žatce ku Praze a pro jiné účastenství ve vzpouře odsouzen r. 1623 k manství, ale přes to, že statek ten r. 1624 prodal druhé manž. Aléně z Hozlau, zabrán. Václav zdědil za to polovici Zelené Hory po Ondřejovi, kterou r. 1630 prodal vymíniv si doživotní plat. Zemřel r. 1635 bezdětek.c) Adam, nejstarší syn Zdeňkův, ujal r. 1578 Sedlec a vynikaje dary ducha byl hejtmanem Nov. města Praž., r. 1597-99 dvorským, pak (1603) nejv. zemským sudím, do r. 1608 nejv. komorníkem a do r. 1619 nejv. purkrabím. R. 1605 vyslán s vojskem do Uher. Ač věrný katolík, byl snášelivý a podepsal r. 1609 majestát na místě kancléřově, pročež těšil se všeobecné vážnosti. Byl také dobrý hospodář. R. 1593 koupil Jinín, r. 1596 Bechyni a Želeč, r. 1598 vrchnost nad klášterem tudíž, r. 1610 Libochovice, r. 1613 půl Planice a Budyni, r. 1615 obdržel od císaře Krupku, r. 1617 koupil Lnáře a r. 1622 Horažďovice. Po událostech r. 1618 odjel ze země a bydlil v Říši. Zemřel 10. dub. 1623 (manž. 1. od r. 1578 Eva z Lobkovic †1599, 2. M. Maximiliána hrab. z Vys. Coleru od r. 1605, +11. záři 1649). Adam zůstavil kromě 4 dcer 4 syny. Jan Zdeněk, nejstarší jeho syn, byl r. 1605-12 komorníkem u cis. Rudolfa, účastnil se sice vzpoury, ale byl r. 1623 osvobozen. Asi v ten čas zemřel.
Jaroslav Volf, druhý syn, vyučil se u jesuitův hradeckých, nebyl u otce v lásce a obdržel proto od něho jediné Lnáře, k nimž koupil r. 1623 Bělčice. Byl hejtmanem kraje pracheňského a zavražděn 15. ún. 1635 blíž Budějovic od svého komorníka. Z manž. Maximiliány Veroniky Švihovské zůstavil dceru Evu Johanku (vd. Trauttmansdorffovou), jež zdědila Lnáře a po mateři Protivín. Vojtěch Ignác, nejmladší syn Adamův, dostal r. 1629 za díl Libochovice, Evaň, Budyni, jež po jeho bezdětné smrti (†9. čna 1633) spadly na bratra Františka Karla Matiáše. Tento měl za díl Bechyni, Zalužany a díl Zelené Hory a Planice (Krupku společně), dědil r. 1633 po bratrovi a po mateři r. 1649 Horažďovice a Sedlec. Držel také Petrovice, Krakovec a Morašice, jež po jeho smrti prodány. Býval kr. radou, nejv. sudím a dvorským maršálkem. Planici zaměnil r. 1638 za díl Zelené Hory a r. 1642 koupil dům na Hradčanech. Kromě toho měl vrchní manské právo na některých statcích v Lužici. Zemřel 9. srp. 1648, byv od Švédův postřelen. Vdova Lidmila Benigna z Říčan, paní vysoce vzdělaná (†1672), spravovala statky do plných let sirotkův, kteří dědili Kumburk a Úlibice s Jičínem a Drnholec po ujci Rudolfovi z Teufenbachu; také došli r. 1663 povýšení do stavu říš. hrabat. Synové byli Jan Adam (†1653), Václav Vojtěch, Jan Norbert a Ignác Karel. Ujavše r. 1663 statky postoupili Budyni, Libochovice a Krupku mateři a o ostatek se rozdělili. Václav dostal za díl Zelenou Horu, Vršovice a Zadní  Ovenec, koupil od mateře Budyni a Libochovice. Byl zakladatelem Šternberského domu na Hradčanech a zámku v Troji, rytířem zl. rouna, kr. tajným radou, r. 1672 dvorským maršálkem, od r. 1690 praesidentem nad appellacími, od r. 1696 nejv. sudím a naposled nejv. hofmistrem. Koupil od mateře r. 1672 Budyni a Libochovice, r. 1675 Podbradec, r. 1676 Horažďovice, Sedlec a Zalužany, ale prodal r. 1676 Budyni s Pátkem, k r. 1691 Klecany, r. 1699 Třebomyslice. Nemaje synův zřídil (7. září 1707) z Ovence, Zelené Hory a domu na Hradčanech svěřenství pro strýce Frant. Leopolda. Manž. Kláře Bernardině z Malcánu (†1719) odkázal Horažďovice a Krupku. Zemřel 25. led. 1708. Ignác Karel, bratr jeho, vzal r. 1665 za díl Horažďovice, Sedlec a Zalužany, k nimž přikoupil r. 1667 Pačejov, r. 1668 Horosedly, r. 1669 Opálku s Klenovým a Bezděkovem (prod. r. 1673), r. 1670 Svíradice, ale pustil r. 1676 všechen statek bratru Václavovi. Byl od r. 1669 radou nad appellacími, pak r. 1691 vicepraesidentem a r. 1696 praesidentem (†6. bř. 1700, manž. 1. Lidmila Polyxena Žďárská †1691, 2. M. Barbora z Hodic). Jan Norbert vzal za díl Bechyni a Želeč, od mateře převzal r. 1666 Planou a r. 1672 Krupku a díl Karlšteina, uvázal se r. 1676 v Kumburk, také držel Vršovice. Krupku, Želeč a Planou prodal. Bechyni stavbami zvelebil. Zemřel 27. září 1678, zůstaviv vdovu Isabellu Majdalénu z Porcie (†1686), dva syny a dvě dcery. Z těch dorostl syn Jan Josef, který dědil po mateři Smiřice r. 1685 koupené a poručníci mu koupili Vysoké Veselí (1689). Oženiv se r. 1695 s M. Ter. Violantou z Preisinku i s ní zahynul 13. čna 1700, když se převážel přes řeku Inn. Hojné statky zdědila po něm dcera M. Terezie Violanta (*1699, †31. bř. 1761), vdaná r. 1715 za Jana Leop. hrab. z Paaru (†1741) a zase za Jana Daniele hr. z Gastheimu (†1761). Štěpán Jiří, praděd nynějších pánů ze [ze Šternberka], koupil r. 1588 Votice, oženil se r. 1593 s Veronikou z Veitmile, stal se r. 1595 radou komory, získal též Smilkov a r. 1599 Chotětice a drahně vesnic v okolí. Od manž. dostal r. 1600 Postoloprty, jež mu doprodány, za to prodal r. 1600 Votice a r. 1601 Smilkov, ale přikoupil r. 1601 Vodolice a od manž. dostal Lenešice. Byv pojezdným na král. panstvích stal se praesidentem komory, r. 1603-23 hejtmanem něm. lén (r. 1603 také podkomořím). V l. 1609-12 byl komorníkem u císaře. Naposled koupil r. 1614 Brzvany a Pátek, r. 1616 Mirešovice. Víry byl podobojí, ale při tom nerozhodný a obojetný. Pro udělení majestátu se zasazoval, ale stavové mu nevěřili. Od r. 1618 účastnil se sice vzpoury, ale brzo po bitvě Bělohorské přestoupil, u kancléře své bývalé druhy tupil a tak při statcích zůstaven byl. Zemřel r. 1625. Vdova s 2 dcerami vystěhovala se pak (1628) a zemřela r. 1637 v Míšni. Lenešice dostaly se dcerám. Starší jeho syn Adam ml. dostal při dělení díl vodolický s Pátkem (ok. 1630). Býval kr. radou a hejtmanem žateckého kraje a zemřel r. 1633 (manž. 1. Polyxena z Valdšteina †1620, 2. Eliška M. Majd. z Vrtby). Syn jeho Jan Štěpán vyměnil si Vodolice za Mirešovice, jež r. 1643 prodal a pustiv r. 1645 všechen statek svůj věřitelům zemřel před r. 1656. Pátek, jejž si zachoval, zdědila po něm manž. Alžběta Vratislavovna, ale přišla o něj (1658) Jan Rudolf, druhý syn Štěpána Jiří, obdržel díl postoloprtský a získav k tomu Vodolice (za Mirešovice) vyměnil si r. 1637 oboje za Zásmuky. Zemřel 13. bř. 1638 (manž. Aléna Eustachia Křinecká z Ronova †1644). Starší jeho syn Štěpán Jiří stal se c. k. podplukovníkem a zemřel 4. čna 1706 neženat. Mladší Oldřich Adolf Vratislav oženil se r. 1654 s Annou Lucií Slavatovnou. Byl tajným radou, rytířem zl. rouna a nejv. purkrabím, dostal se po vymření Slavatů v držení Žirovnice a Stráže, koupil r. 1694 Častolovice, pak i Cerhenice a Předboř. Ze statkův Zásmuk a Častolovic zřídil (podle povolení z 21. led. 1701) svěřenství. Zemřel 3. září 1703 o málo přečkav manželku (†1. bř. 1703). Oba pohřbeni v Zásmucích. Kromě 7 dcer, vesměs vdaných, zůstavil dva syny, kteří založili dvě pošlosti.

Konopištští – starší pošlost
aa)
Starší pošlost. František Damian Josef (*1667) dědil po otci svěřenství, dům na Malé straně s obrazárnou a Cerhenice. Byl kr. radou a soudcem zemským. Zemřel 15. kv. 1723 v Častolovicích. Z manž. Mar. Josefiny z Trauttmansdorffu (†30. list. 1742) zůstavil kromě dcery jediného syna Františka Filipa (*1708). Tomuto koupilo poručenstvo r. 1729 Chocenice. Byl rytířem zlatého rouna, kom. a nejv. hofmistrem, také vyslancem za kurfirštství České v Řezně (1745 až 1748) a r. 1748 vyslancem v Drážďanech. Cerhenice prodal r. 1758. Vymohl si, že byl uveden do kollegia švábského říš. hrabat (1735). Zemřel 9. led. 1786 zůstaviv z manž. M. Leopoldiny hr. ze Starhemberka (†1800) čtyři dcery a dva syny. Mladší syn Gundakar Tomáš (*1737) byl říš. dvorským radou (1762-92) a zemřel 17. září 1802 neženat. Starší syn Frant. Kristián (*1732), dědic svěřenství a též rytíř zl. rouna, byl ženat s Augustou hrab. z Manderscheidu, dědičkou panství Blankenheim, Geroldstein, Manderscheid a Kehl. Získal tím místo na lavici vestfálského kollegia hrabat. Když dotčená panství po míru Lunevilleském připadla Francii, obdržela za ně Schussenried a Weissenau, která později prodána. Zemřel 14. kv. 1811 ve Vídni. Děti jeho většinou v mládí pomřely. Mladší syn Jan Vilém (*1765) byl kanovníkem řezenským a pasovským. Starší František Josef hr. ze [ze Šternberka] a z Manderscheidu (*4. září 1763 v Praze) mládí své ztrávil v Porýní obdržev na statcích matčiných a v Kolíně n. R. pečlivé vzdělání, z něhož také vyprýštila láska jeho k vědám přírodním. Cestovav r. 1787 po Francii a Nizozemsku vrátil se do Prahy, kterou si obral za stálé sídlo. Od císaře Josefa II. učiněn komořím, kteréhož vyznamenání se dostalo jen 4 osobám za téhož panovníka. Na památném sněmě Českém r. 1790 sám čtvrtý předstihl sněmovníky svou svobodomyslností a snahou po rozšíření politických práv na všechen stav městský a jiné občanstvo. O jednání tom psal si podrobný deník (nyní v museu kr. Čes.). Jsa v stálém styku s učenci Dobnerem, Pelclem, Dobrovským, Bornem, Meyerem staral se, aby vědecké a umělecké snahy vzbuzené za osvícených vlád předešlých, neutuchovaly. Jeho podnětem stavové r. 1796 zřídili soukromou Společnost vlast. přátel umění, od níž zřízena obrazárna a r. 1800 akademie výtvarných umění. O doplnění obrazárny staral se jezdě po zemí. Od r. 1802 byl předsedou Společnosti až do smrti. Sám sbíraje zřídil si obsáhlou sbírku rytin, která znázorňovala veškerý vývoj tohoto umění. S velikou bedlivostí pohroužil se do studia numismatiky a pořídil si sbírku mincí do té doby nejúplnější. Podav dobré zdání o dvou nezná mých mincích, o něž numismatikové nemohli se shodnouti, zvolen r. 1796 od Král. učené společnosti za čestného člena a účastnil se od té doby horlivě zasedání. Veliké účastenství měl při založení musea, k jehož ředitelům a výborům náležel. Ústavu tomuto přál nade všechny jiné, darovav mu všechny své písemnosti (i starožitný archiv Manderscheidský) a bohatou sbírku numismatickou. O dějepisectví české získal si nesmrtelné zásluhy. Jemu děkovati, že zachoval Palackého Cechám učiniv jej k přímluvě Dobrovského svým archivářem, podporuje snahy jeho u spol. učené, a pracoval o ustanovení jeho za historiografa. O učenosti jeho vydal nejlepší svědectví Palacký sám v pojednáních uč. společnosti a v Drobných spisech, III., 449. Byl pravým vlastencem obětovav se pro rodnou zemi a s lítostí vzpomínaje roztržek, které zplodil předek jeho Zdeněk. Ruka jeho nezavírala se ani strádajícím, podporovalť dobročinné a lidumilné spolky. Císař František učinil jej kommandérem řádu Leopoldova, tajným radou a r. 1824 nejv. komorníkem král. Čes. Zemřel 8. dub. 1830 (manž. Františka hr. ze Schönbornu od r. 1787, †20. říj. 1825). Vzácná jeho sbírka rytin (73.000 kusů) prodána v Drážďanech. Spanilomyslnost jeho přešla i na dcery Leopoldinu (*1791, manž. od r. 1811 Frant. J. hr. Taroucca), Augustu (*1793, manž. od r. 1821 Bedřich Brühl), Kristianu (*1795, manž. hr. Stolberg), Ervinu (*1796, manž. Bedřich hr. Wallis) a Františku (*1800, manž. Josef Aug. kníže z Lobkovic). Jimi starší pošlost vyhasla.

Konopištští – mladší pošlost – Frant. Leopold
bb)
Frant. Leopold (*1680), c. k. taj. rada a komory praesident, zdědil po otci Oldřichovi Předboř, po strýci Václavovi svěřenství zelenohorské, po mateři Žirovnici a Stráž, byl však dluhy tak přetížen, že všecky ty statky kromě Žirovnice prodal. Za to zřídil s kr. povolením (14. čna 1731) svěřenství peněžní o 130.000 zl. Zemřel 14. kv. 1745 (manž. M. Anna ze Schwarzenberka †27. říj. 1757). Kromě několika dcer přečkali jej dva synové Mladší Jan Nep. (*1713) sloužil jezdecky r. 1739 proti Turkům, bojoval pak u Molvic a Čáslavě a v obou bitvách raněn. Byl potom kr. hejtmanem a podkomořím králové, též kr. tajným radou. R. 1758 koupil Radnici s Darovou, kterou postoupil později manželce M. Anně Jos. Krakovské z Kolovrat (+10. srp. 1790). Zemřel v Praze 22. srp. 1798. Zůstavil dva syny, Jáchyma (*1755) a Kašpara (*1761, viz níže). Onen obíral se od dětinství geometrií, hudbou a chemií, vstoupil pak do vojenského stavu, sloužil r. 1778 pod Laudonem a opustiv r. 1784 vojenství, žil pak nějaký čas na panství radnickém, jež po mateři zdědil (v Darové zřidil r. 1784 rukodílnu železnickou). Od r. 1790 pouštěl se na cesty, zejména pustil se r. 1790 ballonem do povětří, r. 1792 cestoval do Petrohradu, odkud chtěl jeti do Číny, později do Paříže, r. 1802 do Anglie, r. 1807 do Uher, r. 1808 do Terstu, Pulje a Rěky, pak v Korutanech. Všechny ty cesty nepodnikal ze zábavy, nýbrž aby se na nich vzdělal ve vědách technických. O většině svých cest vydal spisy (1792 a 1793 dva o cestě na Rus, 1808 o cestě po báňských městech v Uhřích). R. 1795 vydal v Praze: Versuch über das vortheilhafte Ausschmelzen des Roheisens. Kromě toho psal články do rozličných časopisův. Také zřídil nadaci k podporování studujících. Zemřel 18. říj. 1808 neženat. Dědicem byl po něm bratr Kašpar. Adam František Arnošt, starší syn Frant. Leopolda (*1711) držel po otci Žirovnici, byl rytířem svatováclavským, kr. taj. radou, soudcem zemským a nejv. maršálkem. Zemřel 19. září 1789 (manž. 1. Terezie hr. Truchsess Zeil, †1749, 2. Kristina hr. z Dietrichšteina). Přečkalo jej několik dcer a synové Adam (*1751) a Leopold (*1776). Onen zemřel neženat (6. led. 1811). Tento měl Žirovnici napřed s bratrem a pak sám. Koupil r. 1804 Malenovice a Pohořelice. Po vymření starší pošlosti zdědil svěřenství. Byl c. k. kom. a rytířem svatováclavským. Zemřel 18. ún. 1858 (manž. Karolina hrab. Walseggovna †1857). Synové jeho byli: 1. Jaroslav (*1809), c. k. major, držel Zásmuky, Častolovice a zemřel jako děd. člen panské sněmovny 18. čce 1874 (manž. Eleonora sv. p. z Orczy †1865). Po něm žije dcera Rosa Karolina, vdaná kněžna Hohenlohová a zase Croyova, která drží Poličany. 2. Leopold (*1811) držel po otci Žirovnici a Malenovice a zdědil r. 1874 svěřenství. Byl řízný vojín, naposled generál jízdy a vlastník 8. dragounského pluku, též c. k. tajným radou a děd. členem panské sněmovny. R. 1863 oženil se s Luisou kněžnou z Hohenlohe a Bartensteina (+1873). Pro své hrdinství r. 1848, 1849 a 1859 byl vyznamenán řády M. Terezie a Leopolda a řádem zl. rouna. Zemřel v Rajci 21. záři 1899. Synové jeho jsou Leopold (*1865), držitel svěřenství, Žirovnice a Malenovic, a Vojtěch (*1868), poslanec na říšské radě (viz níže). Onen má potomstvo. 3. Zdeněk (*1813), čestný rytíř řádu Malt., dědil po Kašparovi Radnici, koupil r. 1841 Čes. Šternberk a později Jemniště. Zemřel v březnu 1900 (manž. Terezie hrab. Stadionová †1873). Zůstavil syny Aloisa (*1850) a Filipa (*1852), z nichž tento má potomstvo.-Literatura. První dobrý vývod sepsal V. Břežan (koncept v arch. třeboň., čistý opis v mus. král. Čes.), jehož užil také Tanner. Palacký sebral pro hrab. Františka obrovský materiál od XI. až do XIX. stol., který přišel též do musea. (Podle něho sepsání Miltnerovo v díle Privatmünzen.)
Ve Slezsku žije též rodina hrabat ze Šternberka, která nemá s předešlými žádné spojitosti. Tito byvše prvotně v rytířském stavu, povýšeni r. 1698 do panského, r. 1719 do hraběcího stavu král. Českého. Mužské potomstvo žije v Rakouských zemích. Sčk.

Konopištští – mladší pošlost – Kašpar Maria

Kašpar Maria, hrabě, z řady nejznamenitějších přírodozpytců a zvláště podporovatelů studií přírody v naší vlasti (*6. led. 1761 v Praze †20. pros. 1838 na zámku Březině u Radnic). Byl nejmladší syn cís. tajn. rady a komořího Jana hraběte ze Šternberka, pána na Radnicích a Darové, a Anny Josefy, dcery nejvyššího purkrabí Filipa hraběte Kolovrata Krakovského, paní vysoce vzdělané. Již jako děcko byl zaslíben stavu duchovnímu, poněvadž jakožto nejmladší syn neměl nároků na dědictví panství otcovského. Až do svého 18. roku vychováván byl doma od učitelů světských i duchovních, z nichž zejména zasluhují zmínky Francouz abbé Lambin a jesuita Jan Špalek. Již v těchto dobách zajímal se velice o vědy přírodní, jejichž povznesení pak ve své vlasti věnoval takřka celý svůj život. V 18. roce svého věku, když se byl podrobil veřejné zkoušce na pražské universitě, odjel v pros. 1779 do Říma, aby tam v »collegium germanicum« studoval bohosloví, kde také r. 1782 studia svá dokonal. Asi 3 měsíce potom ztrávil v bezstarostných těchto dobách šťastného mládí, jak sám o tom se zmiňuje, v čarokrásné Neapoli. Nějaký čas po tomto osvěžení žil v Řezně, kam byl prozatím náhle povolán, a pak v Radnicích na panství svého otce, kde vedením bratři Jirasků obíral se lesnictvím. R. 1785 uveden byl jako skutečný kanovník do řezenské biskupské kapitoly a brzy potom jmenoval ho tehdejší biskup hrabě Törring dvorním a komorním radou a pak předsedou zemského direktoria, při čemž udělil mu proboštství u sv. Víta ve Frisinkách a r. 1791 povýšil jej za tajného radu biskupství frisinského a řezenského. Za svého nynějšího stálého pobytu v Řezně seznámil se r. 1795 s vysoce vzdělaným rytířem maltezského řádu Brayem (François Gabriel de Bray), a tím znovu oživil své zalíbení pro vědy přírodní, zvláště pro botaniku. Tamní prof. Duval a Hoppe důkladně mu byli v pravdě jako učitelé v této snaze na ruku, tak že r. 1797 stal se i členem botan. společnosti v Řezně, ve které rozvinul činnost velmi záslužnou. Na svých vědeckých i úředních cestách seznámil se v pozdějších letech s celou řadou slavných přirodozpytcův, zejména botanikův evropských. R. 1802 seznámil se osobně se slavným prof. Jaquinem starším a s drem Hostem, r. 1804-05, když jakožto tajný rada s kurfirštem svým, arcibiskupem svob. pánem z Dalberga, z povinnosti v Paříži zdržovati se musil, seznámil se s Alex. Humboldtem a generálem Rumfordem, jejichž prostřednictvím přišel v přátelské styky s Laplacem, Bertholetem, Lacépčdem, Cuvierem a j., zvláště pak časté návštěvy u slavných botaniků Ventenata, Desfontainesa, Decandollea, Petit-Thouarsa a Thouina byly pro něho nemalého významu. Tento poslední seznámil jej s přírodozpytcem Faujasem, s nímž [ze Šternberka]-rk zůstal ve styku velmi srdečném a tak byl povzbuzen k potomním pilným studiím zkamenělých rostlin. Když Dalbergovo politické jednání v Paříži se nezdařilo, ne bez jeho viny, a postavení hraběte [ze Šternberka] stalo se tím také jemu samotnému trapným, zažádal tento r. 1806, aby směl úřad svůj v Řezně složiti. Dal se sice pohnouti k tomu, aby úřad ten v Řezně zastával ještě alespoň do návratu Dalbergova, když však na místě knížete Dalberga (jak Frant. Palacký píše) dne 15. list. přišel do Řezna povel, aby za Napoleonovo vítězství u Jeny bylo prozpěvováno »Te Deum laudamus«, Šternberk žádal kategoricky za propuštěnou. Dalberg mu z Frankfurtu dne 19. list. vyhověl těmito významnými slovy: Sie sind ein edler fürtrefflicher Mann, und sind sich selbst schuldig, Ihrer eigenen Ueberzeugung zu folgen. In Ihrem nun einzigen Berufe als warmer freund der Wahrheit und licht- voller Beförderer der Wissenschaften werden Sie der Menschheit nützen. Unerschütterlich fest bestehet und bestehe unser Vertrag in Beziehung auf Wissenschafts-Anstalten in Regensburg. Ich bin erfreut und stolz mit einem so edlen Freund gemeinsam zu wirken. Šternberk zůstal tedy ještě v postavení ředitele vědeckých ústavů v Řezně na dále a postoupil svůj zahradní dům tamní akademii přírodních věd, v témž roce založené. V posledních těchto letech pracoval neunavně v přírodovědě, zvláště v botanice, a vydal tiskem několik menších spisův a řadu článků, mezi jiným také r. 1806 popis své cesty dřívější do Benátek, z které přivezl do Řezna mnoho přírodního a zajímavého materiálu: Reise durch Tirol in die österr. Provinzen Italiens im Frühjahr 1804. Podnikal i nyní časté vědecké výlety, také do Alp, a pěstoval ve své botanické zahradě v Řezně mnoho vzácných rostlin, z nichž velikou řadu sám byl sbíral. V uznání Šternberkových již tehdáž neskrovných zásluh o botaniku dali Fr. z Waldsteina a prof. P. Kitaibel v Pešti jednomu rodu z čeledi amarylkovitých rostlin jméno Sternbergia Waldst. et Kit. Celá řada druhů rostlinných nyní žijících i vymřelých byla také později jménem Šternberkovým přezvána. Již r. 1806 začal pilně pracovati o monumentálním vědeckém spise botanickém, jejž teprve v pozdějších letech vydal tiskem latinsky pod názvem: Revisio Saxifragarum iconibus illustrata (Řezno, 1810) a doplnil potom dvěma dodatky: Supplementum I. (t., 1822) a Supplementum II. (Praha, 1831), při kterém slovutný botanik náš K. B. Presl podstatné měl účastenství. Při studiu k tomuto spisu, mnoha barevnými obrazy vzácnějších druhů na foliových tabulích ozdobenému, byl podporován ještě řadou věhlasných botaniků, jako Willdenowem, Desfontainesem, Ventenatem, De Candollem, Waldsteinem, Schreberem, Schraderem, Sprenglem, Mikanem sen., Pohlem a j. vědeckými přáteli, jak sám v úvodě vděčně jich vzpomíná. Za těchto studií a vědeckých prací v Řezně Šternberk pokládal rok 1808 za nejšťastnější chvíle své v onom městě, ve kterém mohl rozvinouti nyní klidněji svou činnost botanickou. Ale již 18. říj. t. r. zemřel mu starší bratr Jáchym, pan na Radnicích, a hned potom roku následujícího stihla zahradu  Šternberkovu v Řezně takřka úplná zkáza, poněvadž právě v jeho zahradě po osudné bitvě u Eckmühlu dne 23. dub.1809 odehrál se nejprudší boj; střelba z děl zpřerážela všecky stromy a přívalem tří pluků jízdního vojska a dvou batterií bylo v zahradě takřka všecko zašlapáno. Jen sbírku herbářní a větší díl knihovny Šternberkovy zachránil milovaný jeho přítel Felix, s ním spolubydlící. Tím přišla ve zkázu také veliká sbírka živých lomikamenů (Saxifraga), jež právě za účelem studií ke zmíněnému spisu Šternberk v zahradě své pečlivě byl pěstoval, čímž také práce jeho byla mu znesnadněna. Když pak větší čásť jeho přátel ze starodávného říšského města Řezna, jež přišlo pod panství bavorské, se vystěhovala neb i zemřela, Šternberk vrátil se r. 1810 se všemi svými zachráněnými poklady vědeckými do Čech na panství radnické, které mu po úmrtí staršího, neženatého bratra Jáchyma podle práva dědictvím připadlo. Od té doby věnoval se nejen tím usilovněji studiím přírodovědeckým, ale zároveň obětoval takřka celý život svůj povznesení vědy přírodní ve své vlasti. Při svém zámku v Březině u Radnic založil znovu botanickou zahradu, kde pěstil mnoho rostlin, zvláště vzácných, cizokrajných, z nichž velikou řadu pěkně sušených exemplářův ukládal ve svém herbáři, jenž mnoha vzácnými cizími rostlinami ještě na 9000 druhů doplněn nachází se nyní ve sbírkách musea král. Českého, podobně jako ostatní sbírky jeho, zvláště palaeontologické, k jichž nastřádání podnikal nejen mnoho cest za hranicemi, ale i rozsáhlé a neúmorné práce ve svých vlastních kamenouhelných dolech na panství radnickém, kde zachránil vědě i národnímu napotom museu v Praze velikou řadu vzácných otiskův i zkamenělin rostlinných, které jsou nyní okrasou t. zv. Sternbergea v budově musea král. Českého. Jakožto botanik oblíbil si zvlášť palaeontologii rostlinnou a neúmorná dlouholetá studia svá uveřejnil pak v pamětihodném díle svém: Versuch einer geognostisch-botanischen Darstellung der Flora der Vorwelt s mnoha vyobrazeními na 70 foliových tabulích. Dílo toto rozsáhlostí svou i pečlivým zpracováním až posud podiv vzbuzující vycházelo pro mnohé obtíže, s kterými Šternberkovi tehdy zápasiti bylo, od r. 1820 až do r. 1838 v Lipsku a pak v Praze; ve druhém dílu jeho (sešit 7. a 8.) účastnil se zpracování látky najmě znamenitý botanik náš K. B. Presl a dodatek připojil pak proslulý fytopalaeontolog český A. J. Corda pod titulem: Skizzen zur vergleichenden Phytotomie vor- und jetztweltlicher Pflanzenstämme. Jak v úvodě [ze Šternberka]-rk připomíná, poskytli mu kníže A. z Lobkovic, báňský rada Herder v Drážďanech, ředitel Auge v Karlšteině, správce Ant. Dittrich v Žacléři, báňský mistr Lindacker v Oseku a Markscheider Preissler ve Zbirově možnost seznati kamenouhelný útvar v Čechách i v Sasku. V úvodě pak k dílu II. stůjtež zde v překladu jeho slova: »Jsme nuceni vydávání díla těmito dvěma sešity zakončiti, poněvadž již ode dvou let jasnost našeho zraku se velice umenšila, tak že bychom výklady k anatomickému a organografickému pozorování bez pomoci pana kustoda Cordy nebyli mohli provésti. Z téhož důvodu jsme určení, popsání, systematiku a uspořádání rostlin v těchto dvou sešitech obsažených svěřili docela prof. dru Karlu Preslovi.« Z těchto řádků vidíme, jak [ze Šternberka]-rk pilně o tomto díle pracoval až do pozdního věku, kdy takřka stál již nad hrobem a slabost stáří položila své veto. Celá řada vzácných, posud cizinou hledaných originálů k této veliké práci nalézá se nyní v palaeontologických sbírkách musea král. Českého a znamenitou sbírkou tou, jakož i zmíněným spisem [ze Šternberka]-kovým položen byl nejen u nás, ale částečně i v cizině dokonalý základ dalšímu usilovnějšímu studiu v tomto směru. Dílo [ze Šternberka]-kovo, psané z části německy a z části latinský, přeloženo bylo také do jazyka francouzského zmíněným již rytířem Brayem a stalo se světoznámým, podobně jako jeho »Revisio Saxifragarum«. [ze Šternberka]-rk zjednaval si pro práce své rozsáhlé přípravy hlubokým studiem v literatuře předchozí, domácí i cizí, a již r. 1817 a 1818 vydal v Praze ve 2 dílech spis: Abhandlung über die Pflanzenkunde in Böhmen, jehož první díl obsahuje historicko-chronologický přehled pokroku botaniky v Čechách od stol. XIV. do XVII. a díl druhý podává kritické posouzení spisův o rostlinách, které ve zmíněných dobách v Čechách vyšly. Péčí P. Ant. Puchmajera byla práce tato přeložena do jazyka českého v Praze r. 1819. Šternberk byl vedle své neúmorné sběratelské snahy nejen i pilně literárně činný, tak že od r. 1802 do r. 1838 vedle řady menších, příležitostných článkův uveřejnil tiskem skoro 80 důležitějších pojednaní a spisů rozdílného druhu, které všecky svědčí o jeho obsáhlém vzdělání zvláště ve vědách přírodních, nýbrž on také svým v pravdě vznešeným nadšením pro studium přírody působil i osobně mohutně na své vrstevníky, a jsa obdařen statky pozemskými, věnoval k témuž cíli seč byl na oltář vlasti. Stál v čele šlechetných vlastencův, kteří r. 1818 pojali krásnou myšlenku založení národního musea českého, kteráž pak r. 1822 za nejvyšš. purkrabí Fr. Ant. hraběte Kolovrata Libšteinského byla skutečně provedena. [ze Šternberka]-rk jakožto štědrý maecenáš a zároveň přednosta společnosti radou i skutkem účinlivě působící stal se nesmrtelným spoluzakladatelem společnosti a ústavu nesoucího nyní název Museum král. Českého, jejž v pozdější době, teprve r. 1854, společnost musejní za svůj přijala. Drahocenná knihovna [ze Šternberka]-kova a veškery pečlivě jím nastřádané sbírky přešly darem do rukou této společnosti musejní a daly základ nynějším rozsahlým sbírkám téhož ústavu, ke kterým po příkladě slovutného toho muže i jiní obětaví vzdělanci přispěli mnohými velecennými dary, zvláště k povznesení studia přírodního. V té době věnovali dva [ze Šternberka]-kové národnímu ústavu našemu svou pozornost a své působení. Hrabě Kašpar převzal starost o sbírky a hrabě František, pocházející z druhé linie proslaveného rodu [ze Šternberka]-ků, převzal pokladnictví. Oba stali se takřka duší ústavu. S přesídlením hraběte [ze Šternberka]-ka do Čech souvisí také pevnější sbratření jeho s hrabětem Františkem [ze Šternberka]-kem, jenž zajímal se jmenovitě o dějiny a uměni, tak že vzájemnost obou, jak Palacký připomíná, není lhostejnou pro kulturní historii českou. S důrazem praví hned v úvodě biografie obou mužů: »I oni chtěli a hledali ve všem jen pravdu; pochlebenství jakéhokoliv druhu bylo jim protivno a nenáviděli ho.« V pohnutých dobách let 1812 až 1815 žili spolu v zimě obyčejně v Praze a na podzim r. 1817 bydleli i vedle sebe, každodenně spolu obědvajíce. Jejich tiché spolupůsobení nabylo tím většího významu, že oba se snažili v úmyslu v pravdě humanním a vlasteneckém, poklady svého ducha, své vědění a své sbírky neuzavírati pro sebe, nýbrž uvésti v život praktický a učiniti je přístupnými zájmům veřejným. Jakožto botanik účastnil se [ze Šternberka]-rk zároveň s prof. drem K. B. Preslem r. 1821 a 1822 systematického spořádání drahocenného zbytku znamenitého herbáře Haenkeova cizokrajných rostlin, jehož jen malou čásť, pokud cestou nebyla propadla zkáze a kterou ještě s jinými zásilkami důležitých sbírek, jež vůbec ani nedošly, slovutný cestovatel a zvláště botanik Tadeáš Haenke vlasti své z Ameriky darem zaslal, získala společnost musejní. Herbarium toto jest až podnes předmětem interessu mnohých na slovo vzatých botanikův, i zahraničních. (Viz Hänke.)
Šternberk byl také celé desetiletí v upřímném přátelském spojeni s proslulým něm. básníkem Goethem od té doby, kdy s ním v Marianských Lázních r. 1822 zároveň s Berzeliem pod jednou střechou bydlil, ačkoliv již před tím spolu korrespondovali. Příroda a její podivuhodná tvůrčí síla sblížila je navzájem a upoutala srdečným přátelským poutem až ke hrobu. [ze Šternberka]-rk raněn byv mrtvicí zemřel již za dva dni. Podrobnosti o životě a působení jeho viz zvláště ve skvostně psaném článku Františka Palackého, Die Grafen Kaspar und Franz Sternberg und ihr Wirken für Wissenschaft und Kunst in Böhmen. Přednáška proslovená ve schůzi Král. české spol. nauk v Praze dne 15. pros. 1842 (Abhandl. der königl. böhm. G. d. W., 5. řada, 2. sv.); dále v uhlazeném článku znamenitého biografa dra Viléma Weitenwebra, Kašpar hrabě Šternberg (I. ročn. »Živy« r. 1853, str. 185, 218 a 282). V obou pojednáních uveden také podrobný seznam všech důležitějších spisů hraběte K. [ze Šternberka]-ka. Podobně viz dra Constant. z Wurzbachu Biographisches Lexikon, 1878, díl XXXVII.-XXXVIII., kde jest též připojen rodokmen [ze Šternberka]-ků; dále poznámky V. Maiwalda v jeho Geschichte der Botanik in Böhmen (Vídeň a Lipsko, 1904); dr. Th. Bratránek: Briefwechsel zwischen Goethe und Kaspar Graf von Sternberg (1820-32; Víd., 1866); dr. A. Sauer, Sternbergs Ausgewählte Werke. I. Bd. Briefwechsel zwischen J. W. von Goethe u. Kaspar Graf von Sternberg. EBr.

Konopištští – mladší pošlost – Vojtěch Václav

ze Šternberka  Vojtěch Václav (*14. led. 1868 v Pohořelicích u Napajedel). Studoval národní hospodářství ve Štrasburce, r. 1890 konal cestu po Sahaře, přes Túnis a Alžír, r. 1896 po Již. Africe (Kapsko, Pretoria, Johannesburg), r. 1899 navštívil Cařihrad, Malou Asii, Egypt, Zanzibar, Něm. Vých. Afriku, Transvaalsko, r. 1900 zajat od Angličanův s Cronjem, r. 1901 cestoval po Sev. Americe, r. 1902 byl administrátorem panství kn. Metternicha, Croye, Salma a Leopolda hr. ze [ze Šternberka], r. 1902 kandidoval na sněm moravský za venkovské obce okr. boskovického a r. 1903 zvolen za poslance na radu říš. ve IV. kurii za skupinu královéhradeckou. Napsal: Aus dem Burenkrieg (Berl., 1901); Gedichte und Kriegsstimmungen (Víd., 1901); Ein offenes Wort-Upřímné slovo (Pr., 1903); Die böhmische Frage-Česká otázka (t., 1903); Militärische Federzeichnungen (Berl., 1905); Politische Federzeichnungen (t., 1905); Jenseits von Essen und Trinken (Víd., 1905); Graf sternberg contra Grafen Czernin (Berl., 1905)

 

 
Copyright © Jan Drocár a Pavel Loužecký, 2009–2024  |  O nás