Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Schlik – základní údaje

Popis erbu: Čtvrcený štít se stříbrným středním štítkem. V něm dva korunovaní červení lvi držící červenou věž (Bassano). Hlavní štít: V 1. a 4. modrém poli korunovaný zlatý lev držící stříbrný kostel s červenou střechou (Weisskirchen). Ve 2. a 3. červeném poli stříbrný hrot, uvnitř polí prstence opačných tinktur (2 + 1) (Schlik). Klenoty zprava: 1. mezi modrými složenými křídly s kosmým zlatým břevnem provázeným zlatými srdíčky, zlatý lev se stříbrným kostelem; pokryvadla modro-zlatá. 2. červený, zlatě korunovaný sedící lev ze předu; pokryvadla červeno-zlatá 3. složená orlí křídla s figurou 2. a 3. pole; pokryvadla červeno-stříbrná. Štítonoši: dva stříbrní odvrácení lvi.

Název rodu

Schlikové (Šlikové) s predikátem z Holíče a Pasounu, německy zu Bassanu und Weißkirchen

Původ rodu

český a říšskoněmecký původně patricijský rod

Základní údaje

první zmínka o rodu: 1394, první známý předek: Kašpar Šlik

Rodokmen rodu

připravuje se

Rodová sídla

abecedně:

Češov• od 1716
Bartoušov • od 1667
Bílsko • od 1681
Drštěkryje • od 1717
Hauenštejn • 1628-1663
Hubojedy • od 1717
Chyjice • od 1688
Ivanovice • 1623-1638 (panství  na Moravě)
Jičíněves • od 1689 (majetek rodu Schliků)
Keteň – od 1731
Kopidlno • od 1638 směnou za moravské panství Ivanovice – (dnes státní – zemědělská škola)
Kunštát • 1634- 1659
Mackov • od 1717
Měděnec • od 1628
Ostrov nad Ohří • (státní – městský úřad a muzeum)
Planá • 1623-1665
Plhov
Poláky • od 1628
Ploskovice • 1634 -1663
Samšina • od 1717
Slatiny
Staré Hrady • od 1637 – (soukromý vlastník)
Staré Místo
Střevač
Šlikova Ves
Veliš • od 1636 (zřícenina hradu)
Vesec
Vokšice • (majetek rodu Schliků) aj.
Vršice • od 1695
libořické panství • (Cárka, Liběšovice a Železná) které koupil v roce 1718 František Josef Schlik
Záhořany • 1634-1651
Žofín

Rodové větve

v českých zemích zůstala pouze kopidlnská  větev

Představitelé rodu

Albrecht – zemský fojt  Dolní Lužice
František Jindřich (*1789 † 1862) – rakouský generál jezdectva
František (*1914 † 2005) – podepsal prohlášení české a moravské šlechty v roce 1939
Jáchym Ondřej (*1569 † 1621) – jeden z vůdců protestantských stavů v Čechách,
Jindřich (*1580 † 1650) – císařský polní maršál a předseda Dvorské válečné rady
Jindřich M. (*1875 † 1957) – v roce 1939 podepsal prohlášení české šlechty
Jindřich (*1916 † 2004) – podepsal prohlášení české a moravské šlechty v roce 1939
Kašpar (kolem *1396 † 1449) – kancléř Svaté říše římské
Leopold (*1663 † 1723) – rakouský generální válečný komisař, vyslanec, polní maršál a český dvorský kancléř
Ondřej (*1917 † 1942) – podepsal prohlášení české a moravské šlechty v roce 1939
Zikmund (*1916 † 1988) – podepsal prohlášení české a moravské šlechty v roce 1939

Titulatura

V roce 1422  získal rod titul říšských svobodných pánů;
v roce 1437 byl rod povýšen do říšského hraběcího stavu;
všichni členové rodu mají nárok na titul hrabě, hraběnka ze Schliku na Bassanu
a Weisskirchenu

Vývoj rodu

Petr Mašek: MODRÁ KREV a ŠLECHTICKÉ RODY…

Schlikové jsou ukázkou rodiny, která se dokázala vypracovat z bezvýznamnosti až k nejvyšším poctám. Její příslušníci byli velmi často vojáky a vojevůdci, ale i vzbouřenci a rebely. Schlikové patřili na konci 14. století mezi zámožnější chebské rodiny neurozeného původu. Podle jiných byli rytířského rodu. První písemná zmínka o rodu pochází z roku 1394. Na počátku vzestupu této rodiny stál Kašpar Schlik († 1449), vzdělaný a inteligentní dvořan císaře krále Zikmunda. Jako písař královské kanceláře doprovázel Zikmunda v roce 1415 na sněm do Kostnice. Během služby si Kašpar Schlik krále natolik získal, že byl povýšen do šlechtického stavu. Podstatnou okolností byl i šlechtický původ jeho matky, jediné dcery hraběte Collalta de Camino. Zájmy krále Zikmunda Schlik obhajoval v Čechách i jinde, a tak záhy dostal další královská ocenění. V roce 1422 byl rodu udělen říšský stav svobodných pánů a v roce 1437 říšský hraběcí stav. V roce 1431 dostal Kašpar hrad Bassano a později byl povýšen na „hraběte z Bassana“, stal se správcem Chebska a získal další statky. Sloužil věrně Zikmundovi i jeho nástupcům na císařském trůnu. Spřátelil se s Eneášem Sylviem Piccolominim (pozdějším papežem), s nímž si dopisoval. Jeho bratr Jindřich Schlik si uvolil církevní kariéru, ale zdaleka nebyl tak úspěšný. Byl sice jmenován biskupem freisinským, ale basilejský koncil jej nikdy v této funkci nepotvrdil. Ve stejné době se rod rozdělil do mnoha větví, místy až nepřehledných.

Kašparovi následovníci, Mates, Václav a Zikmund, měli velké problémy s udržením pořádku na svých chebských a loketských panstvích. Spor s loketskými many získal časem obecně politický charakter, v němž se promítali protichůdné ambice českého krále Jiřího z Poděbrad a římského papeže. Jednu dobu se dokonce Schlikové pokusili vstoupit do svazku se saskými pány z Plavna a vymanit se tak z područí českého krále, ale narazili na odpor obyvatelstva a chebských manů. V době nekonečných sporů o Loketsko padělali Schlikové dokonce staré listiny a tvrdili, že mají zvláštní privilegium a nejsou povinni zodpovídat se jinému soudu než císařskému. Soud jejich podvod sice neprohlédl, ale údajný majestát stejně neuznal. Komplikované spory v Chebsku a Loketku pokračovaly po celé 15. století. Schlikové své poddané nadále utiskovali a problém zůstával nevyřešen. Jeroným Schlik (†1491), který odjel vysvětlovat svoje stanovisko králi z Budína, byl na cestě zavražděn loupežníky. Šebestián (†1527) a Kvirin Schlikové, přestože byli odsouzeni, neboť „ dělali poddaným nátisky“, v krutém útlaku nepřestávali. Navíc se nedohodli se svými sousedy Pluhy z Rabštejna a opět vypukla válka. O vyřešení se nakonec musela postarat zemská armáda, Loket byl obležen a Šebestián Schlik zatčen. U soudu se choval vzpurně. V té době se rodina z velké části reformovala po Lutherově vzoru.

Významnou osobností rodu byl i Albrecht Schlik, který v roce 1527 vedl vojsko proti Turkům. Postupem času rozšiřovali Schlikové své državy v severozápadních Čechách: získali Sokolov, Jindřichovice, Vintířov a další statky. Schlikovská větev v Ostrově nad Ohří založila horní město Jáchymov a razila mince, jáchymovské tolary. Díky bohatým stříbrným dolům byla ražba mincí dlouhou dobu významnou činností Schliků. V roce 1547 se Albín Schlik († 1551) zúčastnil jako jedna z vůdčích osobností nezdařeného protihabsburského povstání, byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku a uprchl do Durynska, kde zemřel. Jeho příbuzný Jeroným Schlik (*1494 † 1551) z ostrovské větve se tehdy proti králi provinil tím, že vpustil na své území nepřátelské Sasy. Za to mu byly zkonfiskovány některé statky. Další Schlikové se zase zapojili do stavovského odboje v roce 1618. Jan Albín Schlik (*1579 † 1628?) byl za povstání zvolen stavovským direktorem. Byl velmi aktivním vzbouřencem, proto po porážce ani nevyčkal rozsudku, pro jistotu uprchl do Německa a žil ve Cvikově. Jáchym Ondřej Schlik (*1569 † 1621) úspěšně studoval v Ženevě. V roce 1618 byl zvolen v Praze direktorem, stal se jedním z předních vůdců povstání a vystupoval ostře protihabsbursky. Byl velkým přívržencem krále Fridricha Falckého, který jej jmenoval nejvyšším soudcem a fojtem v Horní Lužici. Po bitvě na Bílé hoře uprchl ze země a byl odsouzen v nepřítomnosti. Krátce nato byl však v Drážďanech polapen, uvězněn a dopraven do Prahy. Zde mu byla po dalším soudu useknuta pravá ruka, byl popraven a jeho hlava byla vystavena na Mostecké věži.

Jindřich Schlik (*1580?  † 1650?) byl profesionální voják; nejprve bojoval v Nizozemí, Uhrách a Savojsku. Poté se dal do služeb stavovské revoluce a „zimního krále“ Fridricha Falckého., naverboval převážně na Moravě žoldnéřský pluk čítající asi 2 000 mužů a zúčastnil se bitvy na Bílé hoře. Nacionalismem podbarvený romantismus 19. století ho přetvořil v národního hrdinu, ale skutečnost byla poněkud jiná. Jak je všeobecně známo, zatímco celé vojsko se po úderu císařské armády rozprchlo, Schlikův pluk zůstal na místě a u zdi letohrádku Hvězda statečně bojoval prakticky až do posledního muže. Lze říci, že tím posledním byl sám velitel Jindřich Schlik, který padl do zajetí. Jeho odpor nebyl ze strany císaře hodnocen jako politická vzpoura, ale jako profesionální čin vojáka z povolání. Proto přešel Schlik bez větších problémů na druhou stranu barikády, konvertoval ke katolictví a stal se císařských generálem. Působil v armádě Albrechta z Waldsteina v dánské válce a se svým vojskem pronikl až do Jutska. Později se naopak zúčastnil spiknutí proti Waldsteinovi a při rozdělování jeho obrovského majetku nezůstal stranou. Bojoval také v Horních Uhrách a obsadil Pováží; byl zajat vojskem Jiřího Rákócziho. Po vykoupení z uherského zajetí se vrátí na čas k armádě, ale posléze se usadil na svém statku v Plané u Mariánských lázní a zde razil mince, čímž se značně obohatil. Ražbu mincí si dal povolit potvrzením domnělého majestátu z 15. století. Jeho další zámek, Kopidlno, byl za války poškozen švédskými vojsky, a byl proto nově vystaven. Jindřich byl jediným Schlikem, který zůstal po třicetileté válce v Čechách. Jeho hlavním sídlem se stal zámek v Jičíněvsi.

Ve vojenské tradici rodu pokračoval  Leopold Antonín Schlik (*1663 † 1723), generál dragounů a císařský diplomat. Zúčastnil se bojů u Bělehradu, vyjednával ve Španělsku a Itálii. V roce 1713 se stal nejvyšším kancléřem a byl vyznamenám Řádem zlatého rouna. Jeho vnuk Leopold Jindřich (*1729 † 1770) byl posledním Schlikem, který razil mince. Jeho syn Josef Jindřich (*1754 † 1806) byl habsburským diplomatem a vykonával funkci vyslance v Kodani a Mohuči.Po něm následoval syn František Josef Jindřich (*1788/1789 † 1862), který patřil k nejúspěšnějším vojevůdcům z rodiny Schliků. Stal se císařským důstojníkem, bojoval proti Napoleonovi u Drážďan a v „bitvě národů“ u Lipska. Zde dvakrát odrazil úrok francouzské jízdy. Když chtěl jednomu ruskému kozákovi zabránit v týrání neozbrojených zajatců, přišel o pravé oko. Byl několikrát povýšen a vyznamenal se později jako obratný vojevůdce při obraně habsburského trůnu, například v revolučním roce 1848, kdy na rozdíl od generála Windish-Graetze slavil v bojích v Uhrách četné úspěchy. Na uherské území pronikl ze severu, z Krakova, prošel Dukelským průsmykem, obsadil Košice, účastnil se dobývání Rábu a bitvy u Komárna. Před koncem života ještě velel ve slavné bitvě u Solferina (1859). Schlikovské statky v severovýchodních Čechách, Staré Hrady, Kopidlno a Veliš, tvořily rozhodnutím Františka Arnošta Schlika ( † 1675) z roku 1672 fideikomisní panství, které se smělo dělit jen za určitých okolností.

Na počátku 20. století zemřel jeho majitel Ervín Schlik (*1852 † 1906), který se svou manželkou princeznou Marií Terezií Hohenlohe-Waldenburg-Schillingfϋrst (*1860 †1916) neměl potomky. Logickým nástupcem a dědicem byl jeho bratr František Schlik (*1854 † 1925). Ten se však v rozporu s neúprosným fideikomisním testamentem oženil v roce 1896 s Bertou Roxerovou    (v témže roce ovdovělou Castiglionovou) (*1854 † 1925), která nebyla šlechtického rodu. Ještě před sňatkem měl hrabě František s Bertou dva syny. Tím se prakticky vyloučil z dědictví a po šestiletém soudním sporu se svobodnými pány Ungnad von Weissenwolf, prapříbuznými ze 17. století, prohrál. Fideikomisní statky Kopidlno a Staré Hrady získali Ungnadové. Schlikům zbyl alodiální statek a zámek Jičíněves.

Mladším synem Františka byl hrabě Jindřich (*1875 † 1957), který sloužil v hodnosti kapitána československé armády. Napsal publikaci A potom?, ve které protestoval proti pozemkové reformě a socializačním tendencím a nabízel 1 dvůr bezplatně k „socializaci“, aby se prokázalo, že tento systém fungovat nebude. Spolu se svými syny podepsal v roce 1939 známé prohlášení české šlechty. Během války se hrdě hlásil k českému národu a na jeho statek byla uvalena nucená správa; po roce 1948 jim byl majetek zkonfiskován; hrabě Jindřich se snažil se svými zaměstnanci založit zemědělské družstvo, což mu dovoleno nebylo. Rodina přesto zůstala v Čechách. Hrabě Jindřich Schlik (*1916) pracoval jako traktorista, montér a v 50.letech byl načas uvězněn. Po roce 1968 zůstal v zahraničí a stal se komturem řádu maltézských rytířů v Mailbergu. Jeho bratr Zikmund (*1916 † 1988) pracoval jako pomocný dělník a později jako pumpař u benzinové pumpy. Nejstarší syn Jindřicha staršího František Jindřich (*1914) byl zaměstnancem národního podniku Léčivé rostliny a po roce 1968 opustil Československo.

WIKIPEDIE – internetová encyklopedie

Šlikové (též Schlickové) jsou český a říšskoněmecký původně patricijský rod, který povýšil až do hraběcího stavu. Vzešli z Chebska, dlouhou dobu nijak příliš nevynikali.

Kašpar Šlik v Norimberské kronice

Kašpar (před 1400–1449) byl skutečným zakladatelem věhlasu a bohatství rodu. Na Boloňské univerzitě získal titul doktora práv, poté se vrátil do vlasti a sloužil králi Zikmundovi Lucemburskému, kterého doprovázel na cestách do Kostnice či Basileje. Stal se jeho sekretářem, v roce 1422 jej Zikmund povýšil do panského stavu. V roce 1427 se stal pronotářem, poté vicekancléřem a v roce 1433 říšským kancléřem. Byl jmenován palatinem a povýšil do říšského hraběcího stavu. Dědičně získal panství Bassano Vicentino v severní Itálii, Sokolov, Holíč na západním Slovensku, dále také statky na Chebsku a Loketsku. Loketští a Karlovarští měšťané bojovali proti tomuto postavení, k nim se připojily i zájmy saského kurfiřta a pánů z Plavna. S oběma stavy vedli Šlikové domácí válku. Je pravděpodobné, že Kašpar některá privilegia zfalšoval, nejvíce jsou zpochybňovány tituly z Pasounu i Holejče (Holíče), které obdržel těsně před Zikmundovou smrtí.

V roce 1516 se objevila na šlikovských statcích bohatá ložiska stříbrné rudy. Štěpán Šlik založil město Jáchymov, kde začal razit tolary (27,20 gramů čistého stříbra), díky nimž rodina vešla ve známost po celé Evropě. Avšak v roce 1528 jim Ferdinand I. odejmul právo ražby. Ztráta mincovny i dolů je přivedla k odbojné české šlechtě proti králi. Po porážce jim některé statky byly zkonfiskovány a museli k tomu ještě zaplatit vysoké pokuty.

Přesto i poté zastávali významné úřady, Albrecht se stal nejvyšším hejtmanem českého vojska, Vavřinec působil jako hejtman Starého Města pražského a Jáchym fojtem v Horní Lužici a v letech 1558–1560 z postu prezidenta řídil českou komoru. Připojili se k odbojným stavům. Jindřich Šlik řídil pluk moravských stavů během bitvy na Bílé hoře. Kryštofa zvolili stavovským direktorem.

Jáchym Ondřej Šlik (1569–1621) od roku 1606 působil jako ředitel konsistoře podobojí, angažoval se v bojích o Rudolfův majestát. Odmítl přijmout Ferdinanda II. na českém trůně. Patřil mezi hlavní vůdce protihabsburské opozice, stal se jejich hlavním mluvčím. Po zvolení Fridricha Falckého českým králem přezval post nejvyššího sudího a fojta v Horní Lužici, po porážce na Bílé hoře se uchýlil na panství Redernů ve Frýdlantu, kde jej na rozkaz saského kurfiřta zajali a předali císaři. Jako první vstoupil 21. června 1621 na lešení s popravčím špalkem na Staroměstském náměstí.

Po porážce stavů se cesty rodiny rozdělily, jedna část emigrovala, zbytek rodu zůstal ve vlasti. Jindřicha zajali, poté přešel do císařských služeb, pracoval pro Albrechta z Valdštejna a měl za úkol dohlížet na něj. Po jeho zavraždění dostal část jeho jmění. Povýšil do stavu říšského hraběte, opět směl razit mince v Plané, získal Kunštát, Kopidlno, Veliš a Ploskovice. Hraběcí tituly jim králové a císaři uznávali až od 17. století, kdy Jindřich Šlik získal potvrzení od císaře Ferdinanda II.

V českých zemích zůstala pouze kopidlanská větev, která zde žije dodnes na svém zámku v Jičíněvsi.

Erb

V původním erbu měli červené pole dělené stříbrným klínem a v každém poli kroužek. V modrém poli se nacházel znak hrabství Holíče, což byl zlatý lev držící kostel. V srdečním štítku stojí červení lvi, který podpírají sloup.

Příbuzenstvo

Spojili se s Vartenberky, Kolovraty, Smiřickými ze Smiřic, Mansfeldy, Oppersdorfy, Trautenberky či Salmy.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Šlik (Schlick, Schlik) z Pasounu a z Holiče, jméno slavné rodiny hraběcí, jež pochází z Chebska Prvotní erb jejich byl štít červený se stříbrným klínem vzhůru postaveným a v každém ze tří polí kroužek s proměněnými barvami. Tento pojat v rozhojněném štítě do 2. a 3. pole. V 1. a 4. modrém poli jest zlatý lev držící stříbrný kostel s cihelnou střechou (erb Holiče Weisskirchen). Uprostřed jest štítek stříbrný a na něm modrý sloup se zl. korunou a zl. podstavcem, který drží dva červení lvi.
Předek jejich Jindřich Šlik z Lažan žil na rozhraní XIV. a XV. stol.
Synové jeho byli Kašpar, Jindřich, Mikuláš, František a Mates.

Kašpar, nejznamenitější muž této rodiny, kterou svou přičinlivostí přivedl k lesku, nabyl ve svém mládí nevšedního vzdělání a akademických hodností, kteréž jako i výmluvnost a uhlazenost jeho učinily jej způsobilým ke dvorské službě. Král Sigmund přijal jej do své kanceláře za písaře, udělil mu 1. čna 1413 hodnost palatina. S král. kanceláří provázel krále r. 1415 do Kostnice a na jiných jeho cestách a získal si záhy jeho náklonnost tak, že jej učinil sekretářem. Hledě král k tomu, že matka jeho byla Konstancie, jediná dcera Rolanda hrab. Collalto ze slavného rodu hrabat de Camino, povýšil jej 16. čce 1422 do panského stavu a udělil mu výsadu, aby jen na panských soudech odpovídal. Prospěchů pána svého obratně hájil jak r. 1419 při přijetí za krále v Čechách, tak i při zasnoubení kněžny Elišky s Albrechtem Rakouským, při sněmě Basilejském, u papežského dvora v Římě. (Viz Palackého Děje, III. c., 106.) Záležitosti tyto řídil od r. 1433 jako kancléř. Za ty služby obdržel majestáty (21. srp. 1431 a 31. květ. 1434) na hrad a panství Bassano, po němž pak potomci se psávali. V Praze šťastně jednal r. 1435 o konec válek, vypraven r. 1436 od císaře do Uher, aby korunu a klenoty přivezl do Jihlavy. K urovnání všelijakých neshod působil vydatně, jakož se staral i o to, aby Albrecht ještě za živobytí císařova v Čechy se uvázal. V posledních letech mu císař udělil veliké milosti. Daroval mu r. 1435 Falknov dědičně, učinil jej správcem v Chebsku, 1. srp. 1437 zapsal mu Hroznětín, 24. srp. Toggenburg a jiná léna v Říši, 28. říj. purkrabství chebské, 30. říj. povýšil jej na hraběte z Bassana, 1. listop. zapsal mu celý kraj loketský i s Andělskou Horou. Císaře neopustil ani v poslední jeho hodince. O přijetí Albrechta, jenž jej podržel v kancléřství, horlivě se zasazoval (Palacký, 272). Kromě toho potřebován v rozličných jednáních. Za to obdržel Holič a Skalici v Uhřích, 26. dub. 1439 potvrzení na některé předešlé majestáty, 20. čna nový list na Hroznětín, kterýž mu králová Eliška 20. bř. 1440 dědičně darovala. Po smrti Albrechtově byl kancléřem u krále Bedřicha III., jenž 8. a 11. srp. 1442 všechny svobody rodu Šlikovského potvrdil. Králi věrně sloužil řídě jednání se stavy českými a dvorem římským. Na poč. měsíce čna 1449 raněn byl mrtvicí a dne 4. čce dokonal svůj život.
S Aeneou Sylviem, k jehož prvnímu povýšení pracoval, spojovalo jej přátelství, a listy, kteréž mu onen psal, zachovaly se v otisku listáře Aeneova. České jeho dopisy hlavně k Oldřichovi z Rožmberka mnohé tištěny jsou v II. díle “Archivu českého”. Manželka jeho (druhá?) byla Anežka, dcera Kunráta knížete olešnického, kterou mu namluvil císař sám a proto jí dal 25. čce 1437 pojištěni, že sňatek ten její knížecí hodnosti nemá býti na ujmu; 6. list. dal jí císař za věno knížectví odumřelé Wenden, 8. list. dal jí a manželu 2500 kop propadlých na panství chotěbuzském, což stvrdili král Albrecht (4. čce 1439) a králová Eliška (ca. 1440) a přiznáno r. 1441 skrze oprávce od králové ustanovené. Zemřela v září 1448. Děti jejich všechny v mládí pomřely.

Jindřich, bratr Kašparův, oddal se stavu duchovnímu, přijat r. 1420 za dvořana král., pak se stal kanovníkem v Řezně a r. 1443 od papeže a císaře jmenován biskupem frisinským, ale nebyl v biskupství uveden pro odpor koncilu Basilejského.

Mikuláš, druhý bratr Kašparův, držel Greifenstein (|j. 1444).

František, bratr jeho, zemřel bez dědicův.

Mates jmenován byl r. 1433 palatinem, vyskytuje se od r. 1435 jako společník Kašparův, pročež naň všechny spravedlnosti tohoto přecházely. Stal se pak držitelem Bečova a Bochova. R. 1446 koupil manství Nejdek a r. 1449 zdědil (se strýci) všecko jmění po Kašparovi. Král Jiří potvrdil jemu a synovcům (20. list. 1459) právo na Chotěbuz, jež oni r. 1460 prodali. Držel také manství Šompach posud k Sasku náležité, s nímž r. 1461 do Čech propuštěn. Se strýci Václavem a Sigmundem utiskoval many kraje loketského, ale tito od krále uchráněni. Král pak vyplatil od Šlik-ů Hertenberk a Nejdek, jež k Loketsku připojil a jim zápisně ponechal (1462). V následujících dobách drželi s králem a Loketští se stranou papežskou. Vzdorovitost Loketských omrzela je tak, že prodali kraj loketský (1471) Albrechtovi kníž. saskému, ale postoupení zmařeno skrze Loketské a jejich spojence. Vznikla z toho hotová válka mezi hradem a městem, ale konečně město přemoženo. Následek toho byl, že (1475) klatba uvalena v Římě na Matesa a jeho syny. (Viz Schlesinger, Chronik der Stadt Elbogen.) V následujících dobách došlo k novým sporům. Nežli ty byly vyřízeny, starý Mates odevzdal jmění své synům.
Zemřel 16. září 1487 a pohřben v Lokti, dočkav se neobyčejného stáří Z první manželky N. z Kravař měl syny Jeronyma a Sigmunda a dceru Konstancii (manž. r. 1458 Bohuslav ze Švamberka). Z druhé manželky Kunhuty ze Švarcenburka zůstavil syny Mikuláše a Kašpara.

A.
Potomstvo Mikuláše, bratra Kašparova, záhy vymřelo. Starší jeho syn Vilém měl Seeberg v Chebsku, na nějž obdržel (1444) potvrzení od císaře Bedřicha, a zemřel některý rok potom. Druhý syn Václav vyskytuje se od r. 1449 jako společník Matesův, ale po dělení synů jeho vystoupil ze spolku. Býval dlouhá léta purkrabím chebským, v l. 1480-1502 držel město Schöneck, r. 1486 obdržel léno na hrad Hertenberk, Šompach a Valdov. Nejstarší syn jeho Erazim obdržel r. 1507 léno na svůj díl hradu Hertenberka; druhý díl držel r. 1509 bratr jeho Pankrác. Tento přečkal (jak se vidí) bratra, dědil po něm a prodal Hertenberk r. 1523 strýcům svým Ostrovským. Z této pošlosti pocházel též Asman, r. 1518 držitel Valhofu.

B.
Synové Matesovi, Mikuláš, Jeronym a Kašpar obdrželi s otcem potvrzení zástavy Loketské (1476). Asi r. 1485 přikročili k dělení statkův, jež jim otec vzdal, a udělali díly Falknov, Ostrov a Loket. Po smrti otcově prodali r. 1489 Schwarzebach a 31. čce 1489 dělili po druhé. Každý dostal díl hradu Lokte, kromě toho Mikuláš Falknov, Jindřichovice, Seeberg, Nejdek, Kamersgrün, Jeronym vrchnost nad many, Vary a výplatu na Kynšperce, Kašpar Ostrov, Hroznětín a Mnichov. Ještě za živobytí otcova měli ústrky s Loketskými, když pak poháněni byli k zemskému soudu, padělali majestát krále Sigmunda, že jsou vyňati ze všech soudův a povinni odpovídati jen před císařem. Zemský soud nepravosti nepoznal, ale platnost majestátu popíral, poněvadž král sám byl povinen k zemskému soudu státi (1486). Ke konečnému odsudku Šlikův došlo r. 1497.

a) Pošlost Falknovská.
Mikuláš vystavěl zámek ve Falknově a zemřel r. 1522 zůstaviv z manž. Barbory Šenkovny z Trautenberka (|19. list. 1546) čtyři syny:

1. Volf dostal za díl polovici Falknova (1522), k níž r. 1527 zdědil druhou polovici. Zemřel 12. bř. 1556, z manž. Anny Pluhovny z Rabšteina (|1585) dědicův nezůstaviv.

2. Krištof, nejmladší bratr, sloužil ve VlašícyYh pod knížetem Bourbonským, byl r. 1527 při dobývání Říma a tu 26 květ. zastřelen. Jeho polovice Falknova dostala se Volfovi.

3.Viktorin dostal r. 1522 za díl Jindřichovice (Heinrichsgrün) a Schönlind. Žil ještě r. 1554 (|j. 1558, manž. Sekundila ze Štaufu).
Mladší jeho syn Abundus dostal polovici Jindřichovic, vyženil s Anežkou Šlikovnou (|j. 1559), dcerou Albrechtovou, čásť Litovic, kterou prodal, byl nejv. lovčí kr. Čes. Zemřel r. 1589 odkázav statek (třetí) manž. Anežce roz. z Lippe (ovdovělé v. Plessen). Z dvojího manželství měl tři dcery.
Mikuláš, starší jeho bratr, dostal za díl Schönlind a polovici Jindřichovic. Zemřel před r. 1582 zůstaviv z manž. Zuzany ze Štaufu tři syny.
Viktorin, nejstarší syn, dostal r. 1582 za díl Schönlind, kterýž prodal před smrtí (|j. 1602, manž. Eliška z Vildenfelsu).
Synové jeho Hugo, Viktorin a Jan Arnošt vložili Schönlind r. 1602 ve dsky a nemajíce jmění oddali se vojenství, Viktorin padl r. 1603 v Uhřích, kdež i bratr jeho Jiří (|1598) zahynul, ostatní dva padli r. 1623 sloužíce Mansfeldovi. Mikuláš, druhý syn Mikulášův, prodal r. 1591 Jindřichovice Anežce Šlikové z Lippe a držel pak Hermesgrün, který koupil od bratra Jáchyma. Tento statek zapsal r. 1603 manž. Anně Marii roz. Šlikovně (dceři Krištofa st.), ale prodal jej r. 1607 dotčené Anežce. Zemřel bezdětek. Také bratr jeho Jáchym zemřel bez dědicův.

4. Albin, nejstarší syn Mikulášův, měl po otci Nejdek, který r. 1531 prodal, nabyl v l. 1535-40 Děpoltovic, koupil r. 1539 Nepomyšl, na němž měla díl manž. jeho Brigitta z Leisneka (|1566); s ní také vyženil Doupov. Pro vzpouru odsouzen r. 1547 hrdla, cti a statku, prchl do Němec a zemřel před r. 1551 ve Wandersleben v Durynsku.
Syn jeho Krištof mladší držel po mateři Doupov (Nepomyšl r. 1550 prodala) a po Volfovi a nápadnících dědil Falknov. R. 1574 koupil Podbořany, jež r. 1586 prodal. Byl r. 1601 a 1602 kommissařem k zemské defensi a zemřel 18. kv. 1615 (manž. 1. Kateřina Hrzánka z Harasova, 2. Anna z Vartemberka 1588, 3. Anna M. ze Švamberka 1597, r. 1605 koup. od manžela Děpoltovice).
Syn jeho Jan Albin (z prvního manž.) *1579, Oženil se r. 1609 s Johankou z Vildenfelsu dostav od otce Doupov, koupil r. 1612 Neprobylice, byl r. 1615 stavovským kommissařem a r. 1618 zvolen za direktora. Povstání byl účasten hojnou měrou, pročež r. 1621 hrdla, cti a statku odsouzen. Uprchl do Cvikova, r. 1622 pochoval dvě dcery v Hofu a žil ještě r. 1628.
Ze synův jeho dva zemřeli v dětství, Krištof Bedřich (*1603) zemřel r. 1627 v Nise, Krištof Karel (*1611) padl r. 1633 ve válce a třetí Jáchym Ondřej (*1618) zemřel 23. pros. 1666 zůstaviv z manž. Kristiny M. ze Šumburka dceru Anežku Johanku (*1661-1706, manž. Jan Jindř. sv. p. z Malcánu).

b) Pošlost Loketská.

Jeronym jednal nešetrně s many. Boje se trestu jel do Uher, aby krále uchlácholil, ale nedojev Budína, zavražděn od loupežníkův (11. čce 1491). Synové jeho Šebestián, Kvirin a Albrecht byli do r. 1496 pod poručenstvím Kašparovým. První dva došedše let dělali poddaným nátisky, ale i když r. 1498 odsouzeni, Šebestián v krutosti pokračoval. K tomu se nepohodl r. 1503 s Pluhy, z čehož až válka vznikla, napřed mezi těmito a pak mezi Šlik-y a Loketskými (1504). Když potom Loket dobyt a vypálen, žalováno na Šlik-y u zemského soudu. Když Šebestián nestál a nad to soud potupil, odsouzen cti, statku a hrdla a zdvižena proti němu válka z celé české země. Obležením Lokte donucen Šebestián postoupiti Lokte bratřím a trpěti nález zemského soudu. Výpověď učiněna 21. bř. 1506. Šebestián zůstal i potom vladařem a rozšiřoval Lutherovo učení, k němuž přestoupla skorem všechna rodina. Zemřel ok. r. 1527 bezdětek (manž. v. Zelking). Kvirin, jsa rytířem řádu Německého, odešel po r. 1506 ze země a zahynul v Polsku. Albrecht byl od r. 1527 samojediným pánem nad loketským krajem, byl kr. kamrmistrem a vedl r. 1527 proti Turku 200 zbrojných koní. Ok. r. 1530 získal Kynšperk, založil r. 1531 ve Varech špitál pro chudé nemocné, obdržel r. 1532 zástavou Pětipsy a Vyntířov, r. 1534 zastaven mu Kadaňský hrad, prodal r. 1535 Zlonice a koupil Srbec a Budenice. Tehda byl lantfojtem Dol. Lužice. R. 1537 byl hejtmanem nad lidem do Charvat vypraveným, ale vojsko to poraženo. V ty doby a až do r. 1538 držel v zástavě Křivoklát. R. 1541 postoupil kraj loketský strýci Jeronymovi a za to obdržel Budenice, od nichž r. 1542 vesnice prodal. R. 1545 nabyl Vyntířova a Pětipes dědičně, v l. 1545-48 držel také Krušovice. R. 1545 koupil Vojnín. R. 1549 prodal Budenice, r. 1550 Pětipsy. Ještě r. 1553 vložil naň král kommissi. Zemřel r. 1556. (Manž. 1. N., dcera Mikuláše Šlik-a; 2. Alžběta Ungnadovna ze Suneka |c. 1575.) Syn jeho Jiří obdržel r. 1534 s otcem zápis na Kadaň, ale zemřel, tuším, před otcem. Druhý syn Krištof také brzo zemřel. Jmění dědil třetí syn Ondřej a postoupil Vyntířova (1556) vdově, ale ujal jej později a r. 1558 čásť oprodal, r. 1559 prodal Pětipsy. Zemřel před r. 1565 zůstaviv z manž. Brigitty Šlik-ovny (dcery Albinovy) syna Albrechta (*1562). Tento zemřel ok. r. 1592 odkázav Vyntířov manž. Kateřině Šlikovně (dceři Šebestiánově). Byl této pošlosti poslední.

C. Pošlost Ostrovská.

Kašpar byl šoltysem v Norimberce (1503, 1505) a zůstavil z manž. Elišky z Gutšteina syny
Burjana, Štěpána, Jeronyma, Jindřicha a Lorence. Kromě Burjana (|1534), který byl purkrabím chebským, měli všichni potomstvo.

aa)
Štěpán (*24. pros. 1487) byl vladařem. Na panství ostrovském založil Jáchymov, kdež objevena r. 1516 stříbrná ruda. Z hojnosti stříbra vybíjel od r. 1519 minci vedle obdarování královského r. 1489 a 1523, první to hrubou minci v Čechách (tolary). R. 1521 ženil se s Markétou z Rabšteina, 15. kv. 1523 dělil se s bratřími, koupil v ty časy Kynšperk, s bratřími Hertenberk. Díl svůj, Rabštein, který měl spolu s Burjanem, pustili Lorencovi za polovici Ostrova a peníze (pro Burjana). R. 1526 vytáhl s králem do Uher a odtud byl pohřešován. Asi v ty časy koupil Planou. Mouřic, syn jeho (*1. dub. 1524), ujal po otci Planou, kterouž r. 1547 za pokuty proměnil v manství, a na poručnících vysoudil r. 1553 polovici Ostrova. Po ujci svém Václavovi z Rabšteina dědil Svržno. R. 1562 byl s cís. Maximiliánem při korunování ve Frankfurtě a r. 1574 mu Planá z manství propuštěna. Zemřel 9. pros. 1578, odkázav Planou manželce Barboře Šenkovně z Landsperka a zřídiv nápadníky z rodu Šlikovského a Roupovského.

bb)
Jeronym (*1494), bratr Štěpánův, koupil r. 1527 Kraslice, byl purkrabím chebským (1524-40), ujal od bratři Hertenberk, k němuž koupil r. 1530 Schönbach, též koupil r. 1530 Nejdek. Obdržev zástavou Pětipsy a Vyntířov, pustil je strýci Albrechtovi, ale vyměnil si je zase s ním, dostav za ně loketský kraj. Díl svůj na Ostrově zděděný pustil r. 1537, rovněž r. 1538 Nejdek, r. 1540 díl svůj na Přísečnici. Tehda obdržel zástavou Příbram, již r. 1541 zase pustil. Koupil též Leuchtenberská léna, prodal r. 1542 Rabštein, začež koupil Mašťov, v l. 1544-48 držel také Toužetín. Proviniv se r. 1545 s bratrem a strýci proti králi, vsazen jest na Bílou věž a málem přišel o statky, jež jim po reversu 19. září učiněném proti jistým výminkám vráceny. Ale když pustil za války šmalkaldské lid saský do Loketska, odsouzen jest (1547) loketského kraje a ponechány mu v zástavě jediné Kynšperk, Hertenberk, Schönbach a Kraslice (a synu Jáchymovi Mašťov). Statky tyto postoupil r. 1548 králi a obdržel za ně Švamberk. Od r. 1545 držel také Rabštein. Zemřel r. 1551. Z dvojího manželství (1. Alžběta ze Šumburka, 2. Kateřina z Gleichen) měl syny Šebestiána, Mouřice, Ludvíka a Jáchyma, z nichž prostřední dva brzo zemřeli. Šebestián dostal při dělení Švamberk s Manětinou, od níž r. 1557 prodal několik vsi, pustil r. 1560 i Manětinu a prodal r. 1569 Švamberk. Za to získal r. 1569 Rabštein a r. 1578 Bečov. Zemřel r. 1594. (Manž. 1. Voršila z Vartemberka, |1588; 2. Sibyla Šlikovna.) Mladší syn jeho Kašpar padl r. 1588 v Polsku jsa neženat. Starší syn Jeronym stal se v Braniborsku nejv. štolbou a lovčím. (Viz “Pam. arch.”, IX, 81.) Po své sestře Kateřině (vdově Albrechta Šlika), zdědil Vyntířov r. 1598. Nemaje z manž. Erdmuty Žofie z Putbusu dědice, odkázal jmění Jindřichovi Matesovi z Thurnu, synu ze sestry Barbory (1612). Jáchym, bratr Šebestiánův, dostal r. 1551 při dělení Rabštein a Mašťov. Tento prodal r. 1555 a koupil za to od Jindřicha Ostrov, jejž mu král dal dědičně (1557). Stav se hejtmanem něm. lén sepsal o nich podrobnou zprávu (nyní rukps. č. 187 v c. k. arch. dvorském).
V mladších letech sloužil císaři Karlovi V. Býval také praesidentem komory a fojtem Horní Lužice. Držel též drobné statky v okolí Prahy a pustil Rabštein (1564), ale získal Kraslici. Vypraven byv od císaře k upokojení králů dánského a švédského válčících, zemřel 5. led. 1572 v městě Rocheburku v Míšni v letech věku 47. Manž. jeho Lukrecie ze Salmu spravovala po smrti syna Julia panství ostrovské tak zadlužené, že je r. 1578 zastavila. Koupila t. r. Velechov, který r. 1582 zase prodala, bydlila pak v Neuburce n. J. a v Jáchymově, prodala r. 1585 několik vesnic. Jmění své odkázala synům. Synové jejich byli:

1. Julius stal se radou nad appellacími a zemřel r. 1575 (manž. Marie Anna Ungnadovna ze Suneku, 2. manž. Jindřich Šlik )
2. Jeronym starší byl r. 1579 v Anglii a stal se tu bakalářem. R. 1580 cestoval do Říše, Švýcar a Genevy. Pak se dostal k Ludvíkovi, kníž. virtemberskému, a přijat za radu (1584). Tu odvolal »bludy Cvinglianské« a opustil duchovní stav. R. 1585 oženil se s Annou Saloménou z Oettingen.
3. Ferdinand stal se r. 1581 radou nad appellacími a setrval v témž úřadě do smrti. Nemaje statku, ucházel se o ponecháni r. 1590 chebského hradu a r. 1593 dvorce manského ve Veleslavíně. Zemřel v Praze v květnu 1618, zůstaviv z manž. Anny Zuzany z Mansfelda jedinou dceru

Potomstvo mužské měl jediný Julius, totiž syna Jáchyma Ondřeje (nar. 9. září 1569). Tento vychodiv humanitní studia ve vlasti, vypraven pak do Říše na akademii genevskou. Nacházela se při něm »bystrá spanilost vtipu i chuť k učení a dobrým mravům«. R. 1598 ženil se s Annou Libšteinskou z Kolovrat. Po její smrti ženil se po druhé s Annou Kateřinou ze Smiřic (+1610) ovd. Vartemberskou a vyženil s ní Svijany a Roveň. Sám měl v l. 1601-05 Věrušičky. Z. Theobald připsal mu r. 1609 své dějiny husitské války. T. r. volen za defensora a stal se r. 1606 ředitelem konsistoře podobojí. Potom byl potřebován v rozličných kommissích stavovských. R. 1610 koupil Kurovodice, r. 1611 Jindřichovice. R. 1612 ženil se po třetí s Voršilou Žofií z Oprštorfu. Od r. 1611 byl kr. radou a nejv. berníkem, r. 1618 zvolen za direktora. Odtud byl předním strůjcem povstání. Napsal krátkou instrukci o právě volebním stavův (Goldast, t. II.), hlasoval o zavržení Ferdinanda II. a zvolení falckraběte, jehož ve Valdsasích uvítal. Potom učiněn nejv. sudím a fojtem Horní Lužice. Po bitvě Bělohorské ujel ze země a proto odsouzen cti, statku a hrdla. Zdržuje se v Sasích, k rozkazu kurfirštovu dne 18. bř. byl jat a po 9 neděl držen u vězeni v Drážďanech. Dne 27. kv. dodán na hrad pražský a tu znova odsouzen. 21. čna mu pravá ruka uťata a pak sťat. Hlava vystavena na mostecké věži, ale r. 1622 vydána vdově a přiložena k mrtvole pohřbené v kostele německém u sv. Salvatora. Vdova (po druhé Michnová) zemřela ok r. 1649. Kromě dvou dcer měl syna Julia, jenž byl r. 1613 a 1614 rektorem praž. university a r. 1623 bez potomstva zemřel.-

cc) Lorenc držel Rabštein a střídavě s Jeronymem řídil Jáchymov. R. 1534 koupil Jablonnou, r. 1538 obdržel od Jeronyma Nejdek a r. 1540 Přísečnici, r. 1542 panství žlutické zástavou. R. 1543 vytáhli Lorenc a Jáchym s králem proti Turku, ale r. 1544 byl L. zase doma. R. 1545 postoupil Rabšteina bratru a byv r. 1545 pro uraženi krále uvězněn, propadl Přísečnici. Tehda držel též Roztoky u Prahy, prodal r. 1548 Žlutice a manž. jeho Eliška Berkovna z Dubé získala r. 1549 Vraní a r. 1550 Pětipsy a Nepomyšl, r. 1554 Dašice (+1567). Lorenc býval kr. radou a po 20 let hejtmanem Starého m. Praž., z kterého úřadu ok. r. 1580 propuštěn (+1585). Byl třikráte ženat (1. Kateřina z Vartemberka, 2. Eliška, 3. Kateřina z Vartemberka).
Synové jeho Jan (truksas Karla V.), Štěpán (padl v Uhrách) a Krištof zemřeli před otcem. Jan držel od otce Nejdek a zemřel před r. 1560 (manž. Marie z Eku, r. 1560 zase vdaná za Abunda), Krištof byl na výpravě ve Francii a ujal po r. 1560 od otce Nejdek. Zemřel 21. čce 1578. Z manž. Barbory Mašťovské z Kolovrat zůstavil syny a dcery. Synové byli:
1. Štěpán, r. 1588 zletilý, převzal r. 1590 Nejdek, z něhož bratří splatil, avšak aby tak učiniti mohl, prodal r. 1594 Děpoltovice a r. 1602 Nejdek. Ony koupil sice r. 1602, ale zase prodal a koupil Grassengrün. R. 1604 koupil Čeradice, jež vyměnil r. 1605 za Věrušičky a Týniště, ale tyto si r. 1608 zase vyměnil za Udrč, jejž r. 1613 prodal. R. 1617 koupil Velechov. (Manž. 1. Judita Kateřina z Rederu, 2. od r. 1601 Eva ze Šlejnic). Synové jeho Štěpán a Krištof Arnošt (+1620 na Bílé Hoře) sešli bez potomkův.
2. Jan Ludvík dlužil se již r. 1588 a vystěhoval se, tak že r. 1595 nebylo jeho bydlo známo. Z manž. Adriany ze Steinbecku zůstavil syna Krištofa Melichara a Jiříka Bedřicha (r. 1634 gubernátora na Landšperce), kteří neměli potomstva.
3. Vilém držel napřed Sittmesgrün, r. 1591 koupil Drahonice a zemřel ok. r. 1604. Manž. jeho Dorota Novohradská z Kolovrat prodala r. 1608 Drahonice. (2. manž. Údrcký.) Starší jejich syn Albin zavražděn r. 1619 na Fridlantě, mladší Hanuš Jindřich měl z Anny Kochtické syna Viléma Jindřicha, který ještě r. 1649 žil, avšak z dvojího manželství (1. M. Anna z Lichtenšteina, 2. Helena z Trautisch) potomstva nezůstavil.
4. Matouš obdržev r. 1599 peníze za díl koupil r. 1600 Velechov. Od r. 1594 byl ženat s Rosinou Alžbětou z Viršperka, která po jeho smrti (+j. 1612) držela Velechov, Meryčov a Haidles (2. manž. Vchynský). Děti neměl.
5. Krištof koupil r. 1598 manský statek u Falknova a bydlil r. 1611 v Podbořanech. Manž. Anežka Vaikartka z Perglasu držela r. 1602-04 Brodec. Dětí neměli.

dd) Jindřich, praděd nynějších [Šlik]-ů, založil pošlost Haunšteinskou. R. 1526 vyjel s králem do Uher, odkudž r. 1527 se vrátil. Skoupil dva díly hradu Haunšteina (1528). S bratřími měl díl na Jáchymově, ale právo vybíjeti minci vzato jim r. 1528 a ponecháno jen na 10 let, aby bili podle výminek ustanovených. Zemřel t. r. (Manž. Hypolita hrab. Hohenlohe).

Skrze dva jeho syny založeny dvě pošlosti:

aaa) Kašpar, starší syn Jindřichův. založil pošlost Planskou. Týž obdržel r. 1530 s bratrem majestát na doly haunšteinské. Maje s bratrem polovici Ostrova, přikoupil r. 1537 druhou polovici od Jeronyma a prodal r. 1540 svůj díl Přísečnice. Ok. r. 1543 přijal od bratra za díl Haunštein, kterýž r. 1547 z pokuty proměnil v manství. Nad to sepsal r. 1549 těžký závazek, že z panství svého nesmí vyjížděti. Z manž. Elišky z Vartemberka zůstavil syny Bedřicha, Jindřicha a Prokopa, kterým Haunštein z manství propuštěn (1574). R. 1578 prodali Velechov. Prokop padl před r. 1604 v boji, nebyv ženat. Jindřich dostal od bratra za díl Haunštein a Himmelstein a zemřel 24. ún. 1585. Zůstavil z manž. Anny M. Ungnadovny ze Suneka syna Kašpara, jemuž nebylo možno Himmelstein udržeti, a proto r. 1587 prodán. Bedřich oženil se s Barborou ovd. [Šlik]-ovou roz. Šenkovnou z Landsperka (+18. list. 1597), která statek Planou od nápadníkův skoupila a Bedřichovi r. 1585 zapsala. R. 1591 získal Krásný Dvůr a r. 1602 koupil Kočov. Planou a přikoupené statky zapsal r. 1606 Kašparovi, držiteli Haunšteina, a druhé manž. Marii ze Šumburka zapsal r. 1609 Krásný Dvůr. Byl kr. radou a nejv. mincmistrem a zemřel 18. pros. 1611. Kašpar oženil se před r. 1610 s Eliškou purkr. z Donína, jíž r. 1616 prodal Haunštein. Zemřel bezdětek a Planá spadla na druhou pošlost.

bbb) Jindřich,
zakladatel pošlosti Kopidlanské, obdržel od bratra za díl Ostrov, který r. 1557 pustil Jáchymovi. Od krále dosazen r. 1558 za úředníka zástavního na Bečov, který držel ještě r. 1569. Zemřel některý rok potom, zůstaviv z manž. Kateřiny z Gleichen (1547) syny
Filipa a Jiří Arnošta a 6 dcer. Onen ženil se r. 1589 s Johankou z Lobkovic a zemřel ok. r. 1599 i s manželkou. Syn jeho Děpolt Jindřich a dvě dcery vychováni u Kateřiny Šelmberkové. Děpolt zemřel bezdětek. Arnošt oženil se r. 1591 se Sidonií Colonkou z Felzu a zemřel před r. 1612.
Starší jeho syn Bedřich zemřel bezdětek.

Jindřich, druhý syn (1604 nezletilý), oddal se vojenství, bojoval v Nizozemsku, Uhrách a Savojsku, pak byl plukovníkem u stavů českých a na Moravě, ale záhy přestoupil do cís. služeb, r. 1621 nařízen za nejvyššího pluku německých knechtův. R. 1623 stal se generálem zbrojmistrem, bojoval r. 1625 pod Valdšteinem proti Dánům. Pak táhl do Uher. kdež se osadil v Pováží, ale zajat tu od Jiříka Rákóczyho. Vykoupiv se odtud zase sloužil pod Valdšteinem a bojovav šťastně a vydatně pronikl až do Jutska. Maje přízeň u Valdšteina stal se r. 1627 polním maršálkem. Když učiněn mír s Dány, opustil vojnu, ale jmenován r. 1632 praesidentem vojenské rady a tajným radou. Filip, král španělský, vyznamenal jej řádem zl. rouna. Konečně přijat jest do kollegia říšských hrabat a usazen na švábské stolici. Zdědiv Planou zřídil tu mincovnu, bezpochyby na základě majestátův z 19. srp. 1625 a 29. říj. 1626, jimiž svobody rodu Šlikovského potvrzeny. Později zjednal si majestát (24. září 1641) na potvrzeni domnělého majestátu, daného r. 1437 na právo minci vybíjeti. Nový majestát na minci obdržel 20. led. 1646. Jindřich nahromadil veliké jmění. Na Moravě získal Ejvanovice a z té příčiny byl nějaký čas nejv. komorníkem mark. Mor. R. 1628 koupil Poláky, Haunštein a Měděnec, pak Kunštát, Ploskovice, Veliš a Staré Hrady, Záhořany, z nichž některé mu teprve r. 1637 ve dsky vloženy. Za Ejvanovice vyměnil si Kopidlno. Zemřel 5. led. 1650 a pochován na Strahově vedle manželky Anny Marie Alžběty ovd. Lobkovské roz. ze Salmu (vd. 1623, +15. říj. 1647).

Syn jeho František Arnošt chtěl se oddati duchovnímu stavu a vstoupiti do Kartouz. Otec proto ustanovil (pokud by při tom zůstalo), aby dědila dcera Marie Sidonie (+1691, vdaná za 1. Otu hrab. z Friedberka, 2. Gustava Adolfa hrab. z Varrensbachu). Avšak mladému pánu znechutil se již noviciát, proto r. 1651 vystoupil a ponechav sestře Ploskovice ujal Planou, Haunštein, Měděnec, Kopidlno, Veliš, Staré Hrady, Záhořany a Kunštát. Z toho prodal ihned Záhořany. Býval c. kr. kom. soudcem zemským a říšským dvorským radou. Majestátem d. 28. bř. 1661 povoleno mu zříditi svěřenství. Prodal r. 1663 Haunštein, r. 1665 Planou, ale koupil za to statky u Kopidlna. Zemřel 16. srp. 1675 (manželka 1. Marie Markéta Ungnadovna hr. z Weissenwolfu, +1661, 2. Helena, sv. p. Traudisch, +1700, zase vdaná Taaffe)

Kromě dcer zůstali po něm synové František Josef (nar. 1656) a Leopold Ant. Josef (*1663). Tento vysoudil si čtvrtinu dědictví (1684), v němž mu postoupen Veliš, ale prodal jej již po dvou letech (1688). Ostatek, totiž Staré Hrady a Kopidlno, podržel František. Týž koupil r. 1686 Jičíněves, získal zase Veliš a v l. 1718 až 1726 měl Libořice. Byl r. 1684 radou dvorské komory, r. 1692 kr. místodržícím, soudcem zemským a praesidentem komory a r. 1694 c. k. skut. tajným radou. První jeho manž. Silvia Kateřina ze Vchynic (+1713) odkázala mu Velké Horky do života. R. 1716 oženil se po druhé s Annou Josefou Krakovskou z Kolovrat (+1771), ale neměl ani z té ani z oné muž. potomstva. Leopold, bratr jeho mladší, stal se r. 1689 nejvyšším nad plukem dragounův a r. 1692 jeho generalvachtmistrem a majetníkem. Potřebován potom v poselstvích strany nástupnictví ve Španělích, r. 1699 míru v Karlovcích, r. 1707 k uspořádání kníž. Milánského. R. 1708 stal se generál. voj. kommissařem, pak c. k. tajným radou, generál. polním maršálkem a konečně r. 1713 nejv. kancléřem. Vyznamenán byl řádem zlatého rouna. Zemřel 10. dub. 1723 ve Vídni a pohřben v Praze v kostele sv. Víta. (Manž. 1. Klára Rosalie hr. z Kounic, držitelka od r. 1693 Dolních Kralovic, +1693; 2. Marie Josefa Vratislavka z Mitrovic, od r. 1695, +10. led. 1737).

Syn jeho František Jindřich (*1696) dědil po otci Radim a Žabonosy a po strýci majorát rodinný. Stal se r. 1720 radou u české dvor. kanceláře, r. 1741 nejv. maršálkem, r. 1743 prvním sněmovním kommissařem. Od r. 1723 byl ženat s M. Eleonorou Lucii z Trauttmansdorffu (+10. bř. 1769). Zemřel r. 1766.

Syn jeho Leopold Jindřich (*1729) byl tajným radou kom. a vicepraesidentem bankální deputace a zemřel v červnu 1770 (manž. od r. 1754 M. Antonie hr. z Frankenberka). Byl poslední, který razil dukáty a tolary (1767).

Synové jeho-byli Josef Jindřich (nar. 1751) a dva, kteří v dětství zemřeli. Josef, c. k. taj. rada a kom., mimořádný vyslanec a plnomocný ministr v Kodani a Mohuči a nejv. komorník kr. Čes., zemřel 13. pros. 1806 (manž. od r. 1782 Filipina Lidmila hrab. z Nostic, +1843).

Syn jeho František Josef Jindřich (*23. kv. 1789) vystudoval práva, vypravil r. 1808 ze svých statků tři kumpanie zemské obrany, stal se r. 1809 poručíkem u kyrysníků, pak pobočníkem u FML. hrab. z Bubna, bojoval poprvé u Pasova, pak se stal nadporučíkem u hulánu a v čas míru rytmistrem u husarův. R. 1810 vzal odpuštěni, ale r. 1813 vstoupil zase do vojska, bojoval u Drážďan, Perna, Chlumce a Varvažova. U Lipska odrazil dvakráte útok francouzské jízdy, ale přišel tu o pravé oko. (Vypíchl mu je kozák, jemuž bránil trýzniti zajaté.) Po vzetí Paříže stal se majorem a v pozdějších letech postoupil za polního podmaršálka. V bojích r. 1848 vyznamenal se jako udatný a obezřelý vůdce. Když kníže Windischgrätz chystal se do Uher, Šlik, jenž byl gubernátorem krakovským, obdržel rozkaz, aby vtrhl od severu do Uher. V prosinci 1848 vtrhl průsmykem Dukelským po obtížné cestě do Uher, porazil povstalce u Budaméru a obsadil Košice. Nepříteli silnějšímu nemálo škodil, ale namířeným ranám se obratně vyhýbal. Dne 28. pros. zvítězil u Siksa, 4. led. 1849 odrazil útok u Košic. (Za to obdržel ryt. kříž řádu M. Terezie a stal se tajným radou.) V následujících bojích byl činným; ale nejvíce se vyznamenal při dobývání Rábu 28. čna 1849 (za to dostal komandérský kříž téhož řádu). Vyznamenal se i v bitvách u Ace a Komárna (2. a 11. čna) a 10. srpna porazil Görgeje u Temešváru. (Voj. kalendář 1863, Nekrolog.) Po ukončení války obdržel veliký křiž řádu želez. koruny, jmenován (5. září 1849) generálem jízdy a velitelem na Moravě a ve Slezsku. R. 1854 velel čtvrtému sboru v Haliči. S tímto vytáhl r. 1859 do Přimoří, odtud povolán do Benátska, aby velel druhé armádě, s níž byl účasten bitvy u Solferina. Později jmenován doživotním členem panské sněmovny. Zemřel 17. bř. 1862 a pohřben v Libáni. (Manž. 1. od r. 1817 Marie Zofie hr. z Eltzu, +4. září 1821, 2. Vilémina ovdovělá Brukherová v. Donau roz. Breuerová, +1862). Syn jeho Jindřich (*1820, c. k. nadporučík) zemřel před otcem (11. srp. 1859), zůstaviv syny Ervina (*1852, dědice majorátu a dědičného člena panské sněmovny) a Františka (*1854).Srv. Miltner, Privatmünzen; Drivok, Aeltere Gesch. der Stadt Eger, str. 296. Sčk.

Rod Schliků na webu Historická šlechta