---

Navigace webu publicistika:

---

Navigace webu dokumentace:

---

Vyhledávání:

---

Motto:

---

Harrach – základní údaje

Název rodu

Harrachové 

Původ rodu

česko-rakouský, Kaplicko

Základní údaje

první písemná zmínka o rodu: 1309

Rodová sídla

Harrachovský palác v Praze
Hrádek u Nechanic (1854–1945)
Horní Branná (1638–1945)
Janovice u Rýmařova (1721–1945)
Jilemnice (1701–1945)
Konárovice (1856–1872)
Kunín (1723–1828)
Náměšť na Hané (1726–1814)
Palác Harrachů ve Vídni
Prugg
Rohrau
Šluknov (1721–1876)
Velké Březno (1721–1841)
Velké Meziříčí (1908–1948)
Žinkovy (1883–1897)

Rodové větve

Dvěma syny Karla sv.p. von Harrach († 1628) se rod rozdělil na dvě linie; starší Leonhard VII. († 1645) založil tzv. rohravskou linii, která vymřela roku 1886, mladší  Otto Friedrich († 1639) založil dosud žijící tzv. jilemnickou linii, která získala sňatkem hr. Aloise Tomáše Raimunda († 1742) s Cecilií hr. von Thanhausen († 1721) roku 1798 – predikát “von Thannhausen”. Podle dekretu dvorské kanceláře z 23.2.1841 nárok na predikát Erlaucht (Osvícenost) ovšem nenáležel hlavě starší, ale mladší linie.

Představitelé rodu

Karel  (*1570 † 1628) – poradce císaře Ferdinanda II. Štýrského
Arnošt Vojtěch (*1598 † 1667) – arcibiskup pražský a kardinál
František Antonín (*1665 † 1727) – biskup arcidiecéze Vídeň a arcibiskup arcidiecéze Salzburg
Ferdinand Bonaventura (*1636 † 1706) – důvěrník císaře Leopolda I., vyslanec u španělského královského dvora v Madridu a v letech 1699–1705 nejvyšší hofmistr císařského dvora ve Vídni
Alois Tomáš Raimund (*1669 † 1742) – rakouský státník a diplomat, 1728–1733 místokrál neapolský
Jan Filip (*1678 † 1764) – rakouský polní maršál a v letech 1739–1762 prezident dvorské válečné rady
Bedřich August (*1696 † 1749) – v letech 1741–1744 nizozemský místodržitel a v letech 1745–1749 nejvyšší kancléř Království českého, stavebník zámku Kunín
Ferdinand Bonaventura II. Antonín (*1708 † 1778) – prezident říšské dvorské rady, stavebník zámku v Náměšti na Hané
Marie Josefína (*1727 † 1788) – kněžna z Liechtensteina
Augusta (*1800 † 1873) – druhá žena pruského krále Bedřicha Viléma III.
Jan Nepomuk (*1828 † 1909) – český politik
Ferdinand Bedřich Vilém (*1832 † 1915) – malíř krajinář, historik umění a portrétista
František Maria (*1870 † 1937) – pobočník arcivévody Františka Ferdinanda d´Este v době, kdy byl zastřelen v Sarajevu 28.6.1914
Gabor  (*1971) – televizní a filmový producent žijící v New Yorku

Titulatura

Česká vladycká rodina z jižních Čech (13. století, jedna její větev se odstěhovala do Rakouska

1524 – zisk panství Rohrau v Dolním Rakousku
1550 – dědičný panský stav v Rakousku “sv. p. von Rohrau”
1552 – nejvyšší dědičný štolba v Dolním Rakousku
1563 – uherský inkolát
1577 – český panský stav
1625 – velký palatinát
1627 – nejvyšší dědičný štolba  v Horním Rakousku
1627 – říšský hraběcí stav (hr. von Rohrau)
1752 – byl Ferdinand Bonaventura († 1778) přijat do švábského kolegia říšských hrabat
1829 – titul “Osvícenosti” dědičný pro prvorozeného syna v druhé polovině 18. století

Vývoj rodu

Harrachové je jméno české a rakousko-německé šlechtické rodiny. Rod pozdějších hrabat z Harrachu vzešel zřejmě z jihočeského vladyckého rodu Harachérů z vesnice Hora (nazývaná též Harachy) nedaleko Rožmberka, jejichž existence je v Čechách doložena od 13. století.

Poprvé je rod uvedený v roce 1195 v dokumentu týkajícího se kláštera Ranshofen. Větev rodu založil ve 13. století Přibyslav z Harrachu (možná vymyšlený). Zemřel v roce 1289 a byl pohřben v českém augustiniánském klášteře v Třeboni (německy: Wittingau). Ještě ale ve 13. století se zde vyskytuje Beneš (dominus Benisius de Horach) a bratři Jan/Jakub (Jaclinus), Albert (Albero, Elblinus) a Budislav (Bvdilaus, Busco). Jejich potomci získali značné državy v Rakousku, Štýrsku a v Korutanech.

Leonhard III. z Harrachu koupil v roce 1524 panství Rohrau v Dolních Rakousích. Tamní zámek se později stal sídlem starší rodové větve. Jeho synovi Leonhardovi udělil dne 4. ledna 1552 císař Karel V. dědičný šlechtický diplom s právem užívat titul říšský svobodný pán s predikátem baron.

Dne 6. listopadu 1627 byl baron Karel z Harrachu (1570–1628) císařem Ferdinandem II. Habsburským povýšen na říšského hraběte a současně jmenován vládcem Hrabství Rohrau. Jeho synové rozdělili rod na dvě větve. Starší Leonard Karel založil větev Rohrau a mladší Ota Bedřich byl zakladatelem větve Bruck an der Leitha, zvané také jilemnická. Syn Oty Bedřicha z mladší větve, Alois Tomáš Raimund (1669-1742) připojil díky svému sňatku k rodovému jménu mladší, brucké větve též predikát z Thannhausenu.

K mladší větvi patřil hrabě také Ferdinand Bonaventura II. Antonín (1708–1778), který byl v roce 1752 přijat jako dědičný personalista do švábského kolegia říšských hrabat, čímž se on i potomci jeho bratra, Bedřicha Augusta zařadili mezi švábskou říšskou šlechtu.

Od roku 1829 náleželo hlavám větví Harrach-Rohrau i Harrach-Bruck oslovení (predikát) “Osvícenost” (něm. Erlaucht), jako německým mediatizovaným rodům. V roce 1841 však uspěl protest linie Harrach-Bruck proti předchozímu udělení predikátu pro linii Harrach-Rohrau, která nevzešla od Bedřicha Augusta, bratra Ferdinanda Bonaventury II., člena švábského hraběcího kolegia. Od té doby patřila k “osvíceným” hrabatům již jen brucká mladší větev rodu.

Harrachové vynikali především jako diplomaté, dvorští, státní i zemští úředníci a vojáci. Deseti příslušníkům rodu byl udělen Řád zlatého rouna.

Podle rodiny je nazvaná obec Harrachov v Čechách, kde od začátku 18. století byla známa sklářská huť se sklářskou výrobou.

Majetek Harrachů v Čechách byl po roce 1945 zkonfiskován 12. Benešovým dekretem z důvodu kolaborace s nacisty.

WIKIPEDIE

Harrachové (Harrach zu Rohrau) jsou rakouský šlechtický rod českého původu. Připomínají se od 13. století v jižních Čechách, své jméno odvozují od názvu dnes již neexistující vesnice Harachy (Horach). Po rozdělení rodu na českou a rakouskou větev dosáhli většího významu rakouští Harrachové, kteří získali říšský panský stav (1552) a v osobě vlivného císařského rádce Karla Harracha (1570–1628) titul říšských hrabat (1623). V 17. století získali Harrachové značný majetek v Čechách, který rozšiřovali i později, a zařadili se mezi nejvýznamnější šlechtu v habsburské monarchii. Členové rodu dosáhli vysokých postů v církvi, Arnošt Vojtěch Harrach (1598–1667) byl nejdéle působícím pražským arcibiskupem (1623–1667) a kardinálem. V 17. a 18. století zastávali nejvyšší funkce u císařského dvora, v zemské správě, armádě a diplomacii, devět Harrachů získalo Řád zlatého rouna, v 19. století se věnovali spíše správě rodového majetku a zapojili se do kulturních aktivit v Čechách. Až do 20. století vlastnili Harrachové v Čechách a na Moravě desetitisíce hektarů půdy, převážně lesů v Krkonoších (panství Jilemnice), v Jeseníkách (panství Janovice) nebo na Vysočině (panství Velké Meziříčí). V 18. století nechali postavit hodnotné barokní zámky v Kuníně a v Náměšti na Hané, nejvýznamnější památkou je novogotický zámek Hrádek u Nechanic ve východních Čechách z první poloviny 19. století. V Československu byl Harrachům majetek zkonfiskován v roce 1945, dnes žijí převážně v Rakousku, kde je od roku 1524 jejich majetkem zámek Rohrau. Jméno Harrachů připomínají názvy lokalit založených na jejich panstvích v Česku, nejznámější z nich je město Harrachov v Krkonoších.

Poprvé se připomínají bratři Jan a Beneš v roce 1272 jako svědci na listině pánů z  Rožmberka ohledně vyšebrodského kláštera. Již koncem 13. století se rod rozdělil na českou a rakouskou větev, jejíž potomci vlastnili statky na rozhraní jižních Čech a Horních Rakous. Čeští Harrachové (Harachéři z Harachova) až do 16. století působili ve službách Rožmberků a vlastnili drobné majetky na Kaplicku. Až v 17. století díky sňatku přesídlil Lambert František (†1696) do východních Čech, později koupil zámek Předboř u Říčan. Byl královským místodržícím a nakonec nejvyšším písařem Českého království. Jeho synové Jan Jáchym (1666–1731) a Ferdinand Markvart (1669–1725) byli povýšeni do českého stavu svobodných pánů (1703), nakonec získali i český hraběcí titul (1705), ale jimi zároveň původní česká větev Harrachů vymřela. Ferdinand Markvart krátce před smrtí získal větší pozemkový majetek, když vlastnil panství Letohrad (1717–1725).

Z rakouských Harrachů se Leonard I. (†1461) stal císařským radou a zemským hejtmanem v Korutansku, jeho vnuk Leonard III. (†1527) zastával post dvorského kancléře a v roce 1524 koupil poblíž Vídně panství Rohrau, které je majetkem rodu dodnes. Leonard IV. (1514–1590) byl císařským nejvyšším komořím a nejvyšším hofmistrem (1564–1567), kromě toho získal dědičnou hodnost
nejvyššího štolby v Rakousku a v roce 1585 spolu s Vilémem z Rožmberka obdržel Řád zlatého rouna.
V roce 1550 byl povýšen do stavu říšských svobodných pánů se jménem Harrach zu Rohrau. Jeho syn Leonard V. (1542–1597) působil v diplomacii a v letech 1577-1581 byl zemským hejtmanem v Horním Rakousku.

Vzestup Harrachů mezi nejvýznamnější rody habsburské monarchie zahájil Karel Harrach (1570–1628), který patřil k předním diplomatům a poradcům Ferdinanda II.a v roce 1623 byl povýšen na hraběte. Rodové ambice realizoval prostřednictvím sňatků svých dcer, tímto směrem se nakonec ale kariéra Harrachů neubírala, protože Karlovi zeťové Albrecht z Valdštejna a Adam Trčka z Lípy byli jako zrádci císaře zavražděni v Chebu. Prestiž Harrachů to ale nijak neohrozilo, jejich pozice u dvora byly již pevně pojištěny. Dva Karlovi synové padli v císařských službách za třicetileté války, další syn Arnošt Vojtěch (1598–1667) byl v té době pražským arcibiskupem, později kardinálem. Další Karlovi synové Leonard VII. a Otto Bedřich založili rakouskou a českou rodovou větev.

Rakouská větev
Zakladatelem rakouské větve byl Karlův starší syn Leonard VII. (1594–1645), který převzal rodové statky v Rakousku (Rohrau, Aschach), v letech 1631–1637 byl nejvyšším maršálkem císařského dvora a náležela mu také dědičná hodnost nejvyššího štolby v rakouských zemích. Za jeho vnuka Arnošta Antonína (1665–1718) byly zahájeny rozsáhlé stavební úpravy na zámcích Prugg a Aschach za účasti dvorního architekta J. L. Hildebrandta. Přestavby zámků dokončil v další generaci Karel Antonín (1692–1758), který byl nejvyšším hofmistrem. Z jeho početného potomstva tři synové sloužili v armádě, Leopold (1736–1759) padl za sedmileté války, jeho bratři Alois Arnošt (1728–1800) a Ferdinand Jan (1740–1795) dosáhli hodnosti c.k. polního podmaršála. V další generaci Karel Leonard (1765–1831) proslul jako mecenáš umění a v letech 1826-1831 zastával funkci hraběte dvorské hudby (Hofmusikgraf). Jeho synem Antonínem Leonardem (1815–1886) rakouská větev vymřela a její majetek přešel na potomstvo české větve spolu s dědičnou hodností rakouského nejvyššího štolby.

Česká větev
Na počátku české větve stál Karlův mladší syn Otto Bedřich (1610–1639), který sloužil v armádě a jako první z rodu získal majetek v Čechách, od svého švagra Albrechta z Valdštejna převzal Horní Brannou. Jeho syn Ferdinand Bonaventura(1636–1706) byl významným diplomatem a ve funkcích císařského nejvyššího štolby (1677–1699) a nejvyššího hofmistra(1699–1705) patřil k předním osobnostem zahraniční politiky habsburské monarchie přelomu 17.a 18. století. Po několika menších nákupech statků v Čechách koupil v roce 1701 za 240 000 zlatých panství Jilemnice, čímž položil základ harrachovského majetku v Krkonoších přetrvávajícího až do 20. století.

Ve dvou generacích Ferdinandových potomků dosáhla rodová kariéra Harrachů svého vrcholu. Ferdinandův nejstarší syn František Antonín (1665–1727) byl arcibiskupem v Salzburgu (1709–1727) a pro svou osobu (ad personam) byl povýšen do knížecího stavu. Byl mecenášem barokního umění a pro úpravy salzburských arcibiskupských rezidencí přizval přední architekty (J. B. Fischer, J. L. Hildebrandt). Jeho nejmladší bratr Jan Josef Filip (1678–1764) dosáhl v armádě hodnosti polního maršála a v letech 1738–1762 byl prezidentem dvorské válečné rady.

Pokračovatelem rodu byl prostřední z bratrů Alois Tomáš (1669–1742), který vynikl jako diplomat a v letech 1728–1733 byl místokrálem v Neapoli, získal Řád zlatého rouna. Byl třikrát ženatý, jeho druhou manželkou byla Anna Cecílie z Thannhausenu (1674–1721) a v roce 1708 převzal jméno a erb tohoto vymřelého štýrského rodu. S třetí manželkou Marií Ernestinou Ditrichštejnovou (1683–1745), vdovou po neapolském místokráli Janu Václavu Gallasovi, získal v Čechách Šluknov a Velké Březno a na Moravě Janovice u Rýmařova. Sám přikoupil panství Náměšť na Hané (1726) a nechal postavit zámek v Jilemnici.

Ve státních službách i na poli barokní architektury se uplatnili také Aloisovi synové. Ferdinand Bonaventura II. (1708–1778) byl místodržitelem v Lombardii (1747–1750) a poté dlouholetým prezidentem říšské dvorské rady, získal Řád zlatého rouna. Nechal barokně přestavět zámek v Janovicích, především se ale zasloužil o výstavbu zámku v Náměšti na Hané (1763–1767). Mimo jiné byl přijat do kolegia švábských hrabat, což po zániku Svaté říše římské přineslo Harrachům nárok na titul s oslovením Osvícenost (Erlaucht). Zemřel bez mužského potomstva, Náměšť zdědila dcera Marie Rosa (1758-1814), provdaná Kinská, Kinským pak toto panství patřilo do 20. století. Starší Aloisův syn Bedřich August (1696-1749) byl místodržitelem v Rakouském Nizozemí (1741–1744), poté českým nejvyšším kancléřem (1746–1749) a získal také Řád zlatého rouna. Sňatkem s Eleonorou Lichtenštejnovou (1703-1757) získal panství Kunín na severní Moravě, kde nechal postavit honosný barokní zámek (1726–1745)[8]. Se stavbou kunínského zámku souviselo zvýšení robotních povinností a odchod poddaných do sousedního Slezska. Bedřich August tomu chtěl zabránit projevem náboženské tolerance, narazil ale na odpor olomouckého biskupství. Kunín zdědil jeho mladší syn František Xaver (1732–1781), který byl c. k. polním podmaršálkem a zemským velitelem v Lombardii. Dědičkou Kunína byla jeho dcera Marie Walburga (1762–1828), která z panství učinila společenské centrum osvícenství.

Bedřichův syn Arnošt Quido (1723–1783) se na rozdíl od předků neangažoval ve státních službách, věnoval se správě majetku, podobně tak i jeho syn Jan Arnošt (1756–1829), který byl sice říšským dvorským radou a rytířem Řádu zlatého rouna, především ale patřil k mecenášům umění a podporovatelům průmyslového rozvoje v Krkonoších. Na Jilemnicku dal podnět k rozmachu textilního, železářského a sklářského průmyslu.

Pokračovatelem české větve byl jeho mladší bratr Arnošt Kryštof (1757–1838), zatímco další bratr Ferdinand Josef (1763–1841) díky sňatku přesídlil do Pruska a založil pruskou odnož. Jeho dcera Augusta (1800–1873) se stala morganatickou manželkou pruského krále Fridricha Viléma III., který ji povýšil na kněžnu lehnickou (1824). Hlavním sídlem pruské větve byl zámek Klein Krichen (dnes Krzeczyn Maly v Polsku), potomstvo této linie dnes reprezentuje Albrecht Leopold Harrach (*1936).

Pokračovatelem české větve byl syn Arnošta Kryštofa František Arnošt (1799–1884), který po strýci zdědil Jilemnici a Janovice (1829), po otci Šluknov a Velké Březno (1838). Dalšími nákupy rozšířil majetek na Královéhradecku a v letech 1841–1854 nechal jako nové rodové sídlo postavit novogotický zámek Hrádek u Nechanic. Byl c. k. tajným radou, komořím, poslancem českého zemského sněmu a v roce 1861 získal dědičné členství v rakouské panské sněmovně, obdržel také Řád zlatého rouna. Jeho starší syn Jan Nepomuk (1828–1909) byl c. k. tajným radou, komořím, dědičným členem rakouské panské sněmovny a také rytířem Řádu zlatého rouna. Především ale v mnoha oblastech patřil k významným osobnostem v Čechách v 19. století. Byl předsedou Společnosti Národního muzea, kurátorem Matice české, angažoval se při stavbě Národního divadla, podporoval kulturní život české menšiny ve Vídni a byl členem řady hospodářských spolků a institucí. Mimo jiné proslul tím, že své zaměstnance v Krkonoších vybavil lyžemi (1892) a přispěl tak k rozvoji lyžování v Čechách. Kromě zděděného majetku vlastnil krátce velkostatky Konárovice (1856–1872) a Žinkovy (1883–1897), kde nechal přistavět novou zámeckou budovu. Po své první manželce Marii Markétě Lobkovicové(1837–1870) převzal jihočeské panství Želeč a především po vymřelé rakouské větvi v roce 1886 zdědil velkostatky Prugg a Rohrau poblíž Vídně. Dědicem tohoto majetku byl jeho syn Otto Jan Nepomuk (1863–1935), c. k. komoří a rytíř Maltézského řádu. Jeho syn Jan Nepomuk (1904–1945) i po provedení pozemkové reformy vlastnil v Československu přibližně 10 000 hektarů půdy, z toho polovina byly lesy v Krkonoších. V roce 1939 se přihlásil k německé národnosti a v roce 1945 mu byl majetek zkonfiskován.

Alfréd Karel (1831–1914), mladší bratr Jana Nepomuka, zdědil Janovice, kde soustředil vzácné umělecké sbírky a lovecké trofeje ze svých zahraničních cest. Ve sběratelské činnosti pokračoval i jeho syn František Maria (1870–1937), který byl c. k. tajným radou, poslancem moravského zemského sněmu a důstojníkem. Do historie vstoupil především v roce 1914, kdy doprovázel Františka Ferdinanda na inspekční cestě do Sarajeva. V Harrachově automobilu podlehl následník trůnu s manželkou atentátu. František Maria se jako majitel rozsáhlých lesních porostů angažoval v řadě hospodářských spolků a institucí, a to i v po zániku monarchie a vzniku Československa. Kromě Janovic zdědil v roce 1908 po strýci Rudolfu Lobkovicovi panství Velké Meziříčí, z majetku vymřelé rakouské větve převzal Aschach v Horních Rakousích. Ze tří manželství měl dvě dcery, starší Josefína (1905–2000), provdaná Podstatská, zdědila Velké Meziříčí, které vlastnila do roku 1948, a protože se přihlásila k české národnosti, zámek jí byl v roce 1992 vrácen. Druhá dcera Anna Marie (1906–2001) byla manželkou maďarského diplomata Zikmunda Rosty-Forgáche a dědičkou Janovic, tento velkostatek byl rodině v roce 1945 zkonfiskován. Nejmladší dcera Alice (1916-2006), provdaná Dreihann-Holenia, zdědila Aschach, který v roce 1959 prodala.

Ottův slovník naučný

z Harrachu (dříve z Harachu),
hraběcí rod v Čechách a v Rakousku osedlý, jenž pochází od vladycké rodiny Harachéřů z Harachu z již. Čech, kde původiště vladyk těchto, vesnička Harachy, nedaleko Řožmberka v okr. kaplickém se nalézá. Jednoho rodu s Harachéři byli Hřebenářové ze Hřebene, Hřebenářové z Harachu, vladykové ze Zvíkovce, z Petrovic, ze Slavkova, z Rovného, z Čekova, ze Štěkře a z Mezipotočí, užívajíce všichni erbu dnešních hrabat Harrachů: na červeném poli koule žluté, třemi péry pštrosími posázené, na helmě pak dvou trub, jejichž bokypěti péry pštrosími jsou posázeny a v jejichž otvorech po jednom péru takovém se spatřuje.

První zvěst o Harachéřich sahá do r. 1272, kdy pan Beneš z Horach a jeho bratří Jan a Jan Bohuslav svědčí bratřím Jindřichovi a Vítkovi z Rožmberka v listu, kterým klášteru Vyšebrodskému dali patronát kostela v Rakousích. Jiných tré bratří žilo v l. 1291-1325: Albera, Budilov a Jakub, kteří též Elblinus, Busko a Jaklinus z Horach roku 1300 se jmenují a ve službách rožmberských často se připomínají. Albera byl maršálkem hradu Rožmberského a zůstavil po sobě 4 syny; Budilov nebo Buzek, Alberův bratr, psal se od r. 1305 obyčejně ze Slavkova a měl také 4 syny; o Jakubovi z Harrachu není známo, že potomků zanechal. Potomci jmenovaných vladyk zůstali v Čechách, kdežto jiných tré bratří, Dětřich Beneš, Buzek a Bohuněk, do Hor. Rakous se obrátilo. Albery z Harrachu synové byli: Oldřich, šafař nebo správce v Rožmberce (1317), Werner ze Štěkře (1336), Jan z Čekova (1346) a Beneš z Komařic (1346). Kdo byli jejich potomci a po jakých sídlech svá jména měli, nevíme. Po Buzkovi Slavkovském zůstali synové Vilém ze Slavkova (Ą 1375), Buzek. farář ve Svinech a v Třeboni (+1394), Přibík nebo Přiblín z Petrovic (1376) a Nedamír ze Zvíkova (1369). Přibík měl syny Bohuslava (1414) a Viléma (1414) a dceru Bolku, provdanou za Hroznatu z Domanic; Nedamíra Zvíkovského syn byl Ješek (1369-1405), který měl syna Bohuňka (1405), a konečně Vilém ze Slavkova měl syna Jana z Mezipotočí (+1412). Buzek Harachéř z Rovného byl purkrabím na Krumlově r. 1422-25. Války husitské přežili z Harachéřů v Čechách Hřebenáři ze Hřebene také Hřebenáři z Harrachu řečení.

Praotec jejich Jan ze Hřebene prodal r. 1439 nivu jednu Jankovi, sladovníku z Velešína, a měl syny Oldřicha (1472) a Markvarta (+již 1472). Oldřich neměl žádných dítek a odkázal statek Doubíčko dítkám bratrovým, Janu, Markvartovi, Příbě, Zdeně a Dorotě. Třetí syn Janův byl snad Přibík Hřebenář, jenž zemřel před r. 1497. Jan držel Hřeben r. 1473, postoupiv Doubíčko bratrovi a sestrám, ale později ho opět nabyl a jmenuje se naposledr. 1495. Purkraboval ve službách Rožmberských na tvrzi Tiché r. 1483-86, ale hleděl si více lovu, pročež s úřadu po 3 létech složen byl. Syn jeho Markvart připomíná se r. 1518. Zůstavil po sobě 4 syny, Lipolta, Purkarta, Markvarta a čtvrtého neznámého jména, po němž zůstali sirotci Jan a Václav (1545). Markvartovi synové drželi společně Mostky, dvůr a ves Hřeben, Záhorku, Hodonice, Dsky a Zubčice, kromě toho měli Hůrku s částmi Strážkovic a Doudleb, kteréžto zboží prodali r. 1543 Ctiborovi z Drachova a rozdělili se asi r. 1547. Purkart a Lipolt neměli dětí, Markvart měl dva syny, Markvarta a Jana. Markvart nabyl r. 1557 vsi Chodče a s bratrem Janem tak se rozdělil, že mu pustil Mostky a Dsky, sám si ponechav Hřeben s příslušenstvím. Nemaje synův, odkázal (+1565) svůj statek manželce a čtyřem dcerám, z nichž tři do rodu Kořenských z Terešova se provdaly. Jan na Mostkách dopisoval si s Harrachy rakouskými o příbuzenství, byl třikráte ženat a teprve se třetí manželkou měl syna Jana Markvarta, který po smrti otcově r. 1610 usadil se na Deskách a prodal Mostek r. 1627.

Synové jeho Lambert František a Dětřich opustili rodný svůj kraj na jihu českém a Lambert dostal se skrze manželku svou Lidmilu Johanku Lukaveckou z Lukavic na Zaječice u Chrudimě. Oblíbiv si státní službu, byl v l. 1661-1664 purkrabím král. pražského hradu, r. 1664 purkrabím kraje hradeckého, r. 1671 zemským podkomořím, 1682 nejv. písařem král Českého a r. 1684 přísedícím většího soudu zemského, král. radou a místodržícím. Když r. 1696 zemřel, zanechal dva syny, Jana Jáchyma a Ferdinanda Markvarta, kteří r. 1703 do stavu panského povýšeni byli, r. 1705 do stavu svobodných pánů a 1706 do stavu hrabat král. Českého. Jan Jáchym, c. k. komoří a setník, držel Kaliště a Viklantice na Čáslavsku a zemřel dne 30. čna 1732 bez mužských potomků v Nové Cerekvi; bratr jeho Ferd. Markvart, pán na Kyšperce a Orlici, c. k. komoří a rytíř svatováclavský, umřel bezdětek 22. ún. 1725. Příbuzní erbem a jménem těchto vymřelých hrabat z Harrachu v Čechách jsou svobodní pánové z Horochu v Haliči, jichžto předek Matěj Kazimír z Horochu od cís. Leopolda II. za svobodného pána povýšen byl dne 15. ún. 1791.

Harrachové v Rakousích pocházejí, jak svrchu praveno, ode tří bratří, Dětřicha Beneše, Buzka a Bohuňka, a všichni tři připomínají se již r. 1309, kdy Dětřich od Siegharda z Greimenšteina koupil jeho podíl na léně Grasbecku. R. 1320 byli Buzek a Dětřich pospolu soudci zemskými v Riedmarce a Buzek sám v l. 1323-26. Dětřich koupil s Bohuňkem od Eberharda z Wallsee vesnice Stittung, Eibenstein, Vierhof, Freudenthal, Schwarzenach a statek »am Holz« r. 1330. Dětřicha Beneše synové, Dětřich Beneš (manželka Alžběta z Humbrechtsriedu), Buzek a Kraft, nabyli nových ještě statků: Kraft ve farnosti neumarktské a waldburské, k nimžto držel léna od pánů z Rožmberka ve farnosti reichenthalské ještě r. 1379, Buzek Königschlag ve farnosti schenkenfeldenské r. 1348. O potomcích těchto tří bratří nevíme. Bohuněk, Dětřicha Beneše I. z Harrachu bratr, zemřel r. 1339, zůstaviv syny: Pavla, Beneše řečeného z Rožmberka, Bernharta a Bonuňka. Beneš nazýval se dle majetku svého v městě Rožmberce z Rožmberka a držel k němu též Kvasov v Čechách a Liebenthal, léno Rožmberské v Rakousích, r. 1377 bylo obojí již od Vyšebrodského kláštera koupeno. Témuž klášteru prodal Bernhart 7 1/2 lánu v Reichenthalu r. 1357 a byl r. 1375 již nebožtíkem; bratr jeho Bohuněk žil ještě r. 1396. Ze všech těchto čtyř bratří zdá se, že jediný Beneš potomky měl: Jana, Bernarda a Buzka, kteří oba poslední jako otec jejich z Rožmberka se nazývali r. 1379. Jan byl ve službách příbuzného svého Pavla z Harrachu, biskupa frisinského, jehož hradu Konradsheimu proti vojsku vév. rak. Rudolfa IV. hájil. Od pánů z Rožmberka měl Ober-a Unter-Schwandt a jiné ještě statky v Rakousích jako léno r. 1379 a držel též tvrz Piberstein r. 1371, kteréhož roku též zemským sudím Riedmarky nebo Cáhlavského panství byl. R. 1395 byl již mrtev. Synu jeho Jiřímu téhož roku vydali Cáhlavští pečeť otcovu, kterou strýc jeho Albrecht z Harrachu jim byl uschovati dal. Bratří Janovi, Bernard a Buzek, drželi ves Hochhausen u Haslachu jako léno od pánů z Rožmberka r. 1379 a Buzek, také Buško Haracher řečený, měl od nich Melhut. Bernardovi postoupil Petr II. z Harrachu statku v Malém-Zellu na řece Velká Mühl řečené r. 1390 a jiných ještě zboží Harachovských v území Haslašském dostal od Bernarda Oldřich z Eppingu jako léno 1405. Bernarda. tohoto erb zachoval se v knize bratrstva sv. Kryštofa na Arlberce z r. 1400 a nese první buvolí rohy okrášlené pštrosími péry. Bernard byl prý též radou Albrechta V., vévody rakouského, a zemřel ve vysokém věku r. 1433. Kromě těchto Harrachů v Rakousích jmenuje se ještě Štěpán z Harrachu, blízký příbuzný Krafta z Harrachu, r. 1365, a bratří Markvart a Racek z Harrachu, kteří čásť vesnice Stiftung r. 1397 Janovi Cinišpanovi prodali.

Rakouská větev hrabat z Harrachu odvozuje svůj počátek od svrchu připomenutého Bernarda z Harrachu (+1433), jehož však otcem někteří genealogové Oldřicha (+1401) jinak neznámého býti praví. Dva synové Bernardovi, Jan z první manželky Doroty z Völkra a Leonhard z druhé manželky Voršily Krumpachové, stali se předky dvou větví. Jan založil větev z Harrachů zu Goggitsch jmenovaných, která již r. 1547 Leopoldem z Harrachu vymřela a Leonhard větev posud kvetoucí v Dolních Rakousích a v Čechách. Leonhard byl zemským hejtmanem korutanským a nesl při pohřbu císaře Albrechta II. helmy hrabství  Pfyrtu a Kyburku a svědčí v základním listu karmelitanského kláštera Voitsberského ve Štýrsku r. 1443. Vnuk jeho Leonhard III. byl radou a nejv. kancléřem cís. Ferdinanda I. a koupil r. 1524 panství Rohrau v Dolních Rakousích od své báby Voršily z Pallantu (+1527). Syn jeho stejného jména, kterého měl s Barborou z Gleinitz, stal se rytířem řádu zlatého rouna a byl císařů Maximiliana II. a Rudolfa II. nejv. komořím. R. 1552 dne 4. led. byl s celým rodem Harrachovským do stavu říšských svobodných pánů povýšen, kteréž povýšení nabylo r. 1566 platnosti pro všechny dědičné země rakouské. R. 1559 dosáhl nově zřízeného dědičného úřadu zemského podkoního v arcivévodství Rakousích pod Enží, 1577 přijat jest do panského stavu království Českého a zemřel r. 1590, byv ženat se svob. paní Barborou z Windischgrätzu.

Vnuk jeho Karel svob. p. z Harrachu, pán na Rohravě, Pürchensteině, Stauffu, Brucku na Litavě a Aschachu, rytíř řádu zlatého rouna, státní a konferenční ministr cís. Ferdinanda II., obdržel v l. 1624-25 velký palatinát, právo mince raziti a byl r. 1627 za říšského hraběte povýšen, jeho pak panství Rohravske stalo se říš. hrabstvím a přivtěleno švábskému kollegiu říš. hrabat. Byl též nejv. podkoním arcivév. Rakouského pod Enží jako jeho předek a zemřel r. 1628, zplodiv s manželkou Marií Alžbětou svob. p. ze Schrattenbachu devět dítek. Z těch byla Marie Terezie druhou manželkou Albrechta hrab. Valdšteina, vévody Fridlandského, a M. Maximiliána manželkou Adama Erdmana hr. Trčky z Lípy; Arnošt Vojtěch byl kardinálem a arcibiskupem pražským (viz doleji), Leonhard VII. a Ota Bedřich stali se předky dvou haluzí, starší rohravské a mladší jilemnické.

Leonhard VII. hr z Harrachu na Rohravě, Stauflu a Aschachu, c. k. komoří, tajný rada a nejv. maršálek dvorský, pojal za manž. M. Františku kněžnu z Eggenberka a zemřel 1645. Po něm následovali Leonhard Oldřich +1694 (manželka Marie Markéta hr. z Oettinku); Arnošt Antonín +1718 (1. manž. Konstancie hr. z Herbersteina, 2. manž. Marie Josefa hr. z Gilleis) a Karel Antonín, c. k. komoří, tajný rada, nejv. hofmistr a zemský lovčí +1758 (manž. Marie Kateřina hr. z Buquoi). Z dítek Karlových byla M. Renata (+1788) provdána za Antonína knížete z Melzi d’Erile, granda španělského, M. Josefa Alžběta (+1777) za Ant. Adama hr. Grundmanna z Falkenberku a M. Anna (+1790) za Václava Jana hr. ze Sinzendorfu na Ernstbrunně. Hrabě Alois Arnošt (+1800) byl zemským komturem Německého řádu bailie rakouské, c. k. komořím, tajným radou a GFML.; Ferdinand Jan z  Harrachu (+1796), rytíř řádu Johannitů, c. k. komoří, tajný rada, GFML. a vrchní lieutenant těles. stráže arcierní; Frant. Antonín z Harrachu (+1768), c. k komoří, měl s manž. Antonií z Falkenhainu syny Karla, Aloisa a Františka. Karel (+1831) byl nejv. dědičným podkoním v Rakousích pod Enží i nad Enží, c. k. komořím, správcem dvorní hudby a stavovským deputovaným v Dol. Rakousích. Z dvojího manželství svého s Františkou hr. Kinskou ovd. hr. Sinzendorfovou a Ludmilou hr. Meraviglia-Crivellovou měl 7 dcer a 2 syny: Antonína hr. z Harrachu na Rohravě, Zelkingu a Matzleinsdorfu, dědič. podkoního a c. k. rytmistra v 3. hul. pluku (+1886), a Aloisa, nadporučíka v 6. hus. pluku krále virtemb., jenž před bratrem již zemřel. Ze sester těchto obou zemřelých bratří byly r. 1891 Ludmila a Xaverina svobodny, Karolina, provd. za Alex. hr. z Heussenstammu na Heissensteině a Gräfenhausenu, ovdověla r. 1860, kteréhož roku též manžel čtvrté sestry Karel sv. p. z Gräbe zemřel. Bratří hraběte Karla z Harrachu, Alois a František, zemřeli též bez potomků: Alois byl rytířem řádu Něm. a zem komturem bailie rakouské, c. k. komořím, tajným radou a GFML., František byl rytířem řádu johannitů, c. k. komořím a majorem ve vojště. Se svou manželkou M. Annou Girardovou neměl než dvě dcery, a tak se stalo, že smrtí připomenutého hr. Antonína z Harrachu sešla úplně haluz rohravská a statky její spadly na mladší haluz jilemnickou.

V čele pošlosti této jest Ota Bedřich hr. z Harrachu, c. k. komoří, tajný rada, GFML. a plukovník pěšího pluku, +1648 (m. Lavinia hr. z Gonzaga-Novellary). Vévoda Fridlandský, švakr jeho, prodal mu r. 1634 panství Brannou a Lomnici jako léna fridlandská, k nimžto syn jeho Ferdinand Bonaventura (1706), rytíř řádu zlatého rouna, cís. Leopolda I. nejv. hofmistr, státní a konferenční ministr, Jilemnici r. 1701 přikoupil; r. 1684 dosáhl narovnáním od starší haluze hrabat z Harrachu hrabství Brucku na Lítavě, Stauffu a Aschachu v Rakousích a nabyl r. 1700 panství Cáhlavského S manželkou svou Johankou hr. z Lamberka měl syna Aloisa Tomáše, rytíře řádu zl. rouna, dolnorakouského zemského maršálka, místokrále v Neapoli (1728-33) a státního a konfer. ministra (+1742). První jeho manželkou byla Barbora hr. ze Šternberka, druhou Anna Cecilie hr. z Thannhausen a třetí M. Arnoštka hr. z Dietrichsteina, skrze kterou dostaly se jeho rodu panství a statky Šluknov, Velké Březno a Horní Markvartice v Čechách a Janovice na Moravě.

Jeho bratr Jan Josef Filip (+1764) proslavil se ve válce turecké a stal se r. 1723 FM. a r. 1739 presidentem dvorské vojenské rady. Syn Aloisův Bedřich Gervas (+1749) byl ryt. řádu zl. rouna, státním a konfer. ministrem a nejv. kancléřem českým. Manželkou jeho byla M. Eleonora kněžna z Lichtenšteina (+1757). Bratr Bedřichův Ferdinand Bonaventura (+1778) byl ryt. řádu zl. rouna a v l. 1747-50 gubernátorem milánským. Syn Bedřichův Arnošt Quido (+1783) byl c. k. komořím a tajným radou a měl s manželkou svou M. Josefou kněžnou Dietrichsteinovou 6 dítek. Bratr Arnoštův František (1781) byl rytířem řádu Marie Terezie, c. k. komořím, tajným radou. FML. a vojenským velitelem v Lombardsku. Arnošt měl dvě dcery, Marii Josefu (+1783), provdanou za Františka Josefa hrab. Vlčka, a Marii Terezii, dámu šlechtického ústavu v Essenu (+1821) -a kromě nich 4 syny. Jan Arnošt (+1829), ryt. řádu zl. rouna, c. k. komoří a říšský dvorní rada, vystoupil r. 1792 ze státní služby a věnoval se správě svých panství. Za jeho državy povzneslo se plátenictví v Janovicích, Jilemnici a Šluknově a sklářství v Jilemnici a na Novém Světě. Přál též umění a přírodopisu a jeho choť s Herderem a jeho manželkou si dopisovala.

Bratr Jana Arnošta Arnošt Kryštof (+1838), c. k. komoří, měl se svou manželkou M. Terezií z Dietrichsteina a Proskova syna Františka Antonína, c k. komořího, tajného radu a ryt. řádu zl. rouna, který po bezdětném majorátním pánu Janu Arnoštovi fideikommissní panství Harrachovská zdědil a Annu kněžnu z Lobkovic za manželku pojal. Třetí bratr Jana Arnošta byl Karel Borom (viz doleji). Čtvrtý bratr byl Ferdinand Josef (+1841), c. k. komoří a major, jenž byl dvakráte ženat, poprvé s Johankou Kristinou Rajskou z Dubnice, podruhé s Marií Annou Sauermannovou. Ze dvojího manželství toho pošly dvě děti: Augusta, kněžna Lehnická a hraběnka Hohenzollernská, byla morganatickou manželkou krále prus. Bedřicha Viléma III. (1824-40);  Karel Filip hr. z Harrachu, pán na Rosnochanech v pruském Slezsku, bývalý c. k. setník, dvakráte se oženil, s Marií Terezií hr. Sedlnickou z Choltic a s Isabellou svob. paní z Pfisterů. S první manželkou měl syna Ferdinanda Bedřich a Viléma (viz doleji), který se stal pánem na Tiefhartmannsdorfu s Račínem ve Slezsku a pojal za manž. Helenu hr. z Pourtales, ze kterého manželství 4 dcery a 2 synové pošli: Alžběta, Majdaléna, Eleonora, Frant. Karolina a Jan Albrecht i zemřelý záhy Oldřich. Z druhého manželství Karla hr. z Harrachu zůstali dva synové Leopold a Arnošt. Arnošt nabyl statku Malého Krichenu ve Slezsku, byl secondlieutenantem pruským a oženil se s Adélou z Jeny z domu Nettelbecků. Dva synové, Leopold a Manfred, a tři dcery, Irmgard, Freda a Gerda. žili r. 1891 z toho manželství.

Majorátní pán fideikommissu Harrachovského v Čechách a v Rakousích hr. František Antonín zvelebil panství svá jak po stránce hospodářské tak průmyslové a jsa milovníkem památek historických, sebral z hradů a zámků svých podobizny předků, které umístil v krásné nově vystavěné síni předků v zámku Brucku na Lítavě, kde též archiv rodinný spořádati dal. U Nechanic na panství Sadovském vystavěl krásný zámek Hrádek ve slohu normanském a památkami umění středověkého hojně jej vyzdobil, ve Branné pak u Jilemnice rodinnou hrobku rom. slohu, ve které první r. 1886 pochován byl. Smrti jeho kromě vdovy oplakávali dva synové, Jan Nep. František a Alfred Karel. Mladší Alfred (*1831), pán na Aschavě v Hor. Rakousích a na Janovicích na Moravě, c. k. komoří a rytmistr m. sl., pojal za manželku Annu kn. z Lobkovic, s nížto zplodil syna Františka a tři dcery: Leopoldinu, Ludoviku a Marianu.

Hlavou osvícených hrabat z Harrachu jest starší bratr Jan Nep. Frant. hr. z Harrachu (*1828), z jehož prvního manželství s Marií Markétou kněž. z Lobkovic zůstali 4 dcery a dva synové: Anna Marie, čestná dáma c. k. šlechtického ústavu světského pro dámy Mariiny školy v Brně, Gabriela Terezie, Marie Terezie a Markéta Karolina, dále synové: Karel Frant. a Ota Jan Nep., c. a k. komoří a lieutenant v záloze; s druhou chotí svou Marií Terezií, kněžnou Thurn-Taxisovou, má hr. Jan z Harrachu syna Arnošta Františka. Viz ještě doleji. (Vítanou pomůckou pro starší dobu hr. z Harrachu byl mi článek Dra Klimesche Die ältesten Sitze der Haracher.)
Klř.
#######