---

Navigace webu publicistika:

---

Navigace webu dokumentace:

---

Vyhledávání:

---

Motto:

---

Czernin z Chudenic – základní údaje

Název rodu

Czernin z Chudenic

Hesla rodu

Nezahyneš ani ohněm ani mečem

Ukaž mi své cesty, ó pane

Původ rodu

český -Plzeňsko

Czerninové odvozují svůj původ od prastarého českého panského rodu
Drslaviců

Základní údaje

první písemná zmínka – rok 1201

Rodokmeny rodu

sledovatelný rodokmen začíná v roce 1358.

rodokmen: CZERNINOVÉ – rodokmen byl zpracován v roce 2001 a ukazuje Czerniny jako potomky císaře a českého krále Karla IV.

Rodokmen Czerninů jako signatářů šlechtických deklarací z let 1938 a 1939 a potomků Karla IV. si je možné prohlédnout spolu s dalšími rodokmeny signatářů na výstavě v mělnickém zámku.

Rodová sídla

původní sídlo: Chudenice v západních Čechách
Dymokury
Hlušice
Petrohrad
Jindřichův Hradec
Krásný Dvůr
Maršov
Vrchlabí

Rodové větve

koncem 15. století se rod rozdělil na tři větve, které založili synové Drslava († 1466):
větev radnická – založena Vilémem († 1510), vymřela Janem Petrem († 1624)
větev tasnovická – založena Janem († 1505), vymřela pravděpodobně Jiřím († 1669)
větev chudenická – založena Humprechtem (*1447 † 1501), rozdělila se později na původní        chudenickou větev, která vymřela  Janem Vojtěchem v roce 1816 a
větev nedrahovická – založenou Janem (*1554 † 1580).
Bratry Janem Rudolfem (*1757 † 1845) a Wolfangem Mariou (*1766 † 1813) se nedrahovická větev rozdělila do dvou dodnes žijících větví, jindřichohradecké a vinořské:
větev jindřichohradecká – vznikla rozdělením nedrahovické větve a jejím zakladatelem byl  Jan Rudolf (*1757 † 1845) 
větev vinořská – vznikla rozdělením nedrahovické větve; zakladatelem byl  Wolfgang Maria (*1766 † 1813).

Představitelé rodu

abecedně:

Edmund Theobald *1907  †1994
– podepsal Prohlášení české a moravské šlechty v září r. 1939
(3. deklarace). Tato deklarace byla předložena prezidentu Emilu Háchovi.  Signatáři se tím přihlásili k českému národu v době ohrožení země nacismem.

Diviš *asi 1565 † 1621
– hejtman Pražského hradu a nejvyšší hofmistr krále Fridricha Falckého

Drslav
– nejstarší zaznamenaný předek, v letech 1160-1165 vykonával funkci kastelána plzeňského hradu, prastarý český panský rod Drslaviců

Evžen Karel  *1796 † 1868
– rakouský historik a topograf

František *1857 † 1932
– jako bezdětný adoptoval svého prasynovce hraběte Evžena Czernina (*1892 † 1955), podmínkou dědictví bylo, že se naučí s celou rodinou česky a že čeština zůstane administrativním jazykem na všech panstvích, vlastnil zámky Petrohrad a Krásný Dvůr v severních Čechách (v Sudetech) a jihočeský Jindřichův Hradec, aby zachránil své sudetské statky, přihlásil se v roce 1938 při záboru Sudet k německé národnosti, s odtržením Sudet ani s následnou okupací zbytku Československa však nesouhlasil

František Josef *1696 † 1733
– syn Heřmana Jakuba Czernina, sběratel umění, vášnivý lovec a propagátor parforsních honů, onemocněl tuberkulózou, ekonomika nebyla jeho silnou stránkou, velké výdaje, zastával významné úřady v zemi, ze zdravotních či finančních důvodů odmítl pověření významnou diplomatickou misí (tato mise mohla znamenat povýšení Czerninů do knížecího stavu)

František Josef *1878 †1963
– podepsal Prohlášení české a moravské šlechty v září r. 1939
(3. deklarace). Tato deklarace byla předložena prezidentu Emilu Háchovi.  Signatáři se tím přihlásili k českému národu v době ohrožení země nacismem.

Heřman zvaný Tureček *1576 † 1651
– diplomat, bojoval proti Turkům, v mládí byl v Jeruzalémě pasován na rytíře Božího hrobu, navštívil Palestinu, Egypt, část Arábie, v roce 1616 pověřen císařem Matyášem Habsburským mírovým poselstvím k tureckému sultánovi; bratr Diviše († 1621); v době povstání stál na straně císaře, donucen odejít ze země, vrátil se zpět s císařským vojskem, bojoval v bitvě na Bílé hoře, odměněn povýšením do hraběcího stavu a funkcí královského místodržícího, později se jako zkušený vojevůdce vyznamenal v třicetileté válce a byl ještě jednou vyslán do Istanbulu, kde opět uspěl, podařilo se mu obrátit směr tureckého postupu od rakouských zemí k Benátkám, čímž celou říši v podstatě zachránil, o své druhé cestě do Turecka napsal poutavý cestopis, získal za svého života také četné statky, a protože byl bezdětný, odkázal je vnukům svého bratra

Heřman Jakub *1659 † 1710
– syn Humprechta Jana Czernina, v letech 1695-1698 vyslancem ve Varšavě, po roce 1700 nejvyšším zemským hofmistrem a od roku 1704 nejvyšším pražským purkrabím, podporoval výtvarné umění, dokonale ovládal český jazyk

Hubertus *1956 †2006
– novinář a nakladatel, básník

Humprecht *1570 †1632
– generál, zastupující komoří Českého království

Humprecht Jan *1628 †1682
– vnuk Diviše († 1621), v mládí studoval na jezuitském gymnáziu v Praze, cestoval po Evropě, krátce sloužil u dvora arcivévody Leopolda Habsburského, zastával četné úřady ve státní správě a v letech 1660-1663 byl císařským vyslancem v Benátkách. Zasloužil se o pronikání tehdy moderního barokního slohu do zaalpských zemí, rozmnožil rodinný majetek a zahájil stavbu monumentálního paláce na Hradčanech (dnes ministerstvo zahraničních věcí).

Humprecht *1909  †1944
– podepsal Prohlášení české a moravské šlechty v září r. 1939 (3. deklarace). Signatáři se tím přihlásili k českému národu v době ohrožení země nacismem.

Jan Děpold *1915 † 1967
–  v roce 1939 „Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939“, ve kterém se přihlásil k českému národu. Tato deklarace byla předložena prezidentu Emilu Háchovi.

Jan Karel  †1657
– tasovická větev, po stavovském povstání v letech 1618-1620 odešel  z Čech

Jan Rudolf  *1757 † 1845
– státní úředník a sběratel umění

Jaromír *1818 †1908
– od 1868 vladař domu hradeckého a chudenického, císařský a královský komoří, tajný rada, dědičný člen panské sněmovny, majorát Jindřichův Hradec, Chudenice, Petrohrad (u Loun), Krásný dvůr

Jindřich †1640
– a jeho příbuzní z chudenické větve rodu zůstali po protihabsburském povstání v letech 1618-1620 v Čechách a během následujících století zastávali řadu významných funkcí ve státní správě, vymřela na počátku 19. století

Karel Evžen *1920 †1940
– starší syn Františka Czernina padl jako říšský státní příslušník v uniformě wehrmachtu ve Francii, jejich zámek v Krásném Dvoře byl za války obsazen nacisty, sloužil k rekreačním účelům říšského ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa

Manfréd *1913 †1962
– pilot RAF ve druhé světové válce a agent SOE

Otakar *1872 †1932
– proslul jako člen vinořské větve, vyslanec v Bukurešti (1913-1916), rakouský ministr zahraničí (1917-1918), jeho jmenování do vlády spojeno s velkými nadějemi, snažil se najít východisko z tíživé válečné situace, vyjednával i o separátním míru s Ruskem a Francií, vyvíjel tlak na neústupný Berlín, byl si vědom toho, jak válka ohrožuje všechny evropské monarchie, jeho politické vyznání však bylo velmi konzervativní, patřil původně k okruhu autoritativních politiků okolo následníka trůnu Ferdinanda d´Este, na demokratické formy vlády si příliš nepotrpěl, což dokazují jeho výroky:“velké masy lidí jsou vždy bezcharakterní a zbabělé“ nebo „vox populi-vox hovězí“, na jaře 1918 vystoupil s ostrou kritikou Masarykovy politiky, tím proti sobě popudil celou českou politickou a kulturní reprezentaci, ta jeho výroky pochopila jako národní urážku, navíc, jak poznamenal později T.G.Masaryk, to velmi uškodilo pověsti Rakouska v Anglii a Americe, protože se Otakar nediplomaticky snížil k osobním urážkám, zároveň obvinil Francii, respektive ministerského předsedu Clemenceaua, že se snížil nabízet Rakousko-Uhersku mír, Clemenceaua reagoval jednoznačným prohlášením: „Hrabě Czernin lže!“ a zveřejnil informace o jeho diplomatické aktivitě ve Francii, tím přivedl Otakar sebe i císaře Karla do velmi nepříznivé situace a fakticky zmařil poslední naděje na záchranu habsburské říše, když se mu nepodařilo přimět císaře Karla k abdikaci, sám na ministerskou funkci rezignoval.

Otto *1875 † 1962
– rakousko-uherský diplomat

Petr Jan Nepomuk *1769 †1796
– bojoval proti Napoleonovi, zemřel následkem zranění v „bitvě národů“ u Lipska

Rudolf  Theobald *1904 †1984
– z vinořské větve se jednoznačně postavil na stranu českého státu a za války byl nacisty uvězněn. On a několik dalších Czerninů podepsali prohlášení české šlechty v roce 1939. Byl posledním majitelem statku a zámku Dymokury, které mu byly v roce 1948 zkonfiskovány, a pro část rodiny, která se rozhodla zůstat v Čechách, nastalo další pronásledování. Dymokury byly po roce 1989 navráceny jeho synovi Děpoldovi (*1936 † 2015).

Wolfgang Maria *1766 †1813
– zkušený válečník, vyznamenal se v tureckých válkách (1790), později se účastnil napoleonských bojů, byl zraněn, stal se zakladatelem vinořské větve rodu.

Titulatura

1623 stav svobodných pánů
1627 říšský a český hraběcí stav
1629 potvrzení starého českého panského stavu
1716 povolení titulu pán domu jindřichohradeckého a chudenického pro hlavu rodu

všichni členové rodu mají nárok na titul hrabě/hraběnka

VÝVOJ RODU CZERNINŮ

PETR MAŠEK:
encyklopedické knihy: MODRÁ KREV (1992 a 2003),
ŠLECHTICKÉ RODY v ČECHÁCH,
na MORAVĚ a ve SLEZSKU
(2008 a 2009):

Role rodu Czerninů v českých dějinách je mnohoznačná. Zatímco jeden Czernin se po vyhnání ze země vrátil do Čech v řadách císařského vojska bojujícího na Bílé hoře, druhý skončil na staroměstském popravišti. Zatímco jedna větev rodu nadšeně podporovala vědce a umělce spojené s českým národním obrozením, jiná zůstávala k aktivitě českých obrozenců chladná. Zatímco jeden Czernin byl vězněn v nacistickém žaláři, druhý zemřel v uniformě wehrmachtu. Zatímco jeden Czernin v 17. století svým diplomatickým jednáním rakouskou říši vpravdě zachránil, druhý ji ve 20. století nediplomatickým jednáním pomohl rozbít.

Pravopisnou formu Czernin rod používá jakožto nejstarší dochovanou formu svého jména. Czerninové odvozují svůj původ od prastarého českého panského rodu Drslaviců, jejich nejstarší zaznamenaný předek, Drslav, vykonával funkci kastelána plzeňského hradu v letech 1160-1165. Své původní sídlo, Chudenice v západních Čechách, po celých dlouhých sedm století nikdy neopustili.

Sledovaný rodokmen začíná roku 1358. V této době zároveň došlo k dočasnému ústupu rodu z politické scény, rod zchudl a přežíval jen v Chudenicích až do konce 15. století, kdy se rozdělil na několik větví. Některé z nich (například radnická nebo tasnovická) záhy či později opět zmizely. Většího významu v českých dějinách nebyla větev Chudenice. V době protihabsburského povstání v letech 1618-1620 se Czerninové, stejně jako většina českých rodů, rozdělili do dvou táborů. Zatímco Jan Karel Czernin
(† 1657)  z tasovské větve odešel pro víru z Čech, Jindřich Czernin († 1640) a jeho příbuzní z Chudenice větve zůstali v Čechách a během následujících století zastávali řadu významných funkcí ve státní správě. Tato větev vymřela na počátku 19. století  Janem Vojtěchem Czerninem (*1746
† 1816). Majetek této linie, statek Šťáhlavy se zámkem Kozel, zdědila hrabata z Waldsteinu.

Nejznámější jsou ale příslušníci větve nedrahovické. Diviš Czernin († 1621) byl hejtmanem Pražského hradu v nepokojné době stavovského povstání a sloužil „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému. Neustále se snažil hrát na obě strany, až nakonec zvolil špatně. Po porážce povstání byl obviněn, že vpustil vzbouřené stavy do Pražského hradu, a tak umožnil defenestraci královských místodržících.
Proto byl 21. června 1621 na Staroměstském náměstí spolu s dalšími vzbouřenci popraven.

Jeho bratr Heřman Czernin (*1579 † 1651), se v mládí vydal spolu s Kryštofem Harantem z Položic a Bezdružic (*1564 † 1621) na cestu do Jeruzaléma, kde byl pasován na rytíře Božího hrobu. Navštívil nejen Palestinu, ale i Egypt a procestoval část Arábie. Císař Matyáš využil jeho zkušenosti i jazykových znalostí a v roce 1616 ho dokonce pověřil mírovým poselstvím k tureckému sultánovi. Jeho mise byla obdivuhodně úspěšná. Heřman se, na rozdíl, od svého bratra Diviše, postavil jednoznačně na stranu císaře a v době povstání byl donucen odejít ze země. Zanedlouho se však vrátil spolu s císařským vojskem a bojoval v bitvě na Bílé hoře. Za to byl odměněn a povýšen do hraběcího stavu a funkcí královského místodržícího. Později se jako zkušený vojevůdce vyznamenal v třicetileté válce a ještě jednou byl vyslán do Istambulu, kde opět uspěl. Podařilo se mu obrátit směr tureckého postupu od rakouských zemí k Benátkám, čímž celou říši v podstatě zachránil. O své druhé cestě do Turecka napsal poutavý cestopis. Heřman Czernin získal za svého života také četné statky, a protože byl bezdětný, odkázal je vnukům svého bratra.

V roce 1623 byl rodu potvrzen stav svobodných pánů a v roce 1627 jim byl udělen hraběcí stav. Z nich vynikl Humprecht Jan Czernin (*1628 † 1682).V mládí studoval na jezuitském gymnáziu v Praze, později cestoval po Evropě a krátce sloužil u dvora arcivévody Leopolda. Zastával četné úřady ve státní správě a v letech 1660-1663 byl císařským vyslancem v Benátkách. Zasloužil se o pronikání tehdy moderního barokního slohu do zaalpských zemí. Rozmnožil také rodinný majetek a zahájil stavbu monumentálního paláce na Hradčanech (dnešní ministerstvo zahraničních věcí). Od chudenické větve zakoupil statek Chudenice, aby se nedostal do rukou jiného rodu.

Jeho syn Heřman Jakub (*1659 † 1710) byl v letech 1695-1698 vyslancem ve Varšavě, po roce 1700 byl nejvyšším zemským hofmistrem a od roku 1704 nejvyšším pražským purkrabím. Podporoval výtvarné umění a bylo o něm známo, že dokonale ovládá český jazyk, což nebylo v té době příliš běžné. Sňatkem s Marií Josefou Slavatovou (*1667 † 1708) získal panství Jindřichův Hradec.

Heřmanův potomek František Josef (*1696 † 1733) byl sběratelem umění, vášnivým lovcem a propagátorem parforsních honů (přestože měl tuberkulózu). Ekonomika však nebyla jeho silnou stránkou a jeho výdaje byly mnohdy na pokraji únosnosti. Zastával významné úřady v zemi a měl být pověřen významnou diplomatickou misí, ovšem z finančních či zdravotních důvodů odmítl (přitom mohla tato mise znamenat povýšení Czerninů do knížecího stavu).

V roce 1716 dostal rod povolení používat pro hlavu rodu titul „ pán domu jindřichohradeckého a chudenického“. Na dřívější vojenské tradice rodu navázal Petr Jan Nepomuk (*1769 † 1796). Bojoval proti Napoleonovi a zemřel následkem zranění v „bitvě národů“ u Lipska. I jeho bratr Wolfgang Maria (*1766 † 1813) byl zkušeným válečníkem. Vyznamenal se v tureckých válkách (v roce 1790), později se také účastnil napoleonských bojů a byl zraněn. Stal se zakladatelem vinařské větve rodu.
Jeho bratr  Jan Rudolf  (*1757  † 1845) byl velkým milovníkem vědy, výtvarného umění a hudby. V mládí procestoval Evropu a vedle úředních funkcí zastával i funkci presidenta císařské akademie výtvarných umění (1823-1827) a sbíral umělecké předměty. Poblíž původního zámku v Chudenicích dal na konci 18. století postavit malou jednopatrovou lázeňskou budovu, později několikrát přestavovanou a rozšiřovanou. V 19. století zde pobývali význační jedinci českého vědeckého a kulturního světa, například Josef Dobrovský, František Palacký, botanik Ladislav Čelakovský nebo Jan Erazim Vocel.

Jediný syn Jana Rudolfa hrabě Evžen Karel (*1796 † 1868) patřil bezesporu k nejvýznačnějším mužům rodu a mezi českými šlechtici-vlastenci zaujímá jedno z předních míst. On i jeho otec byli přívrženci českého národního obrození a příznivci Národního muzea. Hrabě Evžen Karel byl sám historik a topograf Čech a byl členem Matice české. Na zámku v Jindřichově Hradci sloučil archívy pánů z Hradce, Slavatů z Chlumu a Košumberka a rodinný archiv Czerninů, čímž vytvořil druhou největší sbírku archiválií v zemi. Stýkal se se zakladatelem Národního muzea hrabětem Kašperem ze Sternbergu, topografem Johannem Gottfriedem Sommerem, Josefem Dobrovským, Františkem Palackým; z cizích vědců a umělců se přátelil například s J. W. Goethem. Hrabě Evžen štědře obdarovával ze svého majetku Národní muzeum. Byl známý jako filantrop a na svých panstvích zaváděl sociální programy.

Jeho mladší syn Heřman (*1819 † 1892) se oženil s Aloisií hraběnkou z Morzinu (*1832 † 1907) a jeho potomci převzali jméno hrabě Czernin z Chudenic a Morzinu. Spolu s tím zdědili i statek a zámek Vrchlabí. František Czernin-Morzin (*1885 † 1954), benediktin, řádovým jménem Wolfgang,
byl misionářem a založil kláštery v Dánsku a Brazílii. Jeho sestřenice hraběnka Věra Czernin-Morzin
(*1904 † 1959) byla manželkou Kurta von Schuschnigg (*1897 † 1977), rakouského kancléře
v letech 1934-1938.

Z vinařské větve proslul zvláště Otakar Czernin (*1872 † 1932); působil nejprve jako velvyslanec v Bukurešti (1913-1916), pak (v letech 1917-1918) jako rakouský ministr zahraničí. Jeho jmenování do vlády bylo spojováno s velkými nadějemi. Czernin se zpočátku skutečně snažil najít východisko z tíživé válečné situace. Vyjednával i o separátním míru s Rakouskem a Francií a vyvíjel tlak na neústupný Berlín. Byl si vědom toho, jak válka ohrožuje všechny evropské monarchie.
Nicméně jeho politické vyznání bylo velmi konzervativní. Patřil původně k okruhu autoritativních politiků okolo následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Na demokratické formy vlády si příliš nepotrpěl,
což dokazují jeho výroky: „velké masy lidí jsou vždy bezcharakterní a zbabělé“ nebo „ vox populi – vox hovězí“. Na jaře roku 1918 vystoupil s ostrou kritikou Masarykovy politiky. Tím proti sobě popudil celou českou politickou a kulturní reprezentaci; ta jeho výroky pochopila jako národní urážku. Navíc, jak poznamenal později T.G. Masaryk, to velmi uškodilo pověsti Rakouska v Anglii a v USA, protože Czernin se nediplomaticky snížil k osobním urážkám. Ještě horší bylo, že se snažil nabízet Rakousko- Uhersku mír. Clemenceau reagoval jednoznačným prohlášením: „ Hrabě Czernin lže!“ a zveřejnil informace o Czerninově diplomatické aktivitě ve Francii. Tím přivedl Otakar Czernin sebe i císaře Karla do velmi nepříznivé situace a fakticky zmařil poslední naděje na záchranu habsburské říše. Když se Czerninovi nepodařilo přimět císaře Karla k abdikaci, sám na ministerskou funkci rezignoval.Své názory na válečné události shrnul v knize „Ve světové válce“, kterou publikoval v němčině a angličtině. Jeho syn Ferdinand Karel (*1903 † 1965) napsal knihu loveckých zážitků.

Dědicem statků Chudenicích Czerninů a majorátním pánem se po smrti hraběte Evžena stal mladší syn Jaromír (*1818 † 1908) a po něm František (*1857 † 1932); ten jako bezdětný adoptoval svého prasynovce hraběte Evžena Czernina (*1892 † 1955). Podmínkou dědictví bylo, že se Evžen naučí s celou rodinou česky a že čeština zůstane administrativním jazykem na všech panstvích. Evžen Czernin vlastnil zámky Petrohrad a Krásný Dvůr v severních Čechách (v Sudetech) a jihočeský Jindřichův Hradec. Aby zachránil své sudetské statky, neodmítl v roce 1938 při záboru Sudet německou národnost. S odtržením Sudet ani s následnou okupací zbytku Československa však nesouhlasil. Jeho starší syn Karel Evžen (*1920 † 1940) padl jako říšský státní příslušník v uniformě wehrmachtu ve Francii. Jejich zámek v Krásném Dvoře byl za války obsazen nacisty a sloužil k rekreačním účelům říšského ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa.

Hrabě Rudolf  Theobald (*1904 † 1984) z vinařské větve se naopak jednoznačně postavil na stranu českého státu a za války byl nacisty uvězněn. On a několik dalších Czerninů podepsali známé prohlášení české šlechty v roce 1939. Byl posledním majitelem statku a zámku Dymokury, které mu byly v roce 1948 zkonfiskovány, a pro část rodiny, která se rozhodla zůstat v Čechách, nastalo další pronásledování. Dymokury byly po roce 1989 navráceny jeho synu Děpoldovi (*1936 † 2015).

WIKIPEDIE

Wikipedie je mnohojazyčná webová encyklopedie se svobodným obsahem,
na jejíž tvorbě spolupracují dobrovolní přispěvatelé z celého světa.
Jejím cílem je tvorba a celosvětové šíření volně přístupných
encyklopedických informací. Encyklopedie byla spuštěna
15.1.2001. Česká verze byla zahájena 3.5.2002.

Podle Františka Palackého pochází z rodu Drslaviců (vedle Švihovských z Rýzmberka a pánů z Dolan), podle Bohuslava Balbína od Přemyslovce Jindřicha Znojemského. Nejstarší jistý prapředek je doložen dokumentem z 12. století, kdy také již existovaly i Chudenice, které rod za celou svou historii nemusel prodat. V letech 1193 až 1212 je zmiňován královský komorník Černín (Cirnin, Crynynus), bratr Drslavův (Dyrzizlaus) a Břetislavův. V letech 1228 a 1229 se připomíná Černín (Cherninus – srov. s Cernunnos s parohy jako mají v erbu páni z Gutštejna) ze Žlovic, syn Břetislava. Do 16. století patřili mezi velmi chudé rody, ničím nevynikali, později se rozvětvili na několik linií, radnickou, tasnovickou a chudenickou, které brzy vymřely.

Nedrahovická větev

Předchůdcem všech Černínů se stal zakladatel nedrahovické větve, hejtman vltavského kraje Jan, jenž zplodil 5 (možná 6) synů a 3 dcery. Nejstarší syn, Diviš, se stal hejtmanem Pražského hradu, jako katolík se přidal ke stavům a skončil na popravišti. Humprecht stál také na straně stavů, avšak později přešel na stranu vítězů. Heřman se účastnil s přítelem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic cesty do Palestiny a k tureckému sultánovi. Roku 1620 se hlásil k vítězům a stal se staroměstským císařským hejtmanem. Roku 1627 obdrželi bratři Heřman a Humprecht říšské i české hraběcí tituly. Heřman díky vládcově přízni zakoupil Petrohrad, Andělskou Horu, Nejdek, které připojil k rodinným statkům Kozlu a Švihovu. Roku 1651 zemřel bez dědice, majetek tak získal jeho prasynovec Humprecht Jan, který také cestoval po Evropě, koupil Kost, Landštejn, Kosmonosy, Lnáře, Vinoř, na jeho příkaz se začal stavět zámeček Humprecht u Sobotky a také velkolepé paláce v Praze (např. Černínský palác), nebo Černínský palác ve Vídni. Byl jmenován královským místodržitelem, působil jako velvyslanec v Benátkách a Istanbulu.

Další Černínové sloužili v císařských službách. František Josef dostal titul dědičného číšníka Království českého. Jan Rudolf založil černínskou obrazárnu, působil jako prezident Akademie výtvarných umění, Janův syn Evžen Karel vytvořil největší šlechtický archív, když v Jindřichově Hradci sloučil archivy Černínů, pánů z Hradce a Slavatů. Na začátku 20. století spojili své jméno se jménem i erbem vymřelých hrabat Morzinů. Rudolf Theobald (*1904 † 1984) byl vězněn nacisty.

Současnost

Někteří příslušníci rodu v současnosti žijí v Rakousku, Německu, Velké Británii, Portugalsku, USA. V Česku žije současná hlava dymokursko-vinořské větve Děpold Josef Maria a jeho děti.

Erb

Znak v běhu staletí měnili, avšak pravá polovina zůstala červená, v levé modrobílé polovině se nacházejí tři horizontální pruhy (v heraldice tzv. „polotrojříčí“). Při povýšení do erbu přibyly iniciály Rudolfa, Matyáše a Ferdinanda II. s rakouským štítkem, později doprostřed dodali iniciály F III (na počest krále Ferdinanda III.).

Příbuzenstvo

Spojeni byli s pány z Gutštejna, Fürstenberky, Hrzány, Kinskými, Salmy, Slavaty, Schwarzenbergy, Lobkovici a dalšími rody.

Jméno

Zachovalo se několik verzí původu jména rodu. Jedna vypráví, že jeden z potomků byl tmavé pleti, další tvrdí, že při bavorském vpádu byli všichni členové rodu vyvražděni až na chlapce, který se ukryl v krbu černé kuchyně a vyšel odtud celý černý.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Ottův slovník naučný (také Ottova encyklopedie) – česká encyklopedie (konverzační lexikon) z let 1888-1909.
Ve své době to byla jedna z nejlepších encyklopedií
na světě a více jak sto let i největší českou
encyklopedií. Až v letech 2010–2011
byla v počtu hesel překonána
českou verzí internetové
encyklopedie Wikipedie.

Černín z Chudenic  

Staročeský hraběcí rod, jediná posud kvetoucí větev Drslaviců předního panského rozrodu na Plzeňsku, kde také původní své sídlo Chuděnice (v okr. klatovském) nikdy z držení svého nepustili.

Černín z Chuděnic, nejvyšší komorník království Českého v letech 1193 až 1212, bratr Drslavův a Břetislavův za oddanost svou k Adéle, zapuzené královně české, byl potrestán ztrátou úřadu i statků, ba bylo mu opustiti rodnou zemi před hněvem královským. Potomků nezanechal.

Příbuzní jeho prý Chuděnice založili, kde podlé rodinných pověstí Drslav r. 1200 kostel vystavěl a Drslavův syn Protiva základní erb nynějších hrabat Černínů Chuděnic přijal, totiž na dél rozdělený štít s červeným polem v pravé polovici a třemi příčnými pruhy stříbrnými v levé modré polovici (vyobr. č. 961.). V letech 1228-1229 připomíná se Černín z Chuděnic ze Žlovic, syn Černína z Chuděnic, bratra Břetislava, který dříve » z Plzně « a později »z Biřkov« se jmenoval; syn žlovického Černína z Chuděnic na Soběhrd usadil se na Klatovech r. 1253.

Od něho snad pochází Drslav Černín z Chuděnic, připomenutý na soudě zemském r. 1291, jenž jest
v čele rodokmenu Černínů z Chuděnic, nimž též asi náleží biskup segnienský Protiva, jenž za Karla IV.
r. 1355 se jmenuje. S předního místa v zemi, na kterém Černín z Chuděnic komoří stál, potomci bratří jeho kromě pánů Skalských a Švihovských z Risenberka sestoupili do vladyckého stavu a z rozsáhlých statků zbyly jim jen skrovné Chuděnice, kde r. 1358 bratří Černín a Kunrát podací právo provozovali a po nich synové Černínovi z Chuděnici Jan a Černín v l. 1378-1393.

Černín přežil bratra svého Jana, před r. 1394 zemřelého a měl tři syny: Černína, Václava a Drslava r. 1435 připomenuté. sám pak jako šedesátník podruhé se oženil s Ofkou schovankou Rynvalda z Ustupenic na Pušperce. Ze jmenovaných tří bratří Drslav † již před r. 1466, zanechav syny: Černína Humprechta, Jana, Děpolta a Viléma; kromě těchto Černínů z Chuděnic připomínají se v l. 1466-1479 ještě dva bratří Mikuláš a Vilém, strýcové Černína, syna Drslavova Vilém, syn Drslavův, jenž r. 1497 ve při Elšky, nemanželské dcery Půty z Pěžína, o statek po otci pozůstalý prostředkoval mezí ní a bratrem svým Janem, jest zakladatelem větve Černínů z Chuděnic nů na Radnicích osedlé; od Jana pochází větev černínská na Tasnovicích; Humprechtův vnuk Diviš založil synem svým Humprechtem větev chuděnickou a druhým synem Janem posud kvetoucí větev nedrahovickou.

A) Větev na Radnicích.

Vilém Černín z Chuděnic měl tři syny: Drslava na Březině († 1531), Hynka v Dulanech (1547) a Zikmunda (1530) a jedinou dceru Markétu (1535). Drslav měl s manželkou Kateřinou ze Slatiny (1518 až 1547 syny: Mikuláše († již 1551) a Viléma († již 1565) na Březině, Jana na Přívěticích, Ujezdě pod Ostrým a Štěňovicích († 1593) a Václava st. na Březině, Těňovicích a Radnicích. Hynkovi synové byli Jiří na Souměři a na Úňovicích († již 1564), Jan ml. v Draheničkách a jako starší na Horosedlech († již 1583) a Zikmund, jenž byl roku 1566 na sněmu v Augšpurce. Mikuláš Drslavův syn měl s manželkou Markétou z Dlouhé vsi syna Václava ml. na Přívěticích (1576-1602); druhý syn Vilém neměl potomků; třetí syn Jan měl se dvěma manželkami, Lidmilou ze Lhoty a Kateřinou z Pratendorfu pět synů: Zdislava (1579), Karla (†1586), Drslava-nejstaršíko na Újezdě († 1601), Davida Viléma na Dlažkovicích a Vebžanech, jenž s manželkou Annou z Příchovic měl syna Jana Petra na Čeminech, Nemělkovech a Vebžanech (1611 až 1624); potomci pátého syna Janova Jiřího Děpolta na Oujezdci a Lenešicích záhy zemřeli.

Pošlost Václava st. na Březině, Těňovicích a Radnicích shasla též v druhém koleně.

O nic lépe nevedlo se pošlosti Jiřího Černína z Chuděnic na Souměři jenž s manželkou Annou Beyčkovou z Nezpěčova dva syny bez dalších potomkův zplodil: Jana Hynka na Souměři, Veselí a Vidicích (1596), jenž pojal za manželku Kateřinu z Doupova, a Davida, který r. 1596 v Anglii zemřel.
Ve vděčné paměti chová se v Radnicích Jan Černín z Chuděnic, jenž tamním obyvatelům dal svůj dům, aby z něho dům radní učinili (1587).

B) Větev na Tasnovicích.

Syn zakladatele jejího Jana, Vilém († 1555) r. 1522 koupil Tasnovice od Jana Merklínského z Merklína.
S manželkami svými Annou z Hořešovic a Mandelénou z Hrádku 33 let na Tasnovicích strávil a čtyři syny s nimi zplodil: Drslava, Jakuba, Zikmunda a Martina. ze kterých každý zase měl potomstvo. Drslav († 1569) seděl na Mělnicích a měl s manželkami Václavou Šlovickou ze Šlovic a Ludmilou Vidersperkovou z Vidersperka syny Viléma, Jana a dceru Kristinu provdanou za Jana Janovského z Janovic Jan (1586) neměl žádných potomkův; Vilém r. 1603 starším, r. 1613 až 1614 nejstarším jmenovaný pojal za manželku Annu Kocovskou z Kocova, která mu porodila dceru Helenu Salomenu a čtyři syny: Drslava, Jiřího, Humprechta a Jana. Drslav na Mělnicích † 1627) zplodil s Ludmilou z Vidersperka syna Jana Maximiliána, jenž po sedmi letech zemřel, a dvě dcery, Annu Salomenu.
která skonala též v mladém věku, a Helenu Alžbětu provdanou za Příchovskéhu z Příchovic.
Druhý syn Vilémův Jiří držel Vostračín a Radonice v l. 1627-1669 a zemřel bez potomků; třetí syn Humprecht jen roku 1619 se připomíná a čtvrtý Jan na Chotiměři (1630) měl s manželkou Alžbětou z Janovic, ovdovělou z Příchovic syna Václava Protivu, jenž se zabil (1662) pádem s koně, jeda v družině cís. Leopolda I. do Řezna.

Pošlosť Jakubova na Líšťanech netrvala déle pošlosti  Drslavovy na Mělnících. Jakub měl dvě manželky: Ludmilu Příchovskou z Příchovic (1552) a Ludmilu Vidersperkovou z Drahobuze provdanou r. 1581, s nimiž zplodil dceru Helenu Judytu a dva syny, Jana Ondřeje na Bělé r. 1587 a na Líšťanech (1616) a Karla na Vlachově Březí (1589), jemuž druhá manželka Anna z Příchovic porodila syna Jana Karla na Čeminech (1657) a dceru Evu Kateřinu. Jan Karel se oženil s Majdalenou Justinou z Příchovic, odstěhoval se pro náboženství do Hofu v Bavořích a měl tam s ní dvě dcery, Annu Kateřinu († 1686), Alžbětu Salomenu († 1696), jež obě provdaly se do rodu Černínů z Chuděnic. Třetí syn Vilémův na Tasnovicích byl Zikmund na Slatině (1561 až 1584, jenž měl s manž. Markétou Opršalovou z Maxu dva syny: Martina na Slatině, který pojal za manželku Majdalénu Zapskou ze Zap, a Jana Protivu na Slatině a Vidicích († 1612), a dceru Annu. Jediný Jan Protiva měl potomky a sice syna Václava Diviše († 1634) na Slatině a Vidicích, jehož manželka Sibylla Maximiliana Merklínská z Merklína přežila, a dceru Annu provd. za Vidersperka z Vidersperku († 1612). Čtvrtý syn Vilémův Martin na Tasnovicích a Věvrově († 1586) dvakráte se oženil: poprvé s Alžbětou ze Šlovic, podruhé s Annou Marií Plánskou ze Žeberka; s oběma měl jen dceru Annu († 1631), provd. poprvé za Jindřicha st. Žákavce ze Žákavi a podruhé za Diviše Černína z Chuděnic, a syna Šebestiána na Tasnovicích († 1617), jenž s man. želkou Sibyllou Běšinkou z Běšin zplodil syna Humprechta, který zemřel v útlém věku, a dceru Helenu Lidmilu († 1630), provdanou za Otu z Helversenů na Rácově. V Šafhúzech ve Švýcarsku žili též Černínové z Chuděnic a sice Jan Bedřich, jenž tam zemřel před r. 1720, a Jindřich Lucius, který ještě r. 1720 na živu byl i s manželkou Annou Marií v Thurnu; I snad byli potomci Černína z Chuděnic jenž žil u hraběte Maximiliána z Fürstenberka ve Stühlinkách.

C) Větev chuděnická

Nad předešlé linie černínské vynikla pošlost Humprechta, syna Drslavova, jenž se svou manželkou Majdalénou z Doupova měl syna Drslava, jehož syn Diviš s Alžbětou z Opálky zplozený stal se zakladatelem nové slávy Černínů. Pojav za manželku Elišku Bohuchvalovnu z Hrádku měl s ní šest dětí, tři syny: Jana, Humprechta a Protivu, a tři dcery: Markétu, Majdalénu a Kateřinu.

Od Jana na Nedrahovicích pocházejí posud žijící hrabata Černínové z Chuděnic.
Humprecht založil větev na Chuděnicích a Švihově, o Protivovi pak jen málo zpráv máme.

Humprecht  Černín na Chuděnicích a Švihově (*1525 † 1601) byl hejtmanem hradu pražského, podkomořím král. věnných měst a všech král. měst v Čechách. Za manželku měl Ludmilu Kocinku z Dobrše († 1583) a s ní čtyři děti: dceru Annu a pak tři syny. Jana, Jindřicha a Adama. Jan dostal se na Svaté Pole (v Berounsku) s manž. Ludmilou Byšickou z Byšic, s níž měl syna Humprechta Černína na Radonicích připomenutého r. 1623. Druhý syn Jindřich na Švihově a Ježovech byl r. 1622 krajským hejtmanem plzeňským, r. 1629 do stavu svobodných pánů povýšen a zemřel r. 1640 zplodiv se dvěma manželkami, Kryzeldou z Kokořova (*1599 † 1614) a Veronikou Čejkovou z Olbramovic, ovdov. Hrzankou z Harasova, dvě dcery a dva syny.
Z těchto Humprecht Protiva byl pážetem u císařského dvora, držel Švihov a Kamýk (1650 až 1666) a pojal r. 1645 nekatoličku Annu Kateřinu Černínovou z Chuděnic za manželku; měl-li s ní děti, není známo. Druhý syn Jan Maximilián na Švihově a Ježovech sloužil jako nadporučík v císařském vojště a zemřel r. 1664 zplodiv s manželkou svou Eliškou Johankou Švihovskou z Risenberka syna Bedřicha, jenž mlád zemřel, a tři dcery: Veroniku, Amalii a Františku Maximilianu, ze kterých první dvě též záhy zemřely, načež matka i dcera jediná vstoupily do kláštera k voršilkám v Praze, kde matka zemřela r. 1672 a dcera r. 1721.
Déle udržela se pošlost Adamova na Chuděnicích, třetího syna Humprechtova, jenž byl radou Bedřicha Falckého, ale zemřel již r. 1622 zanechav vdovu Johanku Lokšanovou z Lokšan, podruhé provdanou za místopísaře král. Českého Rudolfa Čejku z Olbramovic na Kydlinech, a kromě pěti synů dceru Kryzeldu Ludmilu. Synové Adamovi byli Děpolt Protiva. Jindř. Vilém, Humprecht Diviš, Heřman a Václav Bedřich, ale kromě Děpolta nevíme, že by který jakých potomků byl zanechal. Děpolt (*1630 † 1660) ujal Chuděnice, byl povýšen do stavu svobodných pánův a s manželkou svou Annou Majdalénou Hrzankou z Harasova měl tři syny: Jindřicha, jenž od manželky Markéty Ludmily Lapáčkové ze Rzavého měl syna krátkého věku Jana Václava, dále Jana Heřmana († 1707) na Ježovech a Kšenicích, jemuž manželka jeho Alžběta Salomena Černínová z Chuděnic (1663 až 1669) porodila dcery Annu Veroniku a Majdalénu Justinu († 1701) a syna Františka Maximiliána Otu na Švihově (*1676 † 1701), jehož první manž. byla Kateřina Černínová z Chuděnic a druhá Eva Františka Příchovská z Příchovic, ovdovělá Borthová na Vlkýši. Z manželství obojího pošla dcera Marie Barbora († 1738) a čtyři synové: nejstarší Jakub záhy zemřel; Josef Rudolf byl plukovníkem v císařském vojště a zemřel v Heidelberce r. 1713; Děpolt Martin Protiva byl generálním strážmistrem r. 1746 a pojal za manželku Antonii svob. paní ze Stomů r. 1737; Jan Václav hr. Černín z Chuděnic dědil Švihov a Malešov, byl c. k. appellačním radou a pražským hejtmanem městským v l. 1705-1739, a se svými dvěma manželkami, Marií Terezií Alž. hr. z Morzinů a Marií Terezií svob. paní z Knoringen, zplodil osm dítek, šest dcer a dva syny. Z těchto František Josef záhy zemřel a Heřman Jakub (*1706 † 1784) stal se pánem na Nebylovech a Šťáhlavech, byl c. k. radou a dvakráte se oženil, poprvé s Ernestinou hrab. Šternberkovou (*1740 † 1747) a podruhé s Marií Barborou hrab. Schafgotschovou (*1747 † 1789), s nimiž oběma dva syny měl a tři dcery: Marii Josefu Františku a Marii Annu Johanku záhy zemřelé, a Marii Antonii Josefu Ze synů Prokop Jan František záhy zemřel a Jan Vojtěch (1746-1816) ujal po otci panství Nebylovy a Šťáhlavy, kde dvakráte se oženil, s Marií Josefou hrab. Thunovou a Eleonorou svob. paní Hackelbergovou
(† 1858), ale neměl dítek: odkázal statky své vnuku ze své sestry Kristiánu Vincencovi hrab. z Valdšteina.

D) Černínové z Chuděnic na Nedrahovicích.

Jan Černín na Nedrahovicích, praotec nynějších hrabat Černínů z Chuděnic (*1554 † 1580) byl hejtmanem kraje vltavského. S manželkou Marianou z Řičan měl tři dcery: Kateřinu, Ludmilu a Annu, a pět synů: Diviše, Humprechta, Protivu, Heřmana a Viléma. Vilém usadil se na Trkově v Berounsku (*1595 † 1629) a zplodil s manželkou Annou Budkovskou z Budkova čtyři dcery: Voršilu, Reginu. Annu Kateřinu Barboru a Ludmilu, a dva syny: Jana Viléma i Václava Diviše, z nichž každý měl své potomstvo. Jan Vilém († 1633) na Cerhonicích u Písku byl hejtmanem kraje vltavského a měl s manželkou svou Alžbětou Vratislavkou z Mitrovic (která se jako vdova za dona Christophora šlechtice de los Olivios provdala) tři syny a tři dcery: Reginu, Ludmilu a Kateřinu. Synové Protiva, Jiří Václav a Heřman Maximilián nezanechali potomků kromě Protivy († 1634) na Hostouni v Plzeňsku, jenž byl císařským číšníkem, a s manž. Kristinou Kordulou z Helmegku zplodil dva syny krátkého věku, Františka Viléma a Jana Viléma, a dceru Marii Annu. Druhý syn Viléma Černína z Chudenic na Trkovech Václav Diviš
(† 1660) měl s manželkou Žofií Barborou z Heidelsdorfu na Týništi syna Jiřího Václava na Miroticích, Ostračíně a Radonicích, jenž r. 1650 do stavu svobodných pánů povýšen byl a r. 1687 zemřel, zůstaviv
ze tří manželek, Maximiliany Alžběty Bukovanské z Bukovan, Salomeny Maximiliany Vratislavky z Mitrovic a Anny Ludmily Mitrovské z Nemyšle, dva syny, Václava Viléma a Humprechta, kteří v mladém věku zemřeli, a dvě dcery, Antonii Renatu a Viktorii Isabellu. Bratr Viléma Trkovského Humprecht na Kostomlatech stal se purkrabím kraje hradeckého, cís. radou, král. místodržícím a soudcem zemským v Čechách a byl r. 1629 pro sebe i své potomky povýšen do stavu svobodných pánů. Se svou manž. Evou Polexinou Voračickou z Paběnic († 1632) měl syna Jana, o němž později mluviti budeme. Diviš Černín z Chuděnic, nejstarší z pěti synů Jana nedrahovického, byl hejtmanem hradu pražského, cís. radou, místodržícím a nejv. hofmistrem Bedřicha Falckého, po jehož porážce na Bílé Hoře odpraven byl na náměstí Staroměstském v Praze. Kladlo mu se za vinu, že vpustil do hradu pražského pány české, kteří vyhodili král. místodržící z oken hradních. Nedrahovice mu byly konfiskovány a jen manž. jeho Anně Černínové z Chuděnic († 1630) její pohledanost se zaplatila.

Bratr Divišův Heřman podnikl již jako mladík devatenáctiletý společně s Kryšt. Harantem z Polžic a Bezdružic cestu do Jerusalema, na které dvě léta strávil. Jeho známosti východních krajin, zvyků a řečí byly příčinou, že mu císař a král Matiáš svěřil r. 1616 poselství k sultánu tureckému Ahmedovi, aby sjednal mír mezi Rakouskem a Portou, což se Černínovi z Chuděnic výborně podařilo, tak že mír na dvacet let pojištěn byl. Roku 1606 pojal za manželku Marianu Karlovou ze Svárova a roku násl. přijat do stavu panského král. Českého. Navrátiv se do Čech z druhé cesty své byl jmenován hejtmanem Starého města pražského. Za bouří stavovských odešel ze země. Později bojoval v císařském vojště na Bílé Hoře a po pádu Prahy nastoupil zase svůj úřad hejtmana pražského. Císař a král Ferdinand II. odměnil jeho věrnost tím, že ho
15. bř. 1623 za svobodného pána říšského, 27. kv. 1627 za českého hraběte povýšil, roku 1635 důstojnost hraběte paláce mu propůjčil a r. 1637 přísedícím většího soudu zemského a král. místodržícím jmenoval.
Ve válce třicetileté nejen celý pluk kyrysníků na své útraty vydržoval, nýbrž také město Žatec nočním útokem vzav (1632), celou posádku saskou zajal. Z konfiskace koupil hr. Heřman panství Petršpurk se statky Sosní a Pševlky, Andělskou horu, Kysibel, Buchov, Schönavu, Zihle, Krty, Černošice, Vroutek, Neudek, Senomaty, dům na Malé Straně v Praze a panství schmiedeberské ve Slezsku. Roku 1644 poslal císař Ferdinand II. Heřmana Černína z Chuděnic opětně do Turecka, aby odvrátil od Rakouska nebezpečí hrozící jemu od spolku Torstensona, Rakoczyho a Turecka, což se mu opět podařilo. Heřman sepsal Paměti této druhé cesty. Český rukopis jejich chová se v archivě jindřichohradeckém. Vytištěn byl v Lumíru (1856) a v Miklosíchově Slav. Bibl. II. (III., 198.); něm. překlad byl vydán r. 1879 v Hradci Jindřichově od archiváře Fr. Tischera. Heřman úřadoval v l. 1644 1648 jako nejv. sudí lén, potom byl nejv. sudím zemským r. 1648-1649, nejv. komořím r. 1650 a nejv. hofmistrem až do své smrti 7. břez. 1651.
Při povýšení Černínů z Chuděnic do stavu hraběcího změněn a rozhojněn jest také rodný jejich erb v tom způsobu, jak jej nyní spatřujeme. Obdrželi za štítek nového svého erbu bílý pruh rakouský v červeném poli pod císařskou korunou a v rodném štítě svém v bílých třech pruzích písmeny »R M F« na památku čtyř císařů a králů českých, kterým hr. Heřman služby prokázal; na helm korunovaný dostali rozložená orličí křídla, červené a modré, třemi bílými pruhy příčnými přetažená, mezi ně pak zbrojnou ruku s mečem a olivovou ratolestí. Nový tento erb spatřujeme již na měděné medailli, kterou památka hr. Heřmana byla zvěčněna. Dětí hr. Heřman neměl, ač byl třikráte ženat: s Marianou Karlovou ze Svárova († j. 1625), s Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic, vdovou po Kryštofu Harantovi z Polžic a z Bezdružic († 1632), a s krásnou Sylvií Carettovou hr. z Millesima. Fideikommiss černínský založený od Heřmana přešel s povolením císařským na Humprechta Jana Černína z Chuděnic, vnuka z Heřmanova bratra Humprechta; složen byl z panství a statků Petršpurku, Kysiblu, Milčovsi, Sedčic, Velké Černoci, Čeradin, Lub, Kostelce, Velichov a Schmiedeberku, ze dvoru v Unhošti, ze zápisné sumy 95.000 zl. na panství mělnickém a z domů na Malé Straně, Starém a Novém městě pražském. Po Humprechtovi st, bratru Heřmanovu. zůstal jediný syn Jan (1597 až 1648), jenž kromě Kostomlat zděděných nabyl též Radenína, Mitrovic, Choustníka a Bělé (na Táborsku) věnem manž. Zuzany Homutovny z Harasova. Jan byl hejtmanem kraje bechyňského, ale záhy zemřel a pochován jest v Radeníně, jako jeho otec Humprecht starší. Nemáme-li o Janovi mnoho zpráv, tím více se jich zachovalo o jeho manželce Zuzaně, paní všemi ctnostmi ozdobené, jejíž listy tklivé, ovanuté čistou staročeskou poctivostí a laskavostí, jsou ozdobou archivu jindřichohradeckého. Fr. Dvorský vydal sbírku listů paní Zuzany v »Památkách žen a dcer českých« a potom zvláštním spisem Zuzana Černínová z Harsova. Dopisy české šlechtičny z pol.-XVII. stol. (1886) památku její oslavil. Také matce a dceři Zuzany Černínové z Chuděnic Alžbětě Homutové z Cimburka a Elišce Myslíkové z Chuděnic r. 1890 týž spisovatel vzpomínku věnoval vydáním jejich listů. Zuzana porodila manželu svému dva syny a dvě dcery: Alžbětu Johanku a Evu Polyxenu (1660-1688). Mladší ze synů Heřman Václav dostal Radenín s Nov. Dvory a Lhotou, Choustník, Skopytce, Mnich, Bělou, Bezděčín, dům ve Starém městě pražském a dům topinkovský v Táboře, avšak manželství jeho s Marií Markétou hrab. Desfoursovou zůstalo bez dětí.
Starší syn Humprecht Jan dědil fideikommiss černínský r. 1651, stal se hrabětem r. 1652 pro sebe i své potomky, byl od r. 1651 přísedícím komorního soudu, od r. 1656 přísedícím zemského soudu a r. 1660 místodržitelem královským v Čechách, načež r. 1661 odebral se do Benátek jako vyslanec císařský. Od r. 1666 byl tajným radou, později stal se prvním komořím a dosáhl řádu zlatého rouna. K panstvím rodu svého přikoupil Žďár, Vinoř, Landštein, Kosť, Kosmonosy a Lnáře, a oženiv se s Dianou Marií markraběnkou Hippolytkou z Gazolda (1652-1687) měl s ní dva syny, Tomáše Zachea a Heřmana Jakuba. Mladší Tomáš († 1700) byl tajným radou a místokancléřem německým, držel Lnáře a Týniště (na Královéhradecku) a s man. želkou svou Zuzanou Renatou hrab Martinicovou, ovdovělou Auersperkovou, neměl než dvě dcery, Marii Josefu († 1726) a Marii Aloisii. Tomášův bratr Heřman Jakub (*1659 † 1710) byl nejv. purkrabím král. Českého od r. 1703 a oženil se nejprve s Marií Josefou hrab. Slavatovou (*1687 † 1708) a podruhé s Antonií Josefou hrab. Khünburgovou. Skrze první manželku svou získal Heřman rodu svému Jindřichův Hradec s příslušenstvím a z dvojího manželství jeho pošli dva synové a dvě dcery; Marie Markéta a Marie Gabriela. Staršímu synu Františku Josefovi (1697-1733) propůjčen r. 1716 titul »vladaře domu hradeckého« a důstojnost nejv. číšníka král. Českého, kterýž titul a úřad dědičný Slavatové na sobě měli. Za manželku pojal Isabellu Marii markraběnku z Westerloo (1717), s kterouž měl tři dcery: Marii Desiderii, Marii Terezii a Marii Annu, a dva syny: Václava Jana, jenž devítiletý zemřel r. 1733, a Prokopa Vojtěcha Františka, jenž po otci svém svěřenské statky ujal. Mladší Heřmanův syn František Antonín (1710-1739) pojal za manželku vdovu bratrovu Isabellu markr. z Westerloo a měl s ní dceru Marii Ludmilu, s kterou manžel její August kníže z Lobkovic věnem dostal Mělník s příslušenstvím.
Prokop Vojtěch hr. Černín z Chuděnic (*1726 † 1777) oženiv se poprvé s Antonií hrab. Colloredovou († 1757)  a podruhé s Terezií svob. paní Rajskou z Dubnic († 1779) zplodil s oběma šestnácte dítek, devět dcer a sedm synů. Ze synů uvázal se Jan Rudolf ve svěřenská panství: František Josef  (1763 až 1794) byl guberniálním horním radou, Volfgang Maria založil novou ratolest Černínů z Chuděnic na Vinoři u Prahy, Petr Jan Nep. (1769-1796) zemřel jako c. k. komoří a setník pěš. pluku Rajského na rány, které obdržel v bitvě u Lodi, ostatní tři synové v mladém věku zemřeli.
Jan Rudolf (*1757 † 1845) ujal fideikommiss po čtyřletém poručnictví Josefa kníž. Colloreda a pojal za manželku Marii Terezii Josefu hrab. Schönborn-Heussenstammovou (1781). Mezi hrabaty Černíny z Chuděnic Jan Rudolf vyniká láskou svou k vědám a uměním, založil obrazárnu ve Vídni a krásný park v Krásném Dvoře na Žatecku. Byl členem stavovské malířské školy, polytechniky, konservatoria a musea v Praze, praesidentem cís. akademie výtvarných umění v l. 1823-27, nejv. komořím od r. 1824 a zastupoval v l. 1828-34 prvního nejv. hofmistra. Byl rytířem řádu zlatého rouna.
Jediný syn jeho byl hrabě Eugen Karel Černín z Chuděnic (*1796 † 11 čce 1868), jenž náleží ku předním mužům nejen rodu svého. nýbrž veškeré šlechty české vůbec. Zdědil krasoumné snahy svého otce i matčin útlocit. Výborný vychovatel Zelenka lásku mu vštípil k dějepisu domácímu a přírodopisu tou měrou, že málokterý z jeho vrstevníků znal království České tak důkladně, jako hrabě Černín z  Chuděnic. K tomu přispělo obcování jeho s hrabaty Františkem a Kašparem ze Šternberka, zakladateli musea českého, s místopisci Sommrem a Watterichem, se slavistou Dobrovským a dějepiscem Palackým. Göthe za svého pobytu v Karlových Varech býval častým hostem hraběte Černína z Chuděnic na v Krásném Dvoře. Sám konal studia hluboká v domácím dějepise a láska jeho ke starožitným památkám naší vlasti postavila si pomník zří zením archaeologické sbírky na zámku Petršpurku Velikou zásluhu získal si tím, že zřídil archiv v Jindřichově Hradci, kde spojil archivy pánů z Hradce, pánů Slavatů z Chlumu a z Košumberka a rodinný archiv svého rodu, kterýmžto sloučením povstal po třeboňském největší soukromý archiv v Čechách. Vedle toho byl muž lidumilný a štědře obětavý. Pro vdovy a sirotky úředníkův a služebníků svých založil zvláštní ústav a jiný ještě pro chudé dělníky, kteří ve službách jeho stali se neschopnými ku práci. Okolí města Jindřichova Hradce okrášlil, dav přestavěti kostel sv. Jakuba nad Nežárkou a zříditi v něm rodinnou hrobku, kdež sám odpočívá. Roku 1817 vešel v manželství s Marií Terezií hrab. Orsini-Rosenbergovou, s níž měl dceru Marii Terezii, provd za Ladislava hr. Pejacsevicse z Veröcze, a čtyři syny: Jaromíra, nyn. majorátního pána, Heřmana, Rudolfa a Humberta.
Heřman na Kysiblu, c. k. komoří († 1892), pojal r. 1853 Aloisii hrab. Morzinovou, paní na Vrchlabí a Maršově, za manželku, s nížto zplodil dceru Filipinu, provdanou za Karla hrab. Buquoye na Nových Hradech a Rožmberce, a syna Rudolfa, c. k. komoří a poručíka zemské obrany, jenž s manželkou Emmou hrab. Orsini-Rosenbergovou má dvě dcery, Marii Aloisii a Idu Marii Josefinu, a tři syny, Rudolfa, Františka Sal. a Karla.
Humbert, třetí syn hr. Eugena, podal ruku svou Terezii hr. Grünnové, kteráž mu porodila dva syny, Eugena a Rudolfa, a čtvrtý syn Eugenův Rudolf zemřel jako major mimo službu r. 1873.
Nynější hlava rodiny jest Jaromír hr. Černín z Chuděnic, vladař domu hradeckého a chuděnického, pán na Jindřichově Hradci, Chuděnicích, Petršpurce, Krásném Dvoře, Mašťově, Dolanech a Drslavicích v Čechách, rytíř řádu zlatého rouna, nejv. dědiční číšník království Českého, dědičný člen panské sněmovny na říšské radě, c. k. komoří a tajný rada, jenž dvakráte se oženil, nejprve s Karolinou hrab. Schafgotschovou řeč. Semperfrei z Kynastu a Greiffensteinu († 1876) a podruhé s Josefinou ovdovělou hrab. Falkenhaynovou, roz. hrab. Paarovou, r. 1879. Čtyři dcery a dva synové pošli z prvního manželství: Terezie, provdaná za JUDra Bedřicha hrab. ze Schönbornu, cís kr. ministra spravedlnosti, Marie Rudolfina, která r. 1864 podala ruku Siegfriedovi starohrab ze Salm Reifferscheidtu, Karolina, která se provdala za Jana hrab. Ledeboura-Wicheln (1868), a Arnoštka, provdaná za Karla knížete z Oettinků a z Wallersteina (1867). Ze synův Eugen (*1851), čestný člen řádu německých rytířův a budoucí hlava rodiny, oženil se s Františkou kněžnou Schönburgovou z Hartensteina (1876), JUDr. František (*1857) je čestným členem řádu německých rytířů.

E) Větev vinořská.

Hrabě Wolfgang (*1766 † 1813), syn Prokopa Vojtěcha, pán na Vinoři, Kbelích a Radonicích, c. k. plukovník, pojal za manželku Antonii hrab. Salmovou z Neuburku (1795), s nížto zplodil jednoho syna a dvě dcery, Oktavii († 1849) a Marii. Syn jeho Otakar (*1809 † 1886), pán na Vinoři, byl doživotním členem panské sněmovny na říšské radě a bývalým dvorním radou u někdejší všeobecné komory dvorské; pojal za manželku Rosinu hrab. z Colloredo-Waldsee, paní na Dymokurech. s níž měl tři syny a dvě dcery, Rosinu, provdanou (1863)  za Bedřicha hr. Westphalena z Fürstenberka na Chlumě (Kulm), a Marii, provdanou za Augusta Picota z Peccaduc, svob. pána z Herzogenberku. Ze synů Děpolt (*1836), c. k. komoří, major na odpočinku a doživotní člen panské sněmovny na říšské radě, ujal panství Dymokury a Vinoř a podal ruku svou Anně hrab. Westphalenové z Fürstenberka (1870), s nížto má sedm dítek, jednu dceru Marii a šest synů: Děpolta (*1871), Otakara, Otu Rudolfa, Bedřicha Karla, Pavla Bedřicha a Josefa Děpolta. Bratr Děpoltův Josef (*1842) oženil se (1870) s Marií hrab. Desfoursovou, kteráž mu syna Františka (*1878) a dceru Rosinu (*1880) porodila. Třetí syn Otakarův Eugen (*1851) je c. k. komořím. (Sestaveno s ochotnou pomocí a radou p. Fr. Tischera. archiváře v Jindř. Hradci) Klř.

***

Stammreihe des Hauses Czernin von Chudenic (kniha o Czerninech v němčině)

Rod Czernin z Chudenic – základní údaje na webu Historická šlechta

Zobrazit všechny související články