Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Belcredi – základní údaje

Belcredi popis erbu: štít dvakrát dělený. V horním zlatém poli černá zlatě korunovaná orlice s červenou zbrojí. Střední pole červené se zlatým, zlatě korunovaným kráčejícím lvem s modrou zbrojí. Dolní pole zlaté s červeným, zlatě korunovaným kráčejícím lvem s modrou zbrojí. Klenoty zprava: 1. rostoucí zlatý, zlatě korunovaný lev s modrou zbrojí; pokryvadla černo-zlatá. 2. černá, zlatě korunovaná orlice s červenou zbrojí; pokryvadla černo-zlatá a červenozlatá. 3. rostoucí červený, zlatě korunovaný lev s modrou zbrojí; pokryvadla červenozlatá. Štítonoši: dva stříbrní odvrácení gryfové.

Název rodu

Belcredi
Celé jméno původně znělo Belcredo Montallpo Pavesse di Castelo

Původ rodu

Rod pochází z italské Lombardie, kde se jeho jméno objevuje mezi významnými patricijskými rodinami již v roce 1226. Za zakladatele je považován Simone de Belcredo. Spolehlivý rodokmen lze sledovat již od roku 1353. Od roku 1549 zastávali představitelé rodu čelní místa v městské radě Pavie a patřili k nejvýznamnějším v kraji. Roku 1721 získala rodina dědičný rakouský lombardský titul markýze.
Od 18. století je rod usedlý na Moravě.

Základní údaje

První zmínka o rodu: 1226
První známý předek v Čechách: Antonio Belcredi (*1744 † 1812).
V 18. století žili na zámku Montalto – Pavese jižně od Pávie bratři Gasparo a Antonio Belcrediové,
vnuci lombardského markýze. Starší Gasparo zdědil podle pravidla prvorozenectví rodový majetek,
zatímco Antonio jako druhorozený odešel hledat svou příležitost do Čech, respektive na Moravě.

Rodová sídla

Brodek u Prostějova (majetek rodu Belcredi)
Jimramov ( majetek rodu Belcredi)
Líšeň (majetek rodu Belcredi)

Představitelé rodu

Antonio/Antonín (*15.2.1744 Pavia † 14.1.1812 Brno) – zakladatel  rodové větve usazené na Moravě; v roce 1769 získal český hraběcí stav a český inkolát, sňatkem (25.4.1769 v Brně) získal Líšeň a Jimramov
Egbert (*2.9.1816 Jimramov † 11.10.1894 Líšeň) – poslanec moravského zemského sněmu i říšské rady ve Vídni, byl považován za nejvýznamnějšího moravského politika 19.stol.
Jindřich (*1.1.1902 Líšeň † 31.5.1973 Vídeň) – v roce 1939 podepsal prohlášení české šlechty
Karel Jiří (*24.9.1893 Líšeň † 18.9.1972 Vídeň) – v letech 1938 a 1939 podepsal všechna tři prohlášení české šlechty
Ludvík Egbert (*4.2.1856 Znojmo † 6.9.1914 Líšeň) – poslance moravského sněmu i na říšské radě, syn Richarda
Ludvík Hugo (*1.3.1921 Líšeň † 19.8.1981 Líšeň) – po roce 1948 byl pronásledován komunisty, bez soudu byl odsouzen do tábora nucených prací, syn Karla Jiřího
Richard (*12.2.1823 Jimramov † 2.12.1902 Gmunden) – předseda vlády
Richard (*11.8.1891 Líšeň † 20.8.1956 Bad Tölz) – v roce 1939 podepsal prohlášení české šlechty
Richard Mořic (*28.2.1926 Líšeň † 20.12.2015 Prostějov) – novinář, velvyslanec, vyznamenán řádem T.G.M.

Titulatura

členové rodu mají nárok na titul hrabě/hraběnka

Film o rodu

Dokumentární FILM O RODU BELCREDI z cyklu České televize “Šlechtické rody Čech a Moravy” z roku 1997.

Vývoj rodu

PETR MAŠEK: encyklopedické knihy MODRÁ KREV a ŠLECHTICKÉ RODY…

Původ dnešních hrabat Belcrediů je v italské Lombargii, kde se jejich jméno objevuje mezi významnými patricijskými rodinami již v roce 1226. Spolehlivý rodokmen rodu lze sledovat již od roku 1353. Do Čech respektive na Moravu se rod dostal až v polovině 18. století, a to sňatkem Antonína Belcrediho (*1744  † 1822) s baronkou Marií Theodorou z Freyenfelsu (*1752 † 1832). Díky tomu zdědili Belcrediové statek Líšeň a v téže době i statek Jimramov. Do dějin českého státu se významným způsobem zapsali dva z Antonínových vnuků, Egbert (*1816 † 1894) a Richard (*1823 † 1902). Starší Egbert, jako poslanec moravského zemského sněmu i říšské rady ve Vídni, byl vůdcem konzervativního křídla v kurii velkostatkářů a počátkem 60. let minulého století byl zastáncem českého státoprávního programu. Hrabě Egbert patřil mezi významné moravské filantropy, podporoval kulturní a vědecké aktivity na Moravě. Byl zastáncem úzké kooperace moravských politiků s jejich českými kolegy. Jeho mladší bratr Richard se rovněž vydal na politickou dráhu a postupoval podobným směrem. Bylo o něm všeobecně známo, že hovoří velmi dobře česky, a s jeho nástupem do vyšších politických funkcí spojovali mnozí čeští aktivisté četné naděje. Doba však nebyla příliš příznivá. Hrabě Richard se ve funkci předsedy vlády snažil být ve všech ohledech nestranný a spravedlivý. V rozbouřeném Rakousko-Uhersku, kde jednotlivé národy na sebe pořádaly politické štvanice, to bylo ovšem velmi obtížné. Belcredi se snažil nalézt cestu mezi centralistickou správou monarchie na straně jedné a stále sílícími odstředivými silami v Čechách na straně druhé. Politickou situaci ještě více zkomplikovala další válka s Pruskem. Po dvou letech opouštěl křeslo ministerského předsedy, aniž se mu podařilo základní problémy monarchie vyřešit. To se však nepodařilo nikomu z jeho nástupců. Jeho jménem byla nazvána pražská ulice od Strossmayerova náměstí na Letnou, dnešní třída Milady Horákové.

Jeho syn Ludvík (*1856 † 1914), žijící poněkud v otcově stínu, šel v politických stopách otce a strýce a zastával funkci poslance moravského sněmu i na říšské radě. Z jeho čtyř synů pocházejí všichni dnes žijící příslušníci rodiny. Hrabě Karel Belcredi (*1893 † 1972) podepsal v roce 1939 prohlášení členů starých českých rodů, kterým protestoval proti dezintegraci českého státu, a o rok později podepsal obdobné prohlášení, spolu s bratrem Richardem (*1891 † 1956). Během druhé světové války byla na jejich majetek uvalena nucená správa.

Po roce 1948 byli Belcrediové donuceni opustit oba své zámky, Jimramov i Líšeň. Část rodiny odešla do zahraničí – Německa, Rakouska a Austrálie. V Austrálii žijící Hugo Ludwig (*1923) byl adoptován baronem Leopoldem Andrian-Werburgem (*1875 † 1951) a přijal jméno Andrian-Belcredi. Rodina Ludvíka Huga (*1921 † 1981) zůstala na Moravě. Přes četné perzekuce, včetně vězení, kterými se je režim snažil trestat, se oběma synům podařilo vystudovat, staršímu Karlovi (*1950) lékařskou fakultu, mladšímu Ludvíkovi (*1954) fakultu filozofickou, obor archeologie. Richard Mořic Belcredi (*1926) byl po roce 1948 vyloučen ze studií, ilegálně odešel v roce 1949 z republiky, živil se jako novinář, v letech 1952 – 1983 jako redaktor Svobodné Evropy a po převratu v roce 1989 zastával funkci českého velvyslance v Bernu. V roce 1998 byl vyznamenán řádem T.G.M.

WIKIPEDIE – internetová encyklopedie

První zpráva o rodu tohoto jména se objevuje již v roce 1010. Bezpečně pak mezi patricijskými  rodinami roku 1226, rodokmen lze sledovat od roku 1353.

V 18. století se usídlili na Moravě, Antoine de Belcredi začátkem 18. století získal dědičný titul markýze na rakousko-lombardském území. Roku 1769 povýšila Marie Terezie jeho vnuka do hraběcího stavu, třicet let poté je přijali za obyvatele Království českého. Vlastnili panství Jimrmanov u Nového Města na Moravě, kde původní tvrz přestavěli na zámek. Dále drželi panství Líšeň a Vosenice. Nacisté během okupace na jejich majetek uvalili nucenou správu, po válce jim byla panství vrácena, po únoru 1948 většina příslušníků rodu odešla do Rakouska. Hrabě Richard Mořic Karel pracoval v Rádiu Svobodná Evropa. Karel Michael předpovídal počasí na rakouské televizi. Na Moravě zůstal Ludvík Hugo  a jeho synové lékař Karel a archeolog Ludvík.

Nejvýznamnějším členem byl Richard Balcredi ( 1823–1902), jenž se stal krajským hejtmanem, v roc 1865  se stal státním ministrem. Zasedal v říšském sněmu i radě, kde usiloval o federalizaci starého mocnářství a samosprávu pro české země. S těmito postoji narazil na německý odpor a po porážce v  prusko-rakouské válce musel v roce 1867 rezignovat.

Za nacistické okupace byla na jejich majetek uvalena nucená správa, po roce 1945 jim byl majetek vrácen, po únoru 1948 většinou odešli do Rakouska.

Erb
Dvakrát dělený erb, v horní zlaté části se nachází černá orlice, v prostředním červeném poli zlatý lev, v dolní zlaté části lev červený.

Příbuzenstvo
Příbuzenskými svazky byli Belcrediové spojeni s Nostici, Lobkovici, Rohany a dalšími českými i cizími rody.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Belcredi, šlechtická rodina lombardská s titulem markraběcím, od časů Karla IV. patriciové padovští.

1) Belcredi Antonín, mark., povýšen byl od Marie Terezie za platné služby jí ve válkách slezských prokázané 27. říj. 1769 do stavu hraběcího a 5. listop. 1769 přijat za obyvatele země České. Erb jest zlatý štít červeným pasem na dvě pole přepůlený; v hořením poli spatřuje se v pravo hledící černý orel s roztaženými křídly pod korunou, v dolením korunovaný lev červený, na pase zlatý, v pravo kráčející. Štít drží dva stříbrní nohové; nad štítem jsou tři helmy s korunami, z nichž vyniká uprostřed černý orel, v pravo vzpřímený lev zlatý, v levo červený pod korunami (vyobr. č. 506.). Statky na Moravě Jimramov a Líšeň. Hlava rodiny: Ekbert.

2) Belcredi Ekbert, hrabě, vůdce konservativních velkostatkářů, poslanec na sněmu moravském a na říšské radě, nar. 2. září 1816, sloužil v c. k. vojsku, vystoupil r. 1845 a r. 1848 stal se dědicem statkův otcovských, zejména Líšně a Jimramova na Moravě. Na počátku konstituční doby v Rakousku r. 1861 postavil se hr. Ekbert  Belcredi v řady nejrozhodnějších zastánců státoprávního programu národa českého a brzo vyšinul se na vůdce konservativní šlechty na Moravě. Vedle ministra dra. Pražáka měl hr. Ekbert Belcredi v posledních třiceti letech největší vliv na směr politiky české na Moravě. Když r. 1873 chystali se moravští Čechové obeslati sněm a říšskou radu, hr. Ekbert Belcredi ohnivě zastával se solidárnosti s národní stranou v Čechách a žádal, aby Moravané neopouštěli praporu politiky passivní, dokud jej národní strana v Čechách drží. Když však názor jeho neobdržel většiny ve shromáždění moravských poslanců národních, vstoupil Ekbert Belcredi sice do sněmu moravského, ale do říšské rady nevešel před rokem 1879. V říšské radě dobyl si zvláště zásluh o rakouské živnostnictvo tím, že jako předseda výboru pro opravu živnostenského řádu řídil tak obratně práce výborové, že oprava v poměrně rychlé době stala se skutkem. Hrabě Ekbert Belcredi, jenž jest charakter ryzí a v pře svědčení svém neoblomný, jest nejen vzorem českého šlechtice, ale i lidumil vzácný, jenž na svých statcích mnoho pro chudinu vykonává. Na sněmě moravském častěji velmi důrazně ujímá se politických i kulturních potřeb a snah národa českého, jichž horlivým podporovatelem a šiřitelem i jinak ve veřejném životě jest, jak o tom svědčí jeho účastenství v »Matici moravské«, v »Matici besedního domu brněnského« a v jiných vlasteneckých spolcích, jichž předsedou po dlouhou řadu let jest. R. 1848 oženil se s Kristinou hraběnkou Nosticovou z Rhineku, nemá však přirozených dědiců. BS.

3) Belcredi Richard, hrabě, bratr předešlého, rakouský státník (*12. února 1823). Studovav v Praze a ve Vídni dokončil na počátku let čtyřicátých právnická studia a věnoval se státní službě. R. 1848 stal se krajským kommissařem na Moravě; brzo však složil úřad tento a vstoupil do soukromého života, v němž setrval až do r. 1854, kdy jmenován byl krajským hejtmanem ve Znojmě. R. 1861 byl povolán za správce politického úřadu ve Slezsku a v říjnu 1862 jmenován skutečným náčelníkem zemské správy ve Slezsku. V květnu 1863 přeložen byl jako místopresident českého místodržitelství do Prahy a po odstoupení hr. Forgache 27. května 1864 jmenován byl místodržitelem v Čechách a zároveň mu udělena hodnost tajného rady. Již r. 1861 vyslal slezský sněm Belcrediho do říšské rady, kdež osvědčil se jako vynikající, důvtipný řečník, který měl nejen velké vlohy, rozsáhlé vědomosti právnické a bohaté zkušenosti v politické správě, nýbrž i politický program svůj, který záležel hlavně ze samosprávy království a zemí a z úplné rovnoprávnosti národů rakouských. Belcredi přišed do Prahy vzdal se mandátu slezského a byl brzo zvolen z českých velkostatků na sněm a do říšské rady. Na českém sněmu hlasoval pro zákon o rovnoprávnosti obou národností, za jehož schválení u vlády sám se přimlouval. Pochopitelno jest, že k muži tak skvělého nadáni brzo obracely se naděje rakouských národů, kteří úpěli pode jhem schmerlingovské centralisace. Avšak i dvorní kruhy vídeňské poznávajíce, že tuhou centralisační soustavu nelze vůči opposici maďarské a slovanské udržeti, povšimly si energického Belcrediho, jenž, ač byl politickým úředníkem, neohroženě autonomní program hájil. Když v červnu 1865 císař František Josef vrátil se z hospodářské výstavy z Pešti do Vídně, došlo k rozhodnutí; rytíř Schmerling, jenž nedovedl Maďarů smířiti, padl, a 27. čna 1865 byl Belcredi jmenován státním ministrem a později předsedou ministerstva. Národ český, jenž poznal, že autonomní a státoprávní snahy jeho mají v Belcredim přítele opravdového, provázel nově jmenovaného ministra s největšími nadějemi. Praha jmenovala ho při odchodu jeho do Vídně svým čestným měšťanem (3. srpna 1865). Avšak sanguinické naděje v něho namnoze kladené nemohly se pro nepříznivé poměry splniti. Když Belcredi převzal státní ministerství pro země, vyjma korunu uherskou, chystalo se Rakousko k válce s Pruskem, a dvorní kruhy si nepřály, aby obrat od centralisace k autonomii byl proveden příliš ukvapeně, poněvadž neměli býti němečtí liberálové drážděni. Mimo to potkala se Belcrediova politika »volné dráhy« hned na počátku s prudkým odporem centralistů. Přes to přese vše usiloval o to, aby aspoň to vykonati mohl, k čemu, jak se domníval, síly jeho stačily. Ve správě dal heslo k decentralisaci. Dne 17. května 1865 svolal sněmy zemí před Litavou a císařským manifestem ze dne 20. září 1865 zastavil platnost zákona o říšském zastupitelstvu. Válka roku 1866 přerušila na mnoho měsíců všeliké opravy ve vnitřní politice. Avšak ani po válce této neměl Belcredi volnějšího pole pro své snahy; choval se opatrně a nerozhodně, z kteréž příčiny ministerská činnost jeho v národě českém byla nepříznivě posuzována. Když po odstoupení hr. Mensdorffa stal se Beust ministrem zahraničným a ve Vídni nabyla vrchu myšlénka vyrovnati se s Maďary tím způsobem, že Němcům zachová se nadvláda v zemích před Litavou, bylo postavení Belcrediovo otřeseno. Na počátku r. 1867 suspendována sice ústava únorová patentem lednovým a vypsány nové volby, ale nežli se nové sněmy sešly, byl Belcredi nucen 3. února 1867 zadati za propuštění. Vystoupil z ministerstva, v němž zastával tyto obory: předsednictvo, vnitro, policii, kultus a vyučování pro všechny země ke koruně uherské nenáležející. Opustil Vídeň zakusiv mnohého sklamání, a to i se strany Maďarů. Poněvadž za dvouletého ministrování také jeho zdraví valnou měrou utrpělo, uchýlil se úplně v soukromý život, žil s počátku v Genevě, později v Gmundenu. Po řadu let, po kterou trvala aera Auerspergův, setrval ve svém zátiší. Roku 1879 udělil Belcrediovi císař František Josef řád zlatého rouna. Dne 12. září 1881 byl Belcredi jmenován předsedou nejvyššího správního soudu a povolán do. panské sněmovny, kdež památna byla jeho řeč r. 1882 při rokování o zřízení české university v Praze. V znamenité této řeči objevil se Belcredi opět jako věrný přítel a výmluvný zastánce osvětových snah národa českého. BŠ.

Zdena Havlínová, Bakalářská diplomová práce:
Obecní samospráva městyse Líšně v letech 1848 – 1944

Historie rodu Belcredi

Rodina dnešních hrabat Belcrediů má svůj původ v italské Lombardii, kde se jejich jméno objevuje
mezi významnými patricijskými rodinami už v roce 1226. Spolehlivý rodokmen rodu lze sledovat již od
roku 1353.

V 18. století žili na zámku Montalto – Pavese jižně od Pávie bratři Gasparo a Antonio Belcrediové,
vnuci lombardského markýze. Starší Gasparo zdědil podle pravidla prvorozenectví rodový majetek,
zatímco Antonio jako druhorozený vyšel zkrátka, a rozhodl se hledat svou příležitost v Čechách,
respektive na Moravě.

Když Antonio Belcredi (*1744 † 1812) vstupoval do armády, bylo mu pouhých 16 let a o rok později byl zařazen k 32. pěšímu regimentu maršála hraběte Wiedmana, jehož velitelem byl plukovník Jan Hubert z Freienfelsu. Přestože byl o 20 let starší, zřejmě k němu našel velmi dobrý vztah, protože když
byl Antonio v roce 1763 v bitvě u Torgavy těžce zraněn, přivezl ho na zámek do Líšně, kde se celý
rok zotavoval a seznámil se s Marií Theodorovou (*1752 † 1832), s kterou se oženil 25.4.1769
v předvečer jejich sedmnáctých narozenin. Jan Hubert, strýc Marie Theodory z Freienfelsu, se nedožil ani svatby, ale dokonce Antonia již nikdy nespatřil, protože zemřel v Pávii na úplavici těsně před jeho návratem k regimentu a sice bezdětný ve věku 39 let.
Tímto sňatkem získal Antonio (Antonín) hrabě Belcredi (v roce 1769 mu císařovna Marie Terezie udělila inkolát – šlechtické obyvatelské právo – pro české země a povýšila jej „za platné služby jí prokázané ve válkách slezských “ do stavu hraběcího)  zámek a panství v Jimramově u Nového Města na Moravě (kde přestavěli původní tvrz na zámek), které jim Theodořina teta, bezdětná vdova, odkázala. Po svatbě odjel Antonio s Theodorou do Itálie, odkud byl penzionován v hodnosti generálmajora a poté strávil nějaký čas u císařského dvora ve Vídni jako komoří.Dostal se do povědomí místní obyvatel nejen pro svou zajímavou povahu, ale také pro své velkorysé činy (např. nechal postavit školu, opravil katolický kostel a vybudoval evangelickou modlitebnu). Se svou ženou měl 14 dětí, avšak ze synů ho přežil jen nejmladší Eduard, kterému odkázal jimramovské panství. Hrabě Antonio zbytek svého života dožil v Jimramově, kde zemřel 14. ledna roku 1812. Jeho manželka Theodora zemřela až o dvacet let později ve věku 80 let. V roce 1819 zemřel bratr Marie Theodory z Freienfelsu bezdětný František Josef a tím vymírá rod
Freienfelsu po meči. Líšeňské panství přechází do rukou Eduarda Belcrediho (*1786 † 1838) syna Marie Theodory a Antonia Belcrediho.

Dochází tak ke spojení panství jimramovského, kde nadále hospodařila jeho matka a panství
líšeňského, kterého se ujal on sám. Eduard následoval svého otce ve vojenské kariéře a jako
jedinému ze všech sourozenců (někteří jeho bratři padli v napoleonských válkách a nejstarší bratr Hubert byl zabit v roce 1806 v bitvě u Ulmu) se mu podařilo bitvy přežít. V armádě dosáhl hodnosti rytmistra u kavalerie. V lednu roku 1811 se oženil s hraběnkou Marií Fünfkirchen rozenou Freienfelsovou (*1790 †  1860). Nejvíce se proslavili a významným způsobem zapsali do dějin českého státu dva z jeho synů – Egbert (*1816 † 1894) a Richard (*1823 † 1902). Po Eduardově smrti (zemřel v roce 1838, jen šest let po smrti matky, také jeho manželka ho přežila o 22 let) majetek zdědil jeho nejstarší syn Egbert.

Jeho mladší bratr Richard se stal už v mládí státním úředníkem a v roce 1854 se oženil s Annou
(*1834 † 1918), dcerou generála Weldena, s níž měl syna Ludvíka a dvě dcery. Na rozdíl od jeho bratra
Egberta se hrabě Richard věnoval pouze dráze politické. Následovala celkem závratná kariéra, která ho přes funkce náčelníka Zemské správy pro Slezsko, místoprezidenta Českého místodržitelství v Praze a pražského místodržícího vynesla v letech 1865 –1867 až do funkce premiéra rakouské vlády. Byl představitelem konzervativní federalistické politiky v rámci Rakouska. Hrabě Richard se ve funkci předsedy vlády snažil být ve všech ohledech nestranný a spravedlivý. V rozbouřeném Rakousku – Uhersku, kde jednotlivé národy na sebe pořádaly politické štvanice, to bylo ovšem velmi obtížné. Belcredi se snažil nalézt cestu mezi centralistickou správou monarchie na straně jedné a stále sílícími odstředivými silami v Čechách na straně druhé. Politickou situaci ještě více zkomplikovala další válka s Pruskem. Po dvou letech opouštěl křeslo ministerského předsedy, aniž se mu podařilo základní problémy monarchie vyřešit. To se však nepodařilo nikomu z jeho nástupců. Po skončení politické kariéry byl jmenován předsedou Nejvyššího správního soudu ve Vídni a stal se též členem Panské sněmovny. V roce 1879 obdržel od císaře Františka Josefa I. nejvyšší habsburské vyznamenání – Řád zlatého rouna. Richard Belcredi strávil převážnou většinu svého života v rakouském Gmundenu, kde také v roce 1902 zemřel a poté byl převezen do rodinné hrobky v Jimramově.

Jelikož Egbert Belcredi zemřel bezdětný, tak odkázal líšeňské i jimramovské panství svému bratru
Edmundovi. Avšak i Edmund Belcredi (*1821 † 1896) neměl žádné potomky, tudíž majetek zdědil
nejstarší syn Richarda, Ludvík.

Ludvík Belcredi (*1856 † 1914) se narodil ve Znojmě, ale mládí strávil v Rakousku, kde na univerzitě
v Innsbrucku vystudoval práva a následně se věnoval politické dráze. V roce 1885 se oženil s Marií,
baronkou Frankenstein z Bavorska (*1859 † 1938), která byla v Líšni velice oblíbená pro svou péči
o chudé a nemocné. Měl s ní sedm dětí, z nichž dvě zemřely jako malé. Stal se poslancem Moravského zemského sněmu a po roce 1891 byl členem Říšské rady, kde zasedal jako zástupce konzervativního velkostatku. Roku 1910 byl jmenován tajným radou jeho c. k. apoštolského Veličenstva a komořího a stal se také prezidentem Zemědělské rady Markrabství moravského. V Líšni a Jimramově byly za jeho působení zřízeny cihelny. Ludvík umírá 6. září 1914 a majetku se ujímá jeho nejstarší syn Egbert.

Egbert Belcredi (*1887 † 1932) se stal knězem a působil v okolí Jimramova a v Líšni. Také krátce
vyučoval na klášterní škole v Líšni náboženství, kde byl velmi milován pro svou dobrosrdečnost a
šlechetnost. Za něho byla v roce 1926 provedena první pozemková reforma. Většina z 1 078 ha zemědělské půdy byla rozdělena mezi malé vlastníky. Ze záboru byl propuštěn pouze zbytkový statek
v Líšni se 120 ha půdy a cihelna. Zcela byl rozdělen dvůr v Tvarožné a zbytkový statek ve Slatině byl odprodán městu Brnu. Také většina lesního majetku zůstala v záboru. Velkostatků v Líšni a Jimramově se vzdal ve prospěch druhorozeného bratra Richarda, který sídlil v Jimramově.

Richard Belcredi  (*1891 †  1956) se jako voják účastnil 1. světové války, kde byl zraněn. Poté
strávil celý svůj život v Jimramově, kde se stal vzorným hospodářem. Richard byl bezdětný, a proto
adoptoval nejstaršího syna bratra Karla, Ludvíka Huga Belcrediho, který se tím stal jeho dědicem.

Správu Líšně vykonával za svého nezletilého syna Ludvíka Huga, jeho otec a Richardův bratr Karel
Jiří Belcredi  (*1893 † 1972), který se stal významným zemědělským odborníkem. Předsedal
Velkostatkářskému svazu na Moravě a postupně byl správcem sedmnácti statků na Moravě, v Čechách
i v Německu. Staral se např. o majetky řádu maltézských rytířů, Salmů a Mensdorfů. V roce 1920 se oženil s Marií Terezií Kalnoky z Letovic (*1893 † 1969), se kterou měl čtyři syny a dceru. Společně odešli v první exilové vlně. Bohužel se do Líšně, kterou opravdu milovali, již nikdy nevrátili. Oba zemřeli v sedmdesátých letech ve Vídni.

Poslední syn Ludvíka a nejmladší z bratrů Jan Jindřich Belcredi  (*1902 † 1973) se věnoval advokátní praxi. Oženil se s Elizabeth Kalnoky (*1895 † 1975), se kterou měl dceru a syna Karla Michaela (*1939), známého rakouského meteorologa a žurnalistu.

Karel Jiří  Belcredi spolu s bratrem Richardem podepsali v roce 1939 Prohlášení příslušníků české
šlechty, kterým protestovali proti dezintegraci českého státu. Za nacistické okupace byla na jejich majetek uvalena nucená správa a objevili se i na Heydrichově seznamu české šlechty.

V důsledku politického vývoje byli Belcrediové donuceni v únoru roku 1948 opustit své zámky
v Jimramově a Líšni, a proto větší část rodiny odešla do zahraničí (převážně do Německa, Rakouska
a Austrálie) včetně čtyř sourozenců Ludvíka Huga. Druhou nejstarší byla Marie Terezie (*1922 † 1978), která se provdala do Francie za knížete Jana Lobkowicze (*1920 † 2000).

Třetím je Hugo Ludvík (*1923), který odešel do Austrálie, kde jej adoptoval baron Leopold Andrian –
Werburg a přijal jméno Andrian – Belcredi. Později se vrátil na zámek Jimramov.

Čtvrtý hrabě Richard Mořic Belcredi (*1926) utekl do Rakouska a od tam odešel do Francie, kde
pobýval nejprve v Cannes a v Nice. V Nice mohl zůstat a vést kavárnu, ale touha dostudovat (v lednu 1949 byl vyhozen z právnické fakulty a vztahoval se na něho zákaz studia na všech vysokých školách)  byla silnější, a proto odjel do Paříže. Tam se také seznámil se svou budoucí manželkou Mabile Rohan –
Guemeneé (*1924 † 1982). Nakonec se usadil v Německu, kde se stal v roce 1953 pracovníkem Svobodné Evropy. Pracoval převážně jako redaktor zpráv a psal i komentáře k zahraničně politickým událostem. V únoru 1993 byl pozván do Prahy na ministerstvo zahraničí s prosbou, zda by nemohl převzít ambasádu ve Švýcarsku v Bernu. V lednu 1994 mě Švýcaři uvítali jako prvního velvyslance České republiky – na tom jsem si dost zakládal. Práci diplomata jsem si zamiloval a mezi Švýcary se cítil výborně. V roce 1998 byl vyznamenán prezidentem Řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Pět let byl českým velvyslancem ve Švýcarsku a poté se vrátil zpět na zámeček v Brodku u Prostějova, který zdědil po bratru (hrabě Gustav Kálnoky, který spolu s manželkou žil do roku 1967 v Čechách) své matky a kde žije dodnes.

Pátý a zároveň nejmladší Egbert (*1938) odešel do Rakouska, kde už zůstal.

V Líšni zůstal pouze Ludvík Hugo Belcredi (*1921 † 1981), který převzal správu Líšně v roce 1946.
Ještě v červenci 1949 obdržel od prezidenta republiky Antonína Zápotockého diplom, protože jako
první na Moravě splnil dodávku obilí. Avšak již v srpnu byl zatčen a dva roky vězněn bez soudu
v bývalém romském táboře v Hodoníně u Kunštátu. Jeho majetek byl znárodněn. Ve vězení se oženil, ale i onemocněl těžkým zánětem kloubů. Po propuštění pracoval jako vrátný, skladník a průvodčí tramvaje a lidé mu říkali „lidový hrabě“. Jeho manželka Miloslava (*1929), v důsledku sňatku nedostudovaná vysokoškolačka, směla pracovat jen na poště. Ludvík Hugo zemřel v roce 1981 v pouhých šedesáti letech.

Velkostatek se stal základem líšeňského Jednotného zemědělského družstva a v budově samotného zámku se vystřídala řada organizací. Nejdříve to byla vojenská katedra vysokých škol, poté zde byly
úřadovny závodu Zetor, následně Národní výbor o potom byl objekt z převážné většiny prázdný,
jen v části byla zřízena stomatologická poliklinika.

Po roce 1989 byl majetek navrácen synům Ludvíka Huga Belcrediho, Karlovi a Ludvíkovi. Starší syn
Karel Belcredi (*1950) vystudoval medicínu a bydlí v Líšni. Jeho mladší bratr Ludvík Belcredi (*1954) vystudoval archeologii a po roce 1989 se stal vedoucím Archeologického ústavu Moravského zemského muzea v Brně. Jeho manželka Jiřina (*1957) se po sňatku v roce 1981 nesměla věnovat archivnictví, proto začala pracovat jako nákupčí v cihelně. V devadesátých letech byla ekonomickou ředitelkou firmy zabývající se instalací chladících zařízení.

V současné době bratři Karel a Ludvík společně spravují restituované majetky v Líšni a Jimramově.
Bohužel ze zařízení líšeňského zámku jim byla vrácena pouze desetina a z Jimramova asi pětina
veškerého vybavení.

Líšeňský zámek doslova povstal z ruin, stejně jako většina okolních hospodářských budov, takže je
cítit, že se tu plní aristokratický závazek.