Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Podporoval vznik nových farností, usazování nových řeholí v Čechách a zakládání nových klášterů. Jeho pomocný biskup Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi zřídil v Praze Na Zderaze dům pro vysloužilé kněze.

Církevní soudy ztratily v roce 1688 pravomoc trestat zločiny duchovních. Spor s vládou o desátek, který používala na válečné výdaje a požadavek českého sněmu na přímé zdanění duchovenstva, vyvrcholil vyloučením duchovního stavu ze sněmu v roce 1693. Spor urovnala až delegace vyslaná českým duchovenstvem k císaři po Valdštejnově smrti.

Jan Bedřich byl pilný stavebník. V římském ateliéru malíře Claude Lorraina, jehož obrazy sbíral, se seznámil i s Jeanem Baptistou Matheyem, který jej následoval do Čech jako jeho dvorní architekt. V pětadvaceti letech byl jedním z nejmladších mecenášů tehdejšího Říma.

Spolu s bratrem Karlem Ferdinandem stavěl Valdštejn od roku 1667 rodinný palác na Malé Straně (dnešní Buquoyský, sídlo francouzského velvyslanectví). Vzal na sebe náklad na stavbu jedné ze 44 kapliček Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi (25. kaple). Začaly se stavět v roce 1674, v horních rozích byl namalován znak a jméno stavebníka.

Od roku 1675 stavěl jako křižovnický velmistr kostel sv. Františka s Assisi na Starém Městě v Praze, který již jako arcibiskup v roce 1688 posvětil. Arcibiskupskou tvrz v Louňovicích pod Blaníkem přestavěl na zámek. Na vstupní bráně je dodnes jeho znak a letopočet 1675.

V letech 1676 až 1694 zcela přestavěl arcibiskupský palác na Hradčanech. Matheyovo dílo je základem dnešního vzhledu paláce včetně balkónu z červeného sliveneckého mramoru s nápisem Johannes Fridericus archiepiscopus Pragensis.

Povznesl válkou a morem zničený Týn nad Vltavou na arcibiskupském panství. Obnovil zde děkanský chrám sv. Jakuba a na novém hřbitově za městem, založeném při morové epidemii, vystavěl hřbitovní kostelík sv. Víta. Sídlo hejtmana v přilehlých Hněvkovicích přestavěl na barokní zámeček obklopený zdí se dvěma branami. Jeho znak a letopočet 1685 je nad zámeckým vchodem. V Červené Řečici upravil arcibiskupský zámek.

V letech 1675 až 1685 přestavěl rodinný zámek v Duchcově, včetně kostela. Architekt Matthey mu pak v letech 1685–1694 postavil ve valdštejnském Litvínově kostel sv. Michala.

Na duchcovském zámku umístil svou rozsáhlou knihovnu, do které získal i část knihovny a rukopisů dějepisce Tomáše Pešiny z Čechorodu (*1629 † 1680), původně odkázaných klášteru v Obořišti. Jsou to především rukopisy z knihovny pánů z Lípy, darované Pešinovi Čeňkem Hovorou z Lípy, mezi nimiž jsou i rukopisy Kroniky pražské Bartoše Písaře, Historie církevní Pavla Skály, z husitské polemické literatury skládání Václav, Havel a Tábor, rozličné městské kroniky i rukopisy samého Pešiny. Měl zde i bohatě ilustrované dílo o Číně Athanasia Kirchnera, vydané v Amsterdamu v roce 1667. Arcibiskupova knihovna je dnes na zámku v Mnichově Hradišti, ve správě Národního muzea.

Z rodinného majetku vytvořil v roce 1667 svěřenství, se zajímavým ustanovením, že po otci nemá dědit nejstarší, ale nejzasloužilejší syn. Tento majetek odkázal svému prasynovci, Janu Josefovi z Valdštejna.

Zemřel 3. června 1694 v Duchcově a pochován je ve valdštejnské kapli katedrály sv. Víta.

(Zdroj: Wikipedie)

♣♣♣

 Jan Bedřich z Valdštejna a jeho spory o daně na turecké války (1682-1694) –  Disertační práce Jiřího M. Havlíka (výběr):

Mládí a zrání Jana Bedřicha z Valdštejna (1642-1676)

Jan Bedřich z Valdštejna byl vzdáleným příbuzným Albrechta z Valdštejna i Arnošta Vojtěcha z Harrachu. Jeho otcem byl zamýšlený dědic Albrechta z Valdštejna Maxmilián z Valdštejna
(† 1655). Nebyl však synovcem pražského arcibiskupa, jak se často uvádí, neboť jeho matkou byla druhá Maxmilánova manželka Marie Polyxena z Talmberka (*1599 † 1651). Příbuzenské vztahy s rodem Harrachů tak měl Jan Bedřich pouze nepřímé. První manželkou Maxmiliána z Valdštejna byla Kateřina z Harrachu (1599-1640), sestra Arnošta Vojtěcha. V roce 1660 si nevlastní bratr Jana Bedřicha Karel Ferdinand (*1634 † 1702) vzal za manželku vlastní sestřenici Marii Alžbětu z Harrachu (*1637 † 1710), která byla dcerou Oty Fridricha z Harrachu a sestrou Ferdinanda Bonaventury z Harrachu (*1637 † 1706).
Nepřímé příbuzenské vztahy ho vázaly i k dalším šlechtickým rodům. Tak jeho vlastní
sestra Marie Alžběta († 1687/93) byla provdána za Kryštofa Vratislava z Mitrovic
(† 1689), nevlastní sestra Maxmiliána z Valdštejna († po r. 1652) za Jana Adama Hrzáně
z Harasova († 1681). Ani v církevní hierarchii nebyl ve své době jediným příslušníkem rodu.
Tak František Augustin z Valdštejna († 1684), skutečný synovec Arnošta Vojtěcha z Harrachu,
byl členem řádu johanitů a dlouhou dobou i jeho představeným. Další Harrachův synovec,
Albert z Valdštejna, byl kanovníkem v Pasově, synovec Jana Bedřicha Jan Václav (*1674
† 1713) později kanovníkem olomouckým. Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho, ale pro
stručnou ilustraci postavení rodu to prozatím postačí. Pro kariéru samotného Jana Bedřicha
měli kromě jeho vlastních rodičů největší význam pravděpodobně právě Arnošt Vojtěch
z Harrachu a František Augustin z Valdštejna, kteří měli oba přímé styky s císařským dvorem
i zkušenosti s římským prostředím.
Jan Bedřich z Valdštejna se narodil ve Vídni r. 1642. Křestní list se jmény jeho kmotrů
pochází z 18. srpna 1642.” Stejné datum uvádí i jeho bratranec Jan František z Talmberka,
pozdější hradecký biskup, ve své výpovědi před vídeňským nunciem Antoniem Pignatellim
při informačním procesu v roce 1668. Od něj se také dozvídáme, že první svěcení přijal v roce
1662. Na kněze byl vysvěcen ale až roku 1665 přímo v Římě. Tehdy poprvé musel žádat
o dispens z důvodu svého přílišného mládí. Svou kněžskou primici v Čechách sloužil
v pražské Loretě roku 1668.

Své vzdělání zahájil na malostranském jezuitském gymnáziu, které absolvoval v roce
1657, kde byl i členem místní mariánské družiny.* V následujícím roce také vydal svou řeč
pronesenou před touto družinou.
Vletech 1658-1661 studoval na pražské filozofické fakultě, kde se zřejmě poprvé
setkal se svým pozdějším dvorním zpovědníkem jezuitou Janem Tannerem.’“ V roce 1661
absolvoval s disertací, kterou vedl Jan Tanner. Dedikovaná byla císaři Leopoldovi I. Grafický
list, který ji doprovází, je velmi často vystavován. Autorem jeho předlohy je totiž Karel Škréta
(1610-1674) a provedení pochází z rytecké dílny Melchiora Kiissela (1626-1683).
Znázorňuje mariánský sloup na Staroměstském náměstí jako duchovní i geografický střed
Evropy a představuje jeden z nejlepších kusů ve sbírce Národní knihovny.”
Ve stejném roce vyšel i Tannerův spisek k oslavě Valdštejnského rodu.
Po absolutoriu filozofické fakulty odešel Valdštejn na studijní cestu. Během ní pobýval
v Římě, různých severoitalských městech a v Lovani. Pokud je nám známo, nikdo se doposud
nezabýval jeho pobytem v Lovani, kde po dobu jednoho roku studoval právo .Lovaň byla
zřejmě právě první zastávkou, když se tu 14. ledna roku 1662 nechal imatrikulovat na místní
Katolické univerzitě. Také u římských pobytů víme prozatím jen několik málo poznámek,
které se pomalu spojují v celistvý obraz, především díky dochované korespondenci
s italskými velmoži, agenty a církevními hodnostáři, uložené v Rodinném archivu Valdštejnů
a několika korespondencím v jiných archivech.

Římské pobyty (1663-1667)

Již za pobytu v Římě, během nějž přijal kněžské svěcení, se mu dostalo několika
nominací k různým kanonikátům. Tak již z 2. září 1664 pochází prezentace na olomoucký
kanonikát Leopoldem I. V srpnu 1665 potvrzuje ze své moci Alexandr VII. kanonikát
salcburský a v říjnu 1665 byl opět Leopoldem 1. prezentován ke kolegiátní kapitule sv. Kříže
ve Vratislavi. O vratislavské prebendy pak Valdštejn usiloval až do roku 1676. Salcburské i Mohučské musel nakonec oželet.
V Římě se zdržoval přibližně mezi lety 1663 -1667. Tehdy sídlil v Collegio Ghislieri,
a zřejmě navštěvoval přednášky na Collegiu Romanu. To však neznamená, že by Valdštejn
dlel po celých těch pět let na jednom místě. Již v říjnu roku 1664 se na skok zastavil na svém
duchcovském panství….

Vybráno z Disertační práce Jiří M. Havlíka – Jan Bedřich z Valdštejna
a jeho spory o daně na turecké války (1682-1694)