Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

♣♣♣

Rodištěm Ferdinanda Augusta bylo říšské sídlo rodu – Neustadt a.d. Waldnaab.  Zde se mu také pravděpodobně dostalo prvotního vzdělání, které plně odpovídalo požadavkům kladeným stavovskou společností druhé poloviny 17. století. První ucelenější zprávy o jeho osobě jsou pak datovány k březnu roku 1668, kdy informoval otce o tom, že výuka probíhá dobře a že on sám je pilný. Nejpozději v lednu 1673 se k němu připojil jeho mladší bratr František Vilém (*1659 † 1698). V červnu tohoto roku pak společně absolvovali cestu do Norimberku, která byla předzvěstí Ferdinandovy kavalírské cesty. Na tuto cestu, která tvořila pomyslný milník konce vzdělávání a počátku vlastní  kariéry, se Ferdinand vydal v září 1673. Jako hlavní cíl této cesty bylo zvoleno známé univerzitní město Siena, které patřilo mezi tradiční cíle mladých šlechticů pocházejících ze středoevropského prostředí.

Ferdinand se zde měl věnovat nejen studiu (architektura, kresba či filozofie), ale i šlechtickým cvičením (šerm, jízda na koni, hra na hudební nástroje) a také navazovat kontakty s místní společností. Brzy však začaly do Vídně docházet zprávy o tom, že se princ pohybuje pouze v německém prostředí města, že neplní přesně stanovené úkoly, že je jeho přístup k výuce laxní atd., což vedlo k nespokojenosti otce, který zpětně nešetřil kritikou hofmistra. Když byl pak Ferdinandův otec Václav Eusebius v září roku 1674 odstraněn od císařského dvora a uvězněn na rodovém sídle v Roudnici nad Labem, musel se mladý šlechtic ze své cesty vrátit.

Na rodových sídlech se však Ferdinand nezdržel ani jeden celý rok. V září 1675 se vydal na svou druhou cestu do Itálie, aby zdárně završil své vzdělání. Během předešlé cesty totiž nenavštívil jedno z center tehdejší Evropy – Řím, který byl zvolen jako hlavní cíl této druhé cesty. Z obavy, aby se neopakoval neúspěch předchozí výpravy, byl vyměněn celý Ferdinandův doprovod včetně hofmistra. Do italské metropole dorazili v prosinci téhož roku, strávili zde zhruba pět měsíců s jediným přerušením – čtrnáctidenním výletem do Neapole.

V červnu 1676 byl pak Ferdinand již zpět na rodovém panství v Neustattu an der Waldnaab.
V dubnu 1677 převzal po smrti svého otce rodový majorát, který byl spojen s tituly knížete lobkovického a vévody zaháňského. První měsíce byly spojeny s vypořádáváním se s tímto dědictvím. V červenci téhož roku se Ferdinand poprvé oženil. Jeho chotí se stala Klaudie Františka z Nassau-Hadamaru, která Ferdinandovi porodila tři potomky. Dospělosti se dožil pouze syn Filip Hyacint (*1680 † 1734), budoucí tajný rada a nejvyšší hofmistr císařovny Alžběty, který po smrti svého otce v roce 1715 převzal rodinný fideikomis a knížecí titul. Klaudie Františka však krátce po jeho porodu zemřela.

Již za necelého půl roku se Ferdinand August oženil podruhé. Jeho vyvolenou se stala Marie Anna Vilemína markraběnka z Baden-Badenu (*1655 † 1702), se kterou měl Ferdinand celkem osm potomků, z nichž nejvýznamnější byli Josef Antonín August (*1681 † 1717) a Jan Jiří Kristián (*1686 † 1753). První z nich vyměnil svoji církevní kariéru za bitevní pole, kde dosáhl hodnosti polního podmaršálka. Zemřel na důsledky zranění v bitvě u Bělehradu. Jan Jiří Kristián byl zakladatelem mladší knížecí sekundogenitury na Mělníce, polním maršálem a tajným radou. Uplatnil se i v habsburské zahraniční politice, když byl v roce 1732 jmenován guvernérem na Sicílii a Lombardii.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 17. století pobýval Ferdinand střídavě na rodových sídlech v Roudnici nad Labem, hornofalckém Neustattu a v centru habsburské monarchie ve Vídni. Cílevědomě se snažil získat nějaký významný úřad buďto u habsburského dvora, nebo v zemské správě Českého království či Slezska. Kvůli tomu rozesílal žádosti o pomoc při hledání vhodného uplatnění. Vzhledem k faktu, že dlouho nemohl najít sobě odpovídající funkci, se Ferdinand zaměřil i na úřad nejvyššího hofmistra v české zemské vládě, který byl v této době stále obsazen Vilémem Albrechtem Krakovským z Kolovrat.

Prosby o pomoc byly adresovány císařovně Eleonoře Magdaléně a jejímu otci falckému kurfiřtu Filipu Vilémovi, kteří se za něj měli přimluvit přímo u císaře Leopolda I., aby mu byl udělen status čekatele na výše uvedený úřad. Nakonec se tato aktivita ukázala zbytečnou, protože se mu v roce 1688 uprázdněnou funkci nepodařilo získat. V osmdesátých letech se tak jeho politická kariéra omezovala hlavně na působení u slezského knížecího sněmu. Významnější pozice v rámci habsburské politiky se Ferdinand dočkal až na počátku devadesátých let, když nejdřív v roce 1689 získal titul tajného rady. Na konci roku 1691 byl pak jmenován nástupcem Heřmana Bádenského (*1628 † 1691) v pozici hlavního komisaře
(Principal Commissarius) při říšském sněmu v Řezně. Tuto funkci začal prakticky vykonávat až v únoru následujícího roku. Tento způsob uplatnění nebyl v pobělohorském období ničím neobvyklým. V této době dosáhlo zastoupení šlechty z českých zemích v habsburských diplomatických službách gigantických rozměrů. Důvody byly zřejmé – funkce hlavního komisaře skýtala mnohem lepší odrazový můstek do dvorských úřadů než pozice v armádě. Vyslanci totiž často museli své působení financovat i ze svých zdrojů, čímž se v podstatě stávali věřiteli císaře, což mohlo být v blízké budoucnosti kompenzováno udělením nějaké významnější funkce u dvora či případně v zemské správě.

Tento postup přinesl později kýžené ovoce i v Lobkowiczově případě. Post hlavního komisaře v Řezně mohl Lobkowicze velmi přitahovat, protože Řezno se nacházelo nedaleko jeho říšských panství a funkce přinášela velké množství reprezentačních povinností. Ferdinand August zde působil šest let, tedy do roku 1698, kdy ho vystřídal pasovský biskup Jan Filip z Lamberka (*1651 † 1712). Ferdinandovi se totiž na konci roku 1698 konečně dostalo možnosti působit přímo u vídeňského dvora. Krátce po svém návratu do Vídně nejprve získal prestižní Řád zlatého rouna. V prosinci pak oficiálně převzal funkci nejvyššího hofmistra u císařovny Vilemíny Amálie Brunšvicko-Lüneburské, manželky Josefa I. Obdržení tohoto postu ho začlenilo do dvorské společnosti ve Vídni a přinutilo ho trvaleji pobývat v hlavním městě habsburské říše.

Mimo nepopiratelného vlivu na kariérní růst přineslo působení u dvora Vilemíny Amálie i dva zásahy do Ferdinandova rodinného prostředí. V roce 1702 se Ferdinand potřetí oženil. Jeho ženou se stala Marie Filippina hraběnka z Althannu (*1671 † 1706), která patřila ke dvoru této císařovny. Bezdětné manželství skončilo po čtyřech letech Mariinou smrtí. Ještě v témže roce si Ferdinand vzal další členku císařovnina dvora Marii Luisu hraběnku ze Schwarzenbergu (*1689 † 1739). Poměrně překvapivý byl i konec jeho působení jako nejvyššího hofmistra císařovny, protože Ferdinand sám v roce 1708 na svou funkci rezignoval. Do své smrti se pak Ferdinand pohyboval zejména mezi Vídní, svými rezidenčními sídly a zasedáním na slezském knížecím sněmu. Ferdinand August z Lobkovic zemřel 3.10.1715 a je pochován podobně jako jeho otec v roudnickém kostele sv. Václava.

Ferdinand August z Lobkowicz plně pokračoval v rodové tradici působení v prestižních funkcích u vídeňského dvora. Lobkowiczové tímto plně zapadají mezi ostatní knížecí rody, zejména Eggenbergy, Schwarzenbergy, Dietrichsteiny či obě větve Liechtensteinů. Z českých hraběcích rodů se jim pak v tomto mohli rovnat prakticky jen Waldsteinové.

Zdeněk Vojtěch z Lobkovic byl nejvyšším kancléřem, jeho syn Václav Eusebius prezidentem válečné rady a posléze nejvyšším hofmistrem Leopolda I. a Ferdinand August nejvyšším hofmistrem císařovny Vilemíny Amálie. V této rodové tradici pokračoval i Ferdinandův syn Filip Hyacint – nejvyšší hofmistr císařovny Alžběty Kristiny.

Tomáš FOLTÝN – Ferdinand August z Lobkovic (1655-1715).
K jeho funkci hlavního komisaře na říšském sněmu v Řezně (1692-1698)
(KUBEŠ, Jiří (red.), Vyšší šlechta v českých zemích v období baroka (1650-1750).
Biogramy vybraných šlechticů a edice typických pramenů, Pardubice 2007 (= FHPP 3, 2007).

Donátor 20. kaple Svatováclavské cesty z Prahy do Staré Boleslavi.