Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

♣ ♣ ♣

V Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti se ve čtvrtek 13. 11. 2014, jako každým rokem už tradičně, sešli členové spolku Radecký, aby si pod sousoším maršála Radeckého připomněli skutečný význam této osobnosti v českých a evropských dějinách a informovali příznivce o svém úsilí o návrat Radeckého pomníku, jednoho z nejkrásnějších vojenských pomníků v Evropě, zpět na pražské Malostranské náměstí.
Součástí setkání bylo také slavnostní odhalení busty císaře a krále Karla I. v „Habsburském“ sále Lapidária.  Restaurovanou oficiální bustou Jeho Veličenstva Karla I. Rakouského tak obohatilo Národní muzeum svou expozici a návštěvníci ocenili, že památka posledního českého krále tak došla svého připomenutí na dalším oficiálním místě v českém hlavním městě.
Slovo k příležitosti 10. výročí panovníkova blahoslavení přednesl představený Modlitební ligy císaře Karla I. za mír mezi národy Milan Novák:

Blahoslavený císař Karel I. z Domu Rakouského

Karel František Josef Habsbursko-Lotrinský, narozen na zámku Perssenbeug 17.8.1887, + Funchal, Madeira 1.4.1922, blahoslaven v Římě 3. října 2004

Pánbíčkář – to byla jedna z výčitek světa přelomu 19. a 20. století vůči císaři Karlovi – světa materialismu, marxismu, darwinismu naturálního i sociálního, nacionalismu a dalších ideologií a sil, kořenících více než v osvícenství v ukrutném dědictví francouzské revoluce. Arcivévoda Karel ale byl vychován ve víře. To odpovídalo tradici Domu Rakouského jako pevné opory universální církve, ale v případě Karlově znamenala víra doslova integrující prvek jeho osobnosti a dovedla jej až ke cti oltářů.

♣ ♣ ♣

Dokument České televize:

Poslední Habsburk na českém trůně

Publikováno 17. 6. 2013

♣ ♣ ♣

Víra a zbožnost

O Karlově víře a zbožnosti můžeme a musíme rozvažovat už od jeho dětství, protože tam jeho cesta ke svatosti začala. Cesta ke svatosti je kontinuální proces, a jakkoli se na ní člověk dopouští chyb a selhání, nesmí ji opustit zcela – a to je plně závislé na jeho osobní vůli, na jeho připravenosti a ochotě neselhat. Pozvání Boží a dary Ducha ještě nejsou pojistkou dobrého konce, stejně, jako dobrý panovník a úspěšný panovník neznamená vždycky totéž.

Máme–li si připomenout Jeho Veličenstvo císaře a krále Karla z domu Rakouského jako blahoslaveného v 10. výročí jeho blahoslavení a zamyslet se, k čemu je nám to dobré, musíme alespoň na chvíli vstoupit do křesťanského, katolického prostoru. Pokud se zdá, že se dostáváme mimo půdu historie, pak tomu tak není: historik musí císaře Karla vnímat jako materiálně determinovanou osobnost stejně jako osobnost duchovní, a tato Karlova duchovní osoba se i nyní – a právě nyní – projevuje, neboť světci svou práci konají většinou až po smrti.

To je konstatování významu zcela praktického: nic nejsme schopni dnes zhodnotit z pohledu věčnosti a díla Boží spásy – kterému sice nemusíme věřit, což ovšem ani trochu neznamená, že není ! Ateismus také není víc než víra v neexistenci Boha a knokautuje nás už naše vlastní metoda objektivního poznání, neboť nemáme jediný důkaz pro jeho odmítnutí. Naše hlediska jsou vždy poplatná tomu, co momentálně víme o světě. Zdá se tedy, že z dlouhodobě udržitelného hlediska může být jediným měřítkem našeho konání pouze víra.

Karel I. a svatý Václav

I toto poznání je nutným východiskem pro smysluplné úvahy o císaři Karlu blahoslaveném i  o monarchii. Pak jsme schopni vidět posledního českého krále na jeho vladařský úřad připraveného a po stránce duchovní dokonce nad jiné lépe – právem mu patřila svatováclavská ostatková koruna. Pak jsme schopni pochopit, že dočasný úspěch podle měřítek tohoto světa je něco jen velmi málo podstatného. Rád bych upozornil i na paralely, srovnáme-li jako panovníky a světce krále Karla I. a knížete Václava: „ve své vládě užívá křesťanských zásad a jeho úsilí státotvorné a právní je neseno a tvarováno jeho lidskou zodpovědností následovníka Kristova.“

To jsou slova profesora Piťhy, určená svatému Václavu – a přitom jiná by blahoslaveného Karla nevystihla lépe.

Řekl bych, že právě víra, jíž byl král Karel prostoupen, byla hlavním terčem nenávisti, a to se týkalo politiky v širším slova smyslu i osobně mnoha vysoce postavených lidí v císařově bezprostřední blízkosti, ať to již byl šéf generálního štábu Hötzendorf nebo ministr zahraničí Czernin.

Císař Karel chtěl bezpodmínečný mír. Mírnost, empatie, respekt, sociální soucit, s nimiž se v úctě před zákonem a v rozporu s pragmatickými potřebami reálné politiky snažil vládnout, nemohly ho dovést k vítězství v boji s radikalizovaným zlem. Jenže – jak je zřejmé z odstupu dějin celého 20. století – ve skutečnosti nebylo žádných vítězů. To, co si vítězové připisovali za zásluhy, se rychle obrátilo v neštěstí. Naopak jen Karel vystupuje ze stínů své doby jako panovník budoucnosti.

Karel Habsburský naplnil své poslání v plánu Boží spásy a osvědčil křesťanské ctnosti. „Byl mužem velké morální integrity a pevné víry, jenž vždy hledal jen to nejlepší pro své národy a všechny své panovnické činy konal v souladu se sociálním učením církve. Držel se ideálů spravedlnosti a míru a neochvějně směřoval ke svatosti. Byl příkladným křesťanem, manželem, otcem i panovníkem“, praví se v dekretu papeže Jana Pavla II.

Beatifikační proces

Padesát pět let, od roku 1949 do roku 2004, trval beatifikační proces. Radio Vaticana 3. listopadu 1949 ohlásilo započetí procesu Karlovy beatifikace slovy: „aby byl dán prostředník… jehož obraz moderního panovníka, vědomého si své odpovědnosti, a katolického manžela a otce rodiny je tak potřebný v naší době plné korupce a destrukce morálky, úpadku manželství a rodiny“.

Positio – beatifikační spis Karla Habsburského, obsahující svědectví 90 přímých svědků, výsledky zkoumáni několika tisíc písemných dokumentů a dobrozdání odborných komisí, se zabýval všemi složitými aspekty Karlovy vlády v době války, výsledky ohledáni ostatků v kapli kostela Nossa Senhora do Monte na Madeiře a lékařského ověřeni zázraku a čítal na dva tisíce osm set stran.

Je tedy jisté, že veškeré výtky, které se na hlavu Karlovu shrnuly při blahořečení – hlavně bojový plyn na italské frontě – a které se dozajista znovu oživí v roce 2016 při 100. výročí jeho intronizace, byly předmětem přísného zkoumání. Měl jsem možnost mluvit na toto téma s panem kardinálem Joachimem Meissnerem, který potvrdil, že Karlova kauza byla nejen dlouhá, ale také neobyčejně komplikovaná, a advokatus diaboli všechny tyto pochybnosti nemilosrdně předložil. Máme myslím jistotu, že nic nebylo opomenuto a Karlovo blahoslavenství je zasloužené jak z Božího, tak i z lidského hlediska.

Objevení nejstaršího českého poutního místa

Pro nás je velmi významné, že tento duchovní Karel se formoval také v Čechách: jestli ctil tradici Panny Marie jako Magna Mater Austriae i Mater Gentium Slavorum ve štýrském Mariazell, pak v Čechách objevil Starou Boleslav – nejstarší české poutní místo, k němuž měla vztah řada jeho předků: císař Matyáš a Anna Tyrolská, Ferdinand III. a Leopold I., Marie Terezie, František I. i Ferdinand V. Karel však ve Staré Boleslavi poznal hlavní křesťanské tradice Čech – tu svatováclavskou i mariánskou, tradici Palladia – hlouběji a díky svému čtyřletému pobytu zde je mohl mnohem intenzivněji prožívat. Léta strávená v Čechách arcivévodu Karla formovala i v dozrávání osobnosti budoucího panovníka mnohonárodní monarchie i v názoru na postavení Čechů a problematiku českých zemí.

Nejen svou pokrevní příbuzností, ale především duchovní sounáležitostí, se král Karel postavil po bok Přemyslovce Václava a Otce vlasti Karla IV. Lucemburského – pokud jmenujeme ty největší osobnosti, které, na rozdíl od mnoha věcí, jimiž se doposud ostudně chlubíme, legalizují Čechy jako národ, který má své místo v evropském společenství.

Obnovení středoevropských svazků

Rád bych poděkoval všem, kteří blahoslaveného krále Karla dnes našim lidem připomínají. Množí se místa jemu zasvěcená a zvláště cenné jsou aktivity, kdy je král Karel připomínán na místech oficiálních a tam, kde může oslovit každého, i lidi nevěřící – jako tomu bude jistě i tady. Karlovo křesťanství bylo praxí dobrých skutků, a tomu lze rozumět i za hranicemi víry. Takovou zkušenost máme ze Staré Boleslavi – mnoho lidí pro sebe dnes s překvapením a se zadostiučiněním objevuje posledního českého krále a s ním i dosud utajené souvislosti vlastních dějin. Potřebujeme proměnit český nacionalismus v zemské vlastenectví, a jak nám v Brandýse v roce 2006 řekl arcivévoda Dr. Otto Habsburský, potřebujeme obnovit staré svazky národů střední Evropy, abychom měli naději na dobrou budoucnost ve sjednocené Evropě. Této naší naději dnes slouží král Karel I. Rakouský jako světec.

Milan Novák

13.11.2014