Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

OTEC Vilém 7. kníže Auersperg *5.10. 1782 Praha † 25.1.1827 Vlašim	MATKA Friederike von Lenthe *13.2.1791 Celle † 3.11.1860 Praha
Karel Vilém 8. kníže Auersperg, vévoda z Gottschee *1.5.1814 Praha  † 4.1.1890 Praha
Pocházel z rodu Auerspergů. Po smrti otce (Karla) Viléma II. († 1827) se stal hlavou knížecí linie, studoval práva v Praze a po studiu žil převážně na svých statcích v Čechách. Od roku 1840 byl politicky činný ve Sněmu království Českého a stál v opozici vůči politice Metternicha. Po roce 1848 se stáhl z politického dění do ústraní. 1853 rytíř řádu Zlatého rouna. Do Sněmu království Českého se vrátil v roce 1861 a jeho členem byl s přestávkami až do roku 1883. Od roku 1861 do roku 1890 byl členem Panské sněmovny Říšské rady a do roku 1867 jejím prezidentem. Krátce po přijetí prosincové ústavy se stal 1867 předsedou vlády (Předlitavska) a v listopadu 1868 podal demisi kvůli rozdílným názorům s říšským kancléřem Friedrichen Ferdinandem von Beustem. 1872-1883 nejvyšší maršálek Království Českého; statky Vlašim
oo 10.8.1851 Teplice
PARTNER Ernestine hraběnka Festetics de Tolna *27.5.1831 Baltavár † 30.12.1901 Albrechtsberg dvorní dáma císařovny Alžběty
OTEC PARTNERA Ernest hrabě Festetics de Tolna *24.8.1800 Praha † 19.11.1869 Praha	MATKA PARTNERA Johanna Clara Maria Josepha svobodná paní (baronka) Kotzová z Dobrze *19.3.1809 † 9.11.1869 Praha
POTOMCI
–	–

 Karel Vilém Auersperg
kníže, rakouský státník (*1. kv. 1814), od úmrtí otcova, knížete Viléma (+25. led. 1827), hlava rodu knížecího, vévoda chočevský, c. k. tajný rada, dědičný člen panské sněmovny, dědičný nejv. komoří a nejv. maršálek zemský v Krajině a Vindické marce, ryt. řádu zlatého rouna, pán na Vlašimi atd. Absolvoval v Praze ráva, cestoval po té některý rok po záp. Evropě, zabýval se vědami a uměním, až v létech čtyřicátých zasednuv v českém sněmu stavovském vynikal zde nevšední na ten čas rozhodností v obraně starých ústavních práv země České a sněmu jejího. Tak zejména 30. srpna 1847, když vláda vídeňská po svém absolutistickém návyku chtěla na sněmu, aby jí povolil berni v žádané výši beze všeho smlouvání, kníže Auersperg, zvaný obecně španělským jménem Carlos, rázným svým vystoupením nadchnul většinu sněmovníků k nevídanému již dávno odporu proti centralisaci vídeňské.
Zaniknutím sněmů stavovských ve vlnobití dějin roku 1848 zmizela i postava Karla Auersperga s jeviště dějin českých; uchýliv se na své statky zabýval se po celou dobu potomního absolutismu toliko správou jejich; v době té, ve které pojal roku 1851 za choť Ernestinu roz. hraběnku Festeticsovu de Tolna, a ve které byl vládou Bachovou dvakráte vyznamenán, r. 1852 důstojenstvím rytíře zlatého rouna, r. 1853 hodností tajného rady, udála se rozhodná proměna v politickém smýšlení Karla Auersperga: z obránce samosprávy tohoto království stal se horlivý centralista, z přítele historického práva národa českého zarytý jeho protivník. Příčina změny té není známa. Hledána namnoze v tehdejších osobních a hmotných okolnostech Auerspergových; každým způsobem byla koncem let absolutistických již tak úplnou, že německý centralista rytíř Schmerling připravuje oktroyované své řády: zemské a volební pro Čechy při díle svém hlavně spoléhal na centralistickoněmecké smýšlení Karla Auersperga, který vystoupil jako vůdce velkostatkářské kurie na sněmě českém (zahájeném 23. břez. 1861), krátce po té (18. dubna t. r.) vládou byl jmenován dědičným členem panské sněmovny rady říšské, ba několik hodin před jejím zahájením i jejím předsedou.
Jako na sněmě českém Karel Auersperg ruku v ruce s německocentralistickými poslanci bojoval proti federačním a národním snahám národa českého a přivedl společně s Herbstem r. 1863 k pádu návrh Palackého na spravedlivou opravu křivd Schmerlingova volebního řádu, tak i v panské sněmovně sloužil centralistickému systému Schmerlingovu s horlivostí renegáta sváděje ostré půtky s obhájci historických práv království a zemí, zejména s hr. Lvem Thunem, až došlo koncem r. 1863 k úplnému rozstoupení se šlechty české ve dva politické tábory: ve stranu německocentralistickou, zvoucí se »liberální«, pod vůdcovstvím Karla Auersperga, a ve stranu konservativní čili »historickou«, pod vůdcovstvím hrabat Jindřicha Clama Martinice a Lva Thuna, hlásící se ku programu autonomie zemské, založené v historickém právu Čech. Po pádu Schmerlingově, který Auersperga nazval »prvním kavalírem říše«, přešel Karel Auersperg v rozhodnou opposici proti vládě Belcrediově, jakmile tato manifestem zářijovým zastavila ústavu únorovou a dne 12. pros. 1865 ve sněmě českém ústy místodržitelova náměstka hr. Ant. Lažanského prohlásila se pro nejširší co možná samosprávu království a zemí. Nejen že tu Auersperg mluvil pro jednotu říše, ale nepopíratelný výrok hr. Lažanského, »že říšské rady co takové jako celoříšské rady posud skutečně ještě nikdy nebylo«, podráždil jej tou měrou, že dne 14. pros. ještě se čtyřmi stoupenci s protestem složil mandát svůj.
Za války r. 1866 skryl se v ústraní vyčkávaje doby své, která povoláním Beusta a zavedením dualismu nadešla dosti záhy: již 30. prosince 1867 stál Auersperg v čele tak zvaného »občanského ministerstva«. Uprostřed nejbujnější persekuce postihl však kníže Karel Auersperg, že koruna chce se pokusiti o smír s národem českým a že Beust a Taaffe měli jednati s vůdci opposice české. Popuzen zprávou tou Karel Auersperg v tu chvíli žádal za propuštění, které též 26. září 1868 obdržel. Roku následujícího jmenován opět předsedou sněmovny panské, v kteréžto hodnosti překážel, seč byl, smiřovacím snahám vlád Potockého i Hohenwarta, a po zmaru vyrovnavacího díla ke znovudobytí většiny na sněmě českém organisoval pověstné chabrusové volby velkostatkářské. Dosáhnuv takto vítězství panoval odtud sněmu českému jako nejvyšší maršálek zemský ještě po pádu ministerstva Auersperg-Lasserova. Dal se sice korunou pohnouti k tomu, aby o volbách pro novou radu říšskou (r. 1879) strana jeho popustila ze svých 23 mandátů straně Martinicově 10, avšak dále smířlivost jeho nešla; zůstal rozhodným odpůrcem rovnoprávnosti a svéprávnosti národů, rozhodným stoupencem spojené levice, až ulevil své hořkosti proti vládě Taaflově sensačním ukončením sněmu českého dne 24. řijna 1881. Nazvalť v závěrečné maršálské řeči své předlohu vládní v přenesené působnosti samosprávné »útokem učiněným s hůry na samosprávu obcí a okresů«.
Když pak došlo k rozdělení velkostatkářské kurie v patero volebních skupin pro radu říšskou, a vůbec mizela naděje na obnovu bývalého německého panství na sněmě českém, Auersperg odemstil se v panské sněmovně novým nájezdem vyčítaje hraběti Taaffeovi, že prý r. 1879 obelstil stranu Auerspergovu vyžaduje od ní 10 mandátů pro šlechtu konservativní. V čci r. 1885 rozmrzelý vzdal se svého vůdcovství ve straně německocentralistických velkostatkářův a nevystoupil odtud u veřejnosti než 7. kv. 1887 ve schůzi sněmovny panské bojuje tu proti jazykovému nařízení ministra Pražáka v příčině rovnoprávnosti u vrchního zemského soudu českého. Podobá se, že Karel Auersperg svou politickou úlohu v Rakousku již dohrál nadobro.
KT.
(Ottův slovník naučný)

Karel Vilém Auersperg
pro české země nejvýznamnější člen tohoto rodu, známý spíše pod španělským jménem Carlos, poslanec českého sněmu, pozdější předseda vlády (1867-1868) a nejvyšší maršálek Království českého. Karel Auersperg, zvaný také „první kavalír říše“. , se ve 40. letech 19. století se rozhodně postavil na obranu ústavních práv českých zemí a českého sněmu. Když v roce 1847 požadovala vídeňská vláda na sněmu automatické povolení vyšších daní, Carlos ostře protestoval a vyburcoval sněm k nevídanému odporu proti centralizačním snahám rakouské vlády.
O několik let později se ovšem jeho postoje zcela změnily: z původního obránce českých autonomistických požadavků se stal neméně bojovný a zarputilý nepřítel české politiky a jednoznačný centralista. Důvodem snad mohl být i jeho sňatek s uherskou hraběnkou Ernestinou Festetics de Tolna. Ne nepodstatnou roli jistě sehrály i revoluční události roku 1848. Radikálním postojem zmařil řadu významných akcí českých politiků a rozpoltil doposud politicky jednotný tábor české historické šlechty na dva. V roce 1885 rozpoznal, že jeho politická kariéra končí, a jako správný “kavalír “rezignoval a stáhl se do soukromí.
(Petr Mašek: Modrá krev)