Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Rychnov nad Kněžnou

Rychnov byl založen někdy v polovině 13. století. Poprvé se v listinách zmiňuje roku 1258, kdy se jeho držitel Heřman z Drnholce podepsal jako svědek na listině krále Přemysla Otakara II. jako Heřman z Rychnova. Jeho potomci pak drželi rychnovské zboží celá dvě století. Heřman byl věrným stoupencem krále Přemysla už od jeho sporů s otcem Václavem I. V letech 1258-1267 byl královským podkomořím. Právě za věrné služby jej král Přemysl obdaroval územím v povodí řeky Kněžny, kde si Heřman na dnes neznámém místě založil tvrz. Jeho potomci pak držel i panství až do roku 1497. Za husitských válek stáli Rychnovští z Rychnova na straně podobojí a po jejich skončení setrvali ve své víře a stali se věrnými stoupenci krále Jiřího z Poděbrad.
Ve zmíněném roce 1497 prodal Albrecht z Rychnova své rodové panství nejbohatšímu českému velmoži nejvyššímu hofmistru Vilému z Pernštejna. Vilém byl výborným hospodářem a obchodníkem, ovšem v tehdejších sporech panstva s měšťany, kteří začali chápat podnikáni šlechty jako zásah do svých výsostných domén, se snažil stát stranou a působit jako prostředník mezi oběma stranami. Ač katolík, držel síše se stranou pod obojí a toleroval na svých panstvích i Jednotu bratrskou. Po jeho smrti zdědil české državy jeho syn Vojtěch, který se přikláněl spíše k luteránské víře. Vojtěch zemřel bezdětný a jeho panství dědil jeho bratr Jan. Za něho se již počalo pernštejnské panství tenčit, když musel část zboží rozprodat. To pokračovalo i za jeho syna Jaroslava, který roku 1556 pro dluhy prodal téměř všechen majetek a ponechal si jen kladské hrabství a Rychnov. Po jeho smrti roku 1560 spadl Rychnov jako odúmrť na královskou komoru. Přímými pány Rychnova tak byli po 17 let postupně králové Ferdinand I., Maximilián a Rudolf II.
Roku 1577 koupil od císaře Rudolfa rychnovské panství královskému podkomoří Burian Trčka z Lípy a na Světlé. Burian Trčka shledal tehdy již delší dobu neobývanou tvrz ve špatném stavu a rozhodl se vybudovat proti toku řeky Kněžny nové renesanční sídlo, dnes zvané pro odlišení “starý zámek”. Z toho se do dnešních dob v podstatě nic nedochovalo, několikrát vyhořel a poté byl radikálně přestavěn na pivovar.
Ani v Trčkovských rukách se Rychnov dlouho neohřál a roku 1587 prodal Burian Trčka panství erbovnímu měšťanovi Kryštofu st. Betenglovi z Neuenperka na Borohrádku. Betenglové byli bohatá pražská patricijská rodina, která zbohatla obchodem a byla později povýšena do šlechtického stavu. Zpočátku se hlásili k vyznání podobojí a později k jednotě bratrské. Pro tu také vystavěli v Rychnově na počátku 17. století poblíž bývalé tvrze kostel Nejsvětější Trojice. Po Kryštofu st. dědil veškeré statky jeho bratr Eustach a po něm jeho Eustachův syn Kryštof mladší, který sídlil převážně v Praze. V letech 1618-20 se aktivně účastnil stavovského odboj. Roku 1623 mu proto byl zkonfiskován veškerý majetek.
Po roce 1623 vystřídalo rychnovské panství několik majitelů, až jej roku 1640 koupil příslušník velmi rozvětveného rodu místokancléř království českého Albrecht Libštejnský z Kolovrat. Po jeho smrti roku 1648 zdědil Rychnov jeho nejstarší syn František Karel roku 1658 povýšený s bratry do říšského hraběcího stavu. František Karel byl nespokojen se současným sídlem, neboť nesplňovalo jeho požadavky na reprezentaci, a tak se rozhodl při kostele Nejsvětější Trojice vybudovat nové okázalé raně barokní sídlo.
Podle chronogramu na vstupní bráně pod kolovratským erbem byla stavba započata roku 1676. Již o šest let dříve byly zahájeny přípravné práce spojené s úpravou stavebního místa, při kterých byly strženy budovy fary, dvora a školy.
Vlastní stavební práce započaly pravděpodobně ve zmiňovaném roce 1676 (mohl však být pouze položen základní kámen). Raně barokní fáze realizovaná neznámým severoitalským stavitelem byla orientována na podélnou osu vedenou z hlavní brány přes nádvoří čtyřkřídlé zámecké budovy průjezdem na druhý dvůr a končící u kašny na jeho protilehlé straně. Chronogram na kašně nese opět pod kolovratskou orlicí nápis s datumem dokončení této fáze stavby roku 1690.
Hlavní zámecká budova byla téměř pravidelným jednopatrovým palácem s arkádami v přízemí, obklopujícími čtvercové nádvoří. Jihovýchodní křídlo má osm oblouků, jihozápadní a severovýchodní arkády mají po sedmi obloucích. Do severozápadního křídla byl pojat zbytek renesančního hospodářského dvora, který svými valenými klenbami znemožnil vedení arkád i na této straně nádvoří. Podloubí je zde alespoň naznačeno fasádou. Také velké dvojramenné schodiště vedoucí do prvního patra je umístěno nesouměrně asi do třetiny délky jihovýchodního křídla. Další dvě točitá schodiště pro služebnictvo vedou z obou rohů severovýchodního křídla. V prvním patře obíhá nádvoří chodba osvětlená velkými okny, severozápadní křídlo opět míjí. V  severozápadním křídle je umístěna malá zámecká kaple.
František Karel k rychnovskému panství přikoupil Černíkovice a Borohrádek a z těchto statků zřídil fideikomis (svěřenectví). Když roku 1700 zemřel, převzal správu fideikomisního panství jeho syn Norbert Leopold (+1716). Brzy po roce 1704 začal v Rychnově, který se stal hlavním sídlem rodu, uvažovat o dalších stavebních počinech. V roce 1714 začal se stavbou loretánské kaple u kostela Nejsvětější Trojice a také piaristické koleje. Ve stavbě pokračoval po jeho smrti o dva roky později starší syn František Karel. Ten započal kolem roku 1722 s další fází výstavby reprezentativního rodového sídla.
Oproti předchozí fázi tentokráte známe architekta, který se další stavby ujal. Byl jím slavný architekt italského původu Jan Blažej Santini-Aichl(*1677, +1723), který použitím přetvořených gotických prvků vytvořil osobitý styl někdy nazývaný “gotické baroko”. Podílel se na mnoha církevních i světských stavbách, z nichž kaple sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou je památkou UNESCO.
Vstupní průčelí zámku bylo doplněno na obou stranách nárožními hranolovými věžemi spojenými s hlavní budovou krátkými jednopatrovými křídly. Obě věže dosahují výšky římsy nad prvním patrem. Mansardové střechy hlavní budovy obdržely polopatrové nástavce a štítové vikýře. U severozápadního průčelí nad městem vznikla terasa s francouzským parkem a dvěma pavilony. Severovýchodní průčelí obdrželo risality a na ně navazující chodby, které nově uzavřely dvůr. Podél celé jihovýchodní strany uzavřela další správní budova protáhlé třetí nádvoří. Obě boční křídla byla proražena průjezdy. Jižním se vjíždí do třetího nádvoří, západním průjezdem, vedeným již pod úrovní zámku se svažuje cesta do údolí Kněžny.
Roku 1727 byla tato konečná fáze výstavby celého areálu nazývaného někdy “rychnovské Hradčany” završena stavbou rozlehlé jízdárny, dnes nad silnicí částečně ubourané. Její strop zdobí malba Bitvy na mostě a obrovská kolovratská orlice.
Hrabě František Karel umírá roku 1753 a správa svěřenectví přechází na jeho syna Františka Josefa I. (+1758) a dále pak na vnuka nejvyššího purkrabího Františka Josefa II. (+1825). Jeho syn hrabě František Antonín , osvícenec a vlastenec, se nemalou měrou zasloužil o zřízení Vlasteneckého (dnes Národního) muzea v Praze, jemuž také odkázal svou knihovnu o 35000 svazcích a mineralogické sbírky. Byl také presidentem Královské české společnosti nauk a podporoval nejrůznější české kulturní akce. V letech 1811-26 byl nejvyšším purkrabím, poté byl povolán do Vídně, kde byl jmenován ministrem vnitra. V této funkci byl velkým soupeřem kancléře Metternicha. V roce 1848 se v souvislosti s revolucí na svou funkci rezignoval, vystoupil ze státních služeb a až do své smrti roku 1861 se věnoval správě svých statků.
Hrabě František Antonín byl posledním mužským členem Libštejnské větve kolovratského rodu. Ve své závěti odkázal fideikomis svým příbuzným Krakovským z Kolovrat z další větve kolovratského rodu. Nejprve jej držel Jan Nepomuk Karel (1794-1872) z březnické linie Krakovských, ten však zemřel svobodný a Rychnov přešel na generála Theodora Krakovského (1806-1975) a po jeho smrti na jeho syna Zdeňka Krakovského z Kolovrat (1836-92). Ten převzal i jméno vymřelé větve a tak se od roku 1889 jeho potomci píší Kolowrat-Krakowski-Libsteinski. Hrabě Zdeněk je známý jako historik a spisovatel, autor několika dramat i veseloher. Po něm převzal správu panství jeho nejstarší syn Bohuslav (1876-1934), který zemřel roku bez potomků a dědictví po něm převzal jeho mladší bratr Hanuš (1879-1955). Ten byl signatářem známé petice českých šlechtických rodů v roce 1939, působil v diplomatických službách a roku 1912 se zasloužil o českou účast na olympijských hrách ve Stockholmu. Po roce 1945 mu byl Rychnov zestátněn a přešel pod správu Krajského střediska státní památkové péče v Pardubicích. Jeho syn syn Kryštof Jaroslav Kolowrat-Krakowsky-Libsteinsky(*1927, +10.12.1999), který strávil vojenskou službu v jednotkách PTP a poté byl vězněn za “sdružování proti republice”, roku 1968 emigroval i s rodinou do Rakouska. Po návratu v roce 1990 restituoval na Rychnovsku rozsáhlé lesy a rybníky a 24. dubna 1992 také rodové sídlo v Rychnově nad Kněžnou. Po jeho smrti v prosinci 1999 převzal péči o rodový majetek syn Jan Egon (*1958).
V reprezentačních síních 1. patra zámku je umístěna proslulá kolovratská rodová sbírka s obrazovými díly od 15. do 19. století. Její raně barokní jádro vzniklo v 1. polovině 18. století. Tematicky v ní převládají podobizny a lovecká zátiší. Nejvíce jsou zastoupeni umělci nizozemští, méně italští a němečtí, větší podíl mají čeští tvůrci a umělci činní v Čechách. V instalaci jsou zastoupeni malíři jako např. K. Škréta, M. Pacher, H. van Aachen, M. V. Halbax, F. K. Bentum, H. Rigaud, J. G. Hamilton, J. B. Bouttats, I. Godym, A. Magnasco, A. R. Mengs, J. A. Vocásek-Hrošecký, J. Bergler, A. Machek, A. Mánes. V místnostech je rozmístěn starý nábytek, tapisérie, sochy, porcelán, fajáns, sklo, cín, lustry apod.

V současnosti je v zámku mimo jiné umístěna expozice Muzea a galerie Orlických hor. Je zde také veřejnosti přístupná zámecká obrazárna s kousky českého a světového malířství od poloviny 15. století. Zastoupena je i sbírka střelných zbraní z 18. století a původní stylový nábytek rodu Kolowratů. Zámek je chráněn jako kulturní památka České republiky.