Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Je rok 1360 a na dvoře Karla IV. v Praze žije, kromě jiných, též jeho osobní lékárník, neboli císařský apatykář, Angelo z Florencie. Těžiště tehdejšího léčení nejrůznějších neduhů spočívá v léčivých bylinách. Angelo z Florencie je znalec bylin a Karel IV. (*1316 † 1378) vytváří podmínky pro pěstování bylin. Oba pojali úkol poněkud velkoryse a z původního záměru bylinkové zahrádky vznikla docela rozsáhlá zahrada, která měla již charakter botanické zahrady. Karel IV. přidělil zahradě pozemek o výměře více, než 1 ha a „nadal jej znamenitými výsadami“, tj. založil nadaci, která zajišťovala její financování. Zahrada nesla po svém zakladateli jméno Hortus Angelicus, tj. Andělská zahrada a byla první svého druhu ve střední Evropě.

Existovala gotická zahrada?

Obecně se v popisech historického vývoje zahrad a zahradního umění traduje, že gotické zahrady téměř neexistovaly, protože na ně nebyl uvnitř hradeb prostor. Rozhodně prostor uvnitř hradeb byl omezený, přesto nám gotická ikonografie dokládá, že zahrada měla své místo a řešení i v dané době. Ve zcela přírodním prostředí na člověka číhala různá nebezpečí, proto si začal přírodní prostor v okolí svého obydlí zahrazovat, čímž vznikly zahrady, protože potřeba pobytu člověka v bezpečném přírodním prostředí je přirozená, nutná a stará jako lidstvo samo.

Posláním uvedeného příspěvku není vyčerpávající popis historického vývoje zahradního umění, jde pouze o stručné nastínění charakteru gotických zahrad a srovnání s proměnami v následujících slohových obdobích, abychom lépe pronikli k hlavnímu tématu, k pražské Andělské zahradě.

Doba gotická, u nás 13. až 15. století, byla sice z hlediska míru a bezpečí dobou značně neklidnou, ale dle zachovaných gotických památek nešlo vždy pouze o bojové a obranné situace. Vždyť právě gotika nám odkázala nádherné katedrály, vzpínající své věže k nebesům, ale také masivní hrady a opevněné tvrze, tzv. munitia, která se svým vzhledem tolik liší od katedrál, přesto, že vše vzniklo ve stejném slohovém období. Podstata spočívá ve zcela odlišných výchozích podmínkách. Katedrály vznikaly na hlubokých mystických základech, kdežto hrady neměly s mystikou nic společného. Ty musely plnit kromě obytné funkce, v době nepřátelských nájezdů a bojů o území, též bezpečný úkryt všemu místnímu obyvatelstvu. Krása gotických katedrál poukazuje na veliký estetický důraz dané doby, jehož jiným vyjádřením je i zahrada. Navíc, právě daná doba zahradu s oblibou pojmenovává jako Rajskou, nebo Zahradu lásky, což rovněž dokládá silnou potřebu této části životního prostředí.

Několik ukázek gotické ikonografie nám přímo dokládá, že přes nutnost budování hradeb se věnoval prostor i zahradám. Je to věrohodný doklad nejen vlastní existence, ale i způsobu úpravy a využívání zahrad.

Prostor zahrady tvoří několik různých kompozičních prvků. Společnost se baví na kvetoucí louce, kde současně rostou stromy. Jedna postava češe ze stromu plody, jde tedy o ovocné stromy, v pozadí ovšem vidíme i zvýšený květinový záhon. Zobrazené činnosti jako stolování, čtení, hra dítěte, povídání, vše je nám důvěrně známé i z dnešních dnů, navíc přítomnost anděla umocňuje vnímání zahradního prostoru jako ráje.

Další ukázka a to z období pozdní gotiky, nám ještě o něco více přiblíží dobové zahradní prostředí. Ve 20. století se parkány, tj. prostory mezi vnějšími a vnitřními hradbami, s oblibou upravují na zahrady a rekreační plochy vůbec, coby nový způsob využití těchto prostor. Jde o případy, pokud hradby a to vnitřní i vnější, zůstaly zachovány jako např. kolem historického jádra v Norimberku. Na dobovém vyobrazení ale vidíme, že nejde o objevný způsob využití parkánu, tuto funkci plnil parkán již od dob budování hradeb. V levé části obrazu vidíme společnost bavící se při hudbě, která je opět rozložená na trávníku. Kulisu tvoří stromy a estetické řešení Zahrady lásky umocňuje okrasná kašna s fontánou. Za plůtkem, v pravé polovině obrazu, má zahrada jiný charakter. Členění plochy na jednotlivé menší záhony naznačuje bylinkovou zahradu, což byl charakteristický způsob zahradní úpravy až do nástupu renesanční a později barokní zahrady s velkolepými ornamentálními, stříhanými partery.

Ukázka renesanční a barokní zahrady

V přísně geometrizované renesanční zahradě je rovněž ještě znatelná stopa jednotlivých menších záhonů členěných pěšinami, ale záměr tvůrce je již zcela jiný. Prostor je komponovaný jako celek, který utvářejí opakující se geometrické obrazce. Barokní ornament, charakteristický obloukem, případně zalomeným obloukem, je rozvinutý na ucelené ploše, celková kompozice je většinou řešená osově symetricky.

Přes uvedený slohový vývoj přetrvávalo i tradiční pojetí bylinkové zahrady, jak dokládá ukázka Lidové zahrady Horti Ankelmanniani ze začátku 17. století. Tato ukázka nám totiž pravděpodobně nejvěrněji přiblíží původní způsob řešení a vzhled někdejší pražské Andělské zahrady, o jejíž historii se chci zmínit.

Pražská Andělská zahrada

Je rok 1360 a na dvoře Karla IV. v Praze žije, kromě jiných, též jeho osobní lékárník, neboli císařský apatykář, Angelo z Florencie. Těžiště tehdejšího léčení nejrůznějších neduhů spočívá v léčivých bylinách. Angelo z Florencie je znalec bylin a Karel IV. (1316-1378) vytváří podmínky pro pěstování bylin. Oba pojali úkol poněkud velkoryse a z původního záměru bylinkové zahrádky vznikla docela rozsáhlá zahrada, která měla již charakter botanické zahrady. Karel IV. přidělil zahradě pozemek o výměře více, než 1 ha a „nadal jej znamenitými výsadami“, tj. založil nadaci, která zajišťovala její financování. Zahrada nesla po svém zakladateli jméno Hortus Angelicus, tj. Andělská zahrada a byla první svého druhu ve střední Evropě. Rozkládala se uvnitř hradeb Nového Města pražského a zabírala jednu čtvrtinu bloku mezi dnešním Václavským náměstím a ulicí Politických vězňů, dříve ulice Bredovské. Karel IV. zahradu často navštěvoval a rád v ní pobýval, byla to přírodní oáza v bezpečí hradeb. (Zahradu navštívil při svém pobytu v Praze v roce 1354 též básník Francesco Petrarca). 

Léčivé byliny a jejich použití

Pokud jde o sortiment léčivých bylin, které se sušily, můžeme se pouze domnívat, ale se značnou pravděpodobností, že se zde pěstoval puškvorec obecný – Acorus calamus, dobově zvaný prsní koření, z něhož se sušil oddenek, který v nálevu podporuje vylučování trávicích šťáv a celkovou látkovou výměnu. Dále to mohla být mochna husí – Potentilla anserina zvaná jako koření nešťovičné, ze které účinná látka v nálevu působila proti křečovitým bolestem a na špatně se hojící rány. Jinou pěstovanou bylinou byl Volový jazyk, dnes zvaný pilát lékařský – Anchusa officinalis, velmi potřebný do čajů na průdušková a plicní onemocnění. Další potřebnou bylinou bylo tzv. koření svatého Filipa, dnes zvané mydlice lékařská – Saponaria officinalis, která v odvaru byla účinná při omývání kožních nemocí. Jistě v Andělské zahradě nechyběl ani černohlávek obecný – Prunella vulgaris jako koření ranné, tj. na rány. Nálev ze sušené natě má protizánětlivé účinky, podporuje hojení ran, utišuje bolesti kloubů a podporuje též trávení. Další oblíbenou léčivou bylinou byla stračí nožka, známá jako komonice lékařská – Melilotus officinalis, která v nálevu pomáhala při křečovitých kolikách a opět byla velmi účinná především při hojení ran. Husí nožka, dnes zvaná kontryhel obecný – Alchemilla vulgaris, je bylina v nálevu opět účinná při trávicích potížích, má protizánětlivé účinky a omýváním ran podporuje jejich hojení. Zaječí nožka, dnes známá jako bazalka – Ocimum basilicum, je bylina podporující trávení, uvolňuje křeče, má mírně antibiotické, protizánětlivé účinky, posiluje imunitu.

Mandragora – Mandragora officinarum, dobově zvaná též cicmužíček, je pro mnohé účinky považována za všemocnou rostlinu. Tuto středomořskou rostlinu sice nelze u nás pěstovat, ale její sušený kořen se dovážel a náležel ke středověkému léčitelství. Odvar z kořene se používal především jako silné sedativum, případně až narkotikum, přisuzovaly se mu též afrodiziakální účinky.

O císaři Karlu IV. je známé, že prodělal ve svém životě mnoho úrazů i různých dalších onemocnění, získaných buď v přímých bojích, nebo při jeho průběžných, fyzicky náročných a vyčerpávajících státnických cestách po Evropě, na kterých strávil většinu života. Při daném způsobu života měl taky zažívací potíže, součástí jeho životního stylu, plného povinností, bylo též poměrně hojné popíjení vína, které mu v závěru dne poskytovalo uvolnění. Uvedené byliny se svými léčivými účinky zcela korespondují s jeho známými zdravotními problémy.

Co bylo dál?

Po smrti Karla IV. v roce 1378 je doložená existence zahrady i za jeho syna Václava IV. O zahradu nadále pečoval Angelo z Florencie, který zemřel v pokročilém věku až v roce 1408. To měla zahrada již 48 let. Některé prameny uvádějí, že po něm přebírá péči o zahradu jeho bratr Ludovicus, což je málo pravděpodobné, protože by rovněž šlo o osobu v pokročilém věku. Pravděpodobnější je informace, že Ludovicus, který v roce 1409 zdědil lékárnu, neboli apatyku Angela z Florencie na Malém náměstí staroměstském v čísle 144 (Ottův slovník naučný – Lékárnictví), a převzal též péči o Andělskou zahradu, byl Angelův synovec. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně vlastníka, Václav IV. k tomuto roku potvrzuje „znamenité výsady“, tedy opět finanče zajišťuje další existenci zahrady. Současně přidává ještě jednu podmínku, aby Ludovicus pěstoval v zahradě „libovonné květy a koření pro potěšení královo“ (Ottův slovník naučný). Vidíme, že je zdůrazněná i okrasná funkce zahrady, kterou měli zajišťovat květy jak svou krásou, tak svou vůní, což je širší sortiment, než aromatické léčivé byliny.

V publikaci Viléma Lorence „Nové Město pražské“ si můžeme přečíst následující popis Andělské zahrady: „Král Václav IV. nacházel místo vhodné pro svůj odpočinek nejenom na svém hrádku na skále Břežské, kde z oken i teras byl daleký rozhled přes řeku do širé krajiny; svůj půvab a kouzlo měla nepochybně i vysokými zdmi uzavřená zahrada plná vůní. Taková byla tzv. Andělská zahrada, nacházející se v ulici, kterou se chodí z Koňského trhu ke sv. Jindřichu po pravé straně  (TOMEK: ZÁKLADY, I. c., II, str. 181, k roku 1360. „…domum sive curian et hortum in vico quo tur de foro equorum ad ecclesiam s. Henrici“.)
 Se zřízením rozsáhlé zahrady, na tomto místě, se nepochybně počítalo již při založení Nového Města, kdy jí byla vyhrazená severní čtvrtina domovního ochozu v rozloze více než 1 hektar. Zahrada byla ohrazená, jak bylo tehdy zvykem, vysokou zdí ( TOMEK: ZÁKLADY, I. c., II, str. 207, k čp. 936 g „…contra murum horti Angeli…“) a uvnitř rozdělena na menší políčka a záhony. Zahrady tohoto druhu bývaly osázeny aromatickými rostlinami, aby mohly v každou téměř roční dobu působit na návštěvníka hlavně svými vůněmi. Každé rostlině zůstával zachován její osobitý půvab, každá měla svůj záhon, který byl ohrazen nízkým plůtkem. Záhony byly rozděleny loubími s popínavými rostlinami v řady menších pravidelných políček. Byla zde sedátka, nádržky, bazény, klece s ptáky, gloriety a někdy i věž vedle nutných hospodářských budov. Král Václav IV. zvláště rád chodíval do této zahrady, kterou nechal lékárník Ludovicus „…pro zvláštní naši potěchu vysázet a zušlechťovat vonnými a aromatickými sazenicemi a rostlinami…“ (TOMEK: ZÁKLADY, I. c., II, str. 181. „… quemquem ortum pro specialit consolatione nostra commissimus per ipsum Ludovicum diversis radolentibus et aromaticis herbarum radicibus excolli et plantari…“). K popisu V. Lorence je uvedený i nákres.

Je zajímavé, že z uvedeného popisu vůbec nevyplývá, že zahradu založil již za Karla IV. v roce 1360 Angelo z Florencie, pouze se předpokládá, že v daném místě byla rezervovaná plocha. Popis Ludovicovy činnosti v uvedeném textu vyznívá, jakoby on sám byl zakladatelem zahrady, což neodpovídá skutečnosti. Tyto rozporné informace si lze vysvětlit následovně: autoru V. Lorencovi v roce 1973 patrně nebyla známá skutečnost, že Andělskou zahradu založil již v roce 1360 Angelo z Florencie a dále je zřejmé, že změnou vlastníka, který představoval i generační výměnu, došlo v péči o zahradu k výrazným změnám. Změny mohly být vyvolány nejen jiným názorem nového vlastníka na vzhled a řešení Andělské zahrady, ale stav zahrady, vzhledem k pokročilému věku zakladatele, Angela z Florencie, mohl být již určitým způsobem zanedbaný, přerostlý a vyžadoval rekonstrukci.

Stopa krále Václava IV. a jeho osobního lékárníka, Ludovica z Florencie, dokládá kontinuální existenci zahrady i na začátku 15. století.

Do konce života Václava IV., tedy do roku 1419 a současně do konce života Ludovica z Florencie, byla Andělská zahrada finančně zajištěná. Rok úmrtí Ludovica z Florencie není známý, ale skutečné problémy s finančním zajištěním zahrady nastaly patrně až pro třetí generaci, tedy Ludovicovy syny Jana a Angela. Zahradu bez královských nadací již nebyli schopni udržet. Novým majitelem se stal měšťan Starého Města pražského Matouš od Zlatého lva, po něm následovali další vlastníci, např. známý humanista Jan Hodějovský z Hodějova, nebo Malovcové z Malovic a jiní.

Jan Hodějovský z Hodějova (1496-1566) byl pozoruhodná osobnost. Ve své době vynikal vzdělaností a byl vůdčí osobností duchovního života jak na pražské univerzitě, tak na svém panství Řečice u Strakonic, které vlastnil od roku 1552. Vybudoval zde renezanční zámek, ale proslulá byla především jeho okrasná zámecká zahrada, ve které rostlo mnoho vzácných dřevin. Kromě proslulé zahrady vytvořil na zámku, v duchu svých intelektuálních zájmů, též proslulou knihovnu. Není náhoda, že kolem poloviny 16. století se stal též majitelem pražské Andělské zahrady. (Nezachovala se ani řečická zahrada, ani knihovna).

Příběh z období vrcholné renesance

O pozdější existenci Andělské zahrady na přelomu 16. a 17. století se dovídáme ve zcela jiné souvislosti. Jde o historii průhonického panství, jehož majitelem je v roce 1600 rytíř Zikmund II. Zápský. Je mu kolem padesáti let a průhonické panství nemá komu odkázat. Má sice z předchozích dvou manželství dvě dospělé, provdané dcery, ale panství bylo možné dle platných zákonů odkázat pouze mužskému dědici a toho Zikmund neměl. Panství, které spravoval již čtvrt století, bylo vzkvétající a výnosné. Ke gotickému opevněnému hradu – munitio přistavěl renesanční zámek, ke kterému náležela zahrada, poplužní dvory, louky, lesy, rybníky, ovčíny, pivovar, pila a hospoda, což v dané době zdaleka nebylo běžné na všech panstvích. Navíc, korunou průhonického panství byl panský dům v Praze na Novém Městě pražském poblíž Andělské zahrady. Tyto skutečnosti se dozvídáme z následujícího historického dokumentu.

Zikmund byl v dané době vdovec, takže se v roce 1599 potřetí oženil. V následujícím roce, tedy v roce 1600, se mu narodil potomek, ale opět to byla dcera. Aby bylo možné panství odkázat dceři, k tomu bylo zapotřebí získat od panovníka zvláštní dokument, tzv. „mocný list“, na základě kterého Zikmund „mohl“ po své smrti vše odkázat dceři. Vzhledem ke svému věku nechtěl zajištění právě narozené dcery odkládat, proto hned v roce 1600 na císaři Rudolfu II. tento dokument skutečně „vymohl“. Popis průhonického panství v „mocném listě“ zní následovně:

„…zámek se třemi poplužnými dvory, s vobilím starým i novým, co ho Pánbůh naděliti ráčí, s mlejny, pilu, rybníky, vovčíny s vovcemi, lesy, háji spolu s domem na Novém městě pražském blízko Andělské zahrady … mocně dávám a poroučím Anně Alžbětě dceři své…“ (SÚA, DZV 133 D 3). Další informace o stavu průhonického panství známe z historických dokumentů, které byly pořízené při prodeji průhonického panství během třicetileté války v roce 1636. Jde o popis panství jak v prodejní, tak kupní smlouvě. Kromě toho informace o stavebním vývoji zámku poskytuje SHP zámku, vypracovaný v 60. letech 20. století.)

Životní příběh Anny Alžběty Zápské tvořilo několik zajímavých a dramatických peripetií, které zde nelze podrobněji rozvinout, protože bychom se poněkud vzdálili tématu Andělské zahrady. Přesto nelze její osud zcela pominout, protože se přes něj ve složitém období třicetileté války opět nepřímo vracíme k Andělské zahradě.

V roce 1610 byla desetiletá rytířská dívenka Anna Alžběta Zápská provdaná za jednoho z nejbohatších českých aristokratů, devatenáctiletého Jaroslava II. Smiřického, který již v únoru 1611 zemřel.[3]Šlo o institut tzv. ochranného, tedy ještě nenaplněného manželství. Anně Alžbětě v osmi letech zemřel otec, v devíti letech zemřel její poručník, takže poručnictví převzal budoucí manžel, který byl ale těžce nemocný. Přes případné úmrtí manžela byla dívenka jako vdova se svým dědictvím lépe ochráněná, než jako průhonický sirotek). V roce 1612 byla Anna Alžběta, již jako vdova Smiřická, provdaná za Hannibala purkrabího z Donína, velmi nadaného a obratného slezského diplomata, který rovněž náležel k dobové aristokratické špičce. Do roku 1628 žila rodina se sedmi dětmi na slezském panství Syców, vzdáleném od Průhonic 400 km.

Průhonické rodové panství Anna Alžběta po smrti své matky v roce 1616 prodala, pouze pražský dům poblíž Andělské zahrady si rodina patrně ponechala. V roce 1628, poté, co se Hanibal purkrabí z Donína poněkud necitlivě podílel na rekatolizaci slezského obyvatelstva, život na zámku Syców se stal pro rodinu nepřijatelný, proto zvolila přesídlení. Rozhodli se pro Prahu, patrně proto, že zde Anna Alžběta vlastnila zmiňovaný dům. Osobní příběh Anny Alžběty v době třicetileté války nepřímo dokládá, že když byl ve válečné vřavě ušetřený její pražský dům poblíž Andělské zahrady, je nanejvýš pravděpodobné, že byla ušetřená i Andělská zahrada. Později se ukáže, že skutečně tomu tak bylo. Průhonické panství bylo, naopak, ve třicetileté válce těžce poškozeno, hospodářství zcela rozvráceno, obyvatelstvo zahynulo. Dokládá to prodejní smlouva panství z období třicetileté války, kde je stav panství popsaný a hodnota panství klesla na polovinu.

Kde se vzal v historii Andělské zahrady jinan?

Dále se dostáváme do 18. století, kdy v roce 1727 se v Evropě začíná pěstovat exotická dřevina čínského původu, jinan dvoulaločný – Ginkgo biloba. Vzhledem k tomu, že Andělská zahrada byla již při svém založení v roce 1360 první botanickou zahradou ve střední Evropě, můžeme se domnívat, že se tento atraktivní strom mohutného vzrůstu brzy pěstoval i v Andělské, nyní již soukromé panské zahradě. Ostatně, pěstování jinanu dvoulaločného se brzy rozšířilo do více pražských panských zahrad, na základě čeho se osobitý list jinanu dostal i do několika domovních znamení. Strom je zajímavý nejen svým mohutným vzrůstem, krásně utvářenou borkou a neobvykle, vějířovitě rostlým listem, který na podzim barví nápadně žlutě, ale představuje i ojedinělou botanickou zajímavost. V botanické systematice jej nelze jednoznačně zařadit ani mezi jehličnany, ani mezi listnáče, představuje jakýsi přechodný typ mezi nimi. Předpoklad o pěstování jinanu v této zahradě bude objasněný později.

Andělská zahrada a hrabě Špork.

Další historický příběh nás opět informuje o existenci Andělské zahrady a to v souvislosti s osobností Františka Antonína hraběte Šporka, majitele Lysé, Choustníkova Hradiště a mnoha dalších statků. Je již rok 1736 a hrabě Špork je jeden z investorů výstavby kláštera celestýnek (anunciatek) v Praze.

Tento řád sídlil dlouhá léta na jeho panství v Choustníkově Hradišti, protože sám byl, na přání své starší dcery, zakladatelem řádu, načež dcera byla abatyší řádu. V roce 1736 byla dcera již několik let po smrti a řád měl přesídlit do Prahy. Jako vhodná lokalita pro stavbu kláštera byla zvolená Andělská zahrada na Novém Městě pražském. (POCHE, E.: Prahou krok za krokem. Paseka, Praha – Litomyšl 2001). 
Klášter byl situovaný do nároží ulice Jindřišské a Politických vězňů, dříve Bredovské. Z Andělské zahrady se stala zahrada klášterní. Hrabě Špork, jak je obecně známé, miloval sochařská díla. Dokončení stavby kláštera v roce 1744 se sice již nedožil, zemřel v roce 1738, ale můžeme se celkem oprávněně domnívat, že se ideově a finančně podílel i na sochařské výzdobě klášterní zahrady, což má pokračování v dalším příběhu.

Opět se vracíme na průhonické panství. V roce 1782 bylo z nařízení Josefa II., jak známo, zrušeno mnoho klášterů a byl mezi nimi i pražský klášter celestýnek. Mezi rozprodávanými statky kláštera byla i sochařská díla z klášterní zahrady. Při této příležitosti zakoupil tehdejší majitel průhonického panství, Josef Vojtěch hrabě Desfours, z klášterní zahrady sochu sv. Václava, kterou věnoval farní obci Čestlice, k níž jsou přifařeny i Průhonice. Socha byla umístěná na malebnou čestlickou náves s  kulisou vzrostlých stromů, kde stojí dodnes. (V roce 1993 byla socha zrestaurována.)

Historické mapové dokumenty.

Léta 1780-83 jsou současně obdobím Josefského, neboli 2. vojenského mapování, můžeme tedy nahlédnout i do historického mapového dokumentu.

Výřez vojenského mapování nám zobrazuje královské město Prahu uvnitř hradeb. Přes Vltavu vede jediný most, Karlův. Spojuje Malou Stranu se Starým Městem, charakteristickým spontánní výstavbou bez jakéhokoli urbanistického řádu, což vtisklo tomuto stěsnanému kamennému městu osobitou malebnost. Staré Město je téměř prosté zeleně, kolem ale vidíme prstenec Nového Města, které má již urbanisticky jasnou koncepci, řešenou systémem bloků s obvodovou zástavbou, přičemž vnitroblok je věnovaný zeleni. Tato nanejvýš pozoruhodná a moderní koncepce Nového Města, založeného Karlem IV., je realizována i se svými zahradami uvnitř hradeb.

Na mapovém dokumentu můžeme jasně identifikovat Koňský trh, (dnešní Václavské nám.), širokou, přímou linii, vedoucí od bastionu č. 26 ke Starému Městu. Koňskému trhu v nejvyšším bodě dominovala Koňská brána, na jejímž místě dnes stojí budova Národního muzea.

Koňský trh rozděloval prstenec Nového Města na dvě části. Střed dolní části tvořil Dobytčí trh, dnes Karlovo náměstí. Andělská zahrada se nacházela v horní části prstence, vpravo od Koňského trhu, v prostředním bloku. V nároží Jindřišské a Bredovské ulice stojí klášter celestýnek s uzavřenou čtvercovou dispozicí, za ním se ve vnitrobloku rozkládá někdejší Andělská, nyní klášterní zahrada. Klášter, jak již bylo uvedeno, byl dostavěný v roce 1744 a v roce 1782 byl již zrušen, tedy jeho existence, včetně klášterní zahrady trvala necelých 40 let.
Po zrušení kláštera byla budova zcela přestavěná architektem Palliardim a Hegerem na tabákovou továrnu, která tu stála až do roku 1871. (POCHE, E.: Prahou krok za krokem. Paseka, Praha – Litomyšl 2001. Z dalšího mapového dokumentu a to z mapy stabilního katastru z roku 1842  (Český úřad zeměměřičský a katastrální v Praze Kobylisích) ale vyplývá, že objekt měl ještě i jiné využití, byl zde umístěný úřad císařsko-královské finanční správy.

Pokud jde o výše zmiňovaný jinan dvoulaločný, můžeme se domnívat, že se nacházel právě v této zbytkové části někdejší Andělské zahrady a v první polovině 19. století byl již vzrostlou dřevinou ve stáří kolem 100 let.

Přichází rok 1871

Přichází rok 1871, který představuje definitivní zánik gotické Andělské zahrady. Mezi léty 1871-74 zde byla vystavěná dle návrhu architekta J. Bělského novorenesanční budova pražské Hlavní pošty. Objekt, včetně technického a manipulačního zázemí, zabral celou původní výměru Andělské zahrady, tj. byl postavený na pozemku o rozloze více, než 1 ha. Dvorana Hlavní pošty s prosklenou střechou je dekorována bohatými výmalbami, které v roce 1901 provedl výtvarník K. Mašek. Zde je pozoruhodný úhel pohledu. Historik E. Poche ve své publikaci PRAHOU krok za krokem uvádí, že jde o alegorické malby z dopravnictví a poštovnictví. Já přes svou zahradnickou profesi vnímám též rostlinné motivy, které E. Poche zcela pominul. 

Při podrobnějším pohledu zjistíme, že je tam obojí. Motivy z dopravnictví a poštovnictví jsou na daném místě logické, ale rostlinné motivy mají zde rovněž svůj důvod. Při přípravě pozemku na výstavbu budovy Hlavní pošty bylo zde vykáceno a likvidováno množství rostlinného materiálu. Šlo o dřeviny běžné, ale i hodnotné svým věkem, vzrůstem a také se zde patrně našla i dendrologicky zajímavá dřevina. Výmalba dvorany Hlavní pražské pošty rostlinnými motivy je z hlediska historických souvislostí logická a oprávněná, protože je reminiscencí na gotickou Andělskou zahradu, na její pozoruhodně dlouhou historii a rovněž na její dochovaný rostlinný sortiment v době definitivního zániku. Andělská zahrada byla tedy symbolicky přenesená na zdi poštovní dvorany.

Při prohlížení rostlinných motivů je opakovaně zobrazovaná lípa, v níž by bylo možné v období doznívajícího obrozenectví a romantismu 19. století vidět národní symbol. Tuto interpretaci ale vyvrací stejně bohatě zobrazovaný motiv dubu, coby německého národního symbolu. Z dalších rostlinných motivů zde vidíme vinnou révu, jabloně s bohatou úrodou, pnoucí psí víno, z keřů a květin např. růži šípek, slunečnici apod. Zde se dostáváme též k nejpozoruhodnějšímu rostlinnému motivu a to k jinanu dvoulaločnému – Ginkgo biloba, který je vyobrazený pouze v jednom případě. Vyobrazení dřeviny čínského původu vyvrací všechny interpretace s národnostním a obrozeneckým podtextem a zbývá jediný výklad, že skutečně jde o reminiscenci na Andělskou zahradu a její dochovanou rostlinnou skladbu.

Prameny:

ČERNÁ, L., GUTH, J., LIŠKA, P.: Kapesní herbář léčivých rostlin

Avicenum, Praha 1985.

LORENC, V.: Nové Město pražské

SNTL Praha 1973.

NEUBAUER, Š., KLIMEŠ, K., ČERNÁ, L., LISÝ, P.: Léčivé rostliny I., II.

Svépomoc, Praha 1986.

PALIVEC, V.: Staropražské lékařské památky

Libri, Praha 2005.

PINCOVÁ, V.: Průhonické panství v proměnách století a majitelů

Rozpracováno.

PINCOVÁ, V.: Historie zámeckých parků v Lysé nad Labem

Elaborát vypracovaný pro MÚ Lysá nad Labem, zkrácená verze vydaná v roce 2007.

POCHE, E.: Prahou krok za krokem.

Paseka, Praha – Litomyšl 2001.

PREISS, P.:František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách

Paseka, Praha – Litomyšl 2003.

Wikipedie – Léčivé rostliny.

vvpincova@seznam.cz

Pincová, Veronika, 8. 5. 2016

e-mail: vvpincova@seznam.cz

Všechny články autora