---

Navigace webu publicistika:

---

Navigace webu dokumentace:

---

Vyhledávání:

---

Motto:

---

V sobotu 9.9.2017 byla v Koncertním sále mělnického zámku jako součást standardní prohlídky otevřena výstava šlechtických rodokmenů nesoucí název Šlechtická poselství. Jednotlivá plátna zachycují rodiny všech šlechticů, kteří podepsali “Prohlášení české a moravské šlechty v září r. 1939”. Byla to v pořadí již třetí aktivita, kterou česká zemská šlechta reagovala na situaci vznikající v době nejvyššího ohrožení země. Text dokumentu byl zveřejněn 7.9.1939, tedy už za nacistické okupace a jeho signování tak nebyla jen otázka souhlasu s obsahem, ale i záležitost značné odvahy a statečnosti.

Pokračování 1. dílu článku 

Evropští blaničtí rytíři

Propojení dvou římských císařů prostřednictvím jednoho pražského kostela, v časovém rozpětí dobře zapamatovatelných 555 let – Karel Veliký byl římským císařem korunován v roce 800, Karel IV. v roce 1355 – je v Evropě unikátní. Z pražského Karlova činí jakési duchovní centrum všech současných potomků Karla IV. resp. Karla Velikého. Místem jejich praktického setkávání by poté zajisté mohl být mělnický zámek, nabízející se k tomu svou slavnou historií, polohou nad soutokem dvou největších českých řek, prostornými sály s plánovanými rodokmeny potomků Otce vlasti i Otce Evropy a symbolicky také nedalekou bájnou horou Říp. Zde si klikněte na rodokmen.

GENEALOGICKÉ CESTY POTOMKŮ KARLA IV. V EVROPĚ

Potomci obou Karlů jsou současní blaničtí rytíři. Nespí, ale žijí mezi námi ve všech koutech současné Evropy, jsou zastoupeni i v USA. Lze na ně v tuto chvíli hledět jako na jasnou “euroatlantickou zálohu”. Přirozenou a staletími prověřenou. Jsou potomky evropské aristokracie, která od nepaměti
ovlivňovala a řídila dění na starém kontinentu a pospolu tvořila a tvoří  vzájemnou politickou, kulturní, náboženskou, ekonomickou i příbuzenskou časovou a geografickou propojenost Evropy. Jsou nositeli kontinuity mezi její minulostí a současností.

Volení politici si nějak častěji a častěji s ledčíms nevědí rady a to obyvatele Evropy pochopitelně znervózňuje. Není samozřejmě nutné hned budit svatováclavské vojsko blanických rytířů. Ke zklidnění může zpočátku snad stačit i prosté povědomí o tom, že někdo někde v záloze je a v případě nouze je možno se na něj obrátit. Jedná se o staletími připravené přirozené a nefalšované V.I.P. Evropy a možnost vybrat je ze svého středu a povolat do služby, může být pro mnohé zklidňující.

 ALŽBĚTA II. JAKO POTOMEK KARLA IV.

Ostatně ve třetině evropských států to už funguje. Panovníci tyto země vedou od nepaměti, nezažili dlouhé či trvalé republikánské experimentování. Doba k jejich vládě přidala demokratické pojistky a ono to pěkně pohromadě funguje. Panovníci nastupují  jako články řetězu od předků k příštím generacím a vědí, že jejich cesta je správná, protože učí,  že vše co děláme nebo neděláme, musíme ospravedlnit v očích našich předků a v očekávání našich potomků. Kromě této vertikální roviny, by měla vést jejich konání i rovina horizontální, která pomáhá udržovat vztahy uvnitř širší rodiny a přináší  silný pocit solidarity v těžkých dobách. Existuje i rovina třetí, rovina vnitřní, která “má být živým vztahem k stvořiteli, od kterého pocházíme a ke kterému se na konci našeho života vrátíme.”

LUCEMBURSKÝ VELKOVÉVODA JINDŘICH JAKO POTOMEK KARLA IV.

Demokraticky zvoleným politikům se ve své většině nedaří a ono to ani moc dobře nejde, překročit
časový stín svého volebního mandátu. S Damoklovým mečem příštího nezvolení za krkem se těžko pracuje naplno pro blaho státu a jeho obyvatel.  Panovníci takovou obavou netrpí a mohou a měli by hledět dále do budoucnosti. Šlechta to měla v “popisu práce” po staletí – “dnes založený les si plně užijí až vnuci a pravnuci, my jsme jen dočasní správci”. Politici se často neubrání svodům, že majiteli lesa jsou oni. Teď hned, dokud vládnou. A pokud poté demokratické “zezdola” selhává, měla by být možnost je regulovat “seshora”. Císař a předposlední český král František Josef I. údajně o svém panovnickém poslání pronesl: “mým hlavním úkolem je chránit své národy před jejich politiky.”

Pokud ale při pohledu do budoucna šlechtic vidí či tuší katastrofu, volá hlasitě prrr. “Nikoliv rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast” předpovídal “poslední lancknecht” Bedřich Schwarzenberg (*1799 † 1870). Věděl, že císař pozbude svého postavení,  že jeho nástupce liberální buržoazii smete proletariát a ten se střetne s rolníky. Toto střetnutí poté bude “nejkrvavější, neboť patří k povaze vlastníka půdy, najmě toho, jenž ji sám vzdělává, že je v ní takřka zakořeněn a že se nejtíže vzdá myšlenky vlastnictví a dědičnosti, což je přec konečným záměrem komunismu. Za všeobecného zmatku pak nastane potřeba diktátora….”. Evropa pak zažila dva takové a s důsledky jejich “vlády” se Evropa vyrovnává dodnes.

Z politického suterénu k hrdým prohlášením

Evropské šlechta je nadnárodní, ale jak je vidět právě na příkladu českých šlechtických deklarací, v době bezprostředního ohrožení vlasti, možné a oprávněné pocity křivdy a naštvanosti ustoupí do pozadí a vítězí pocit odpovědnosti za osud vlastní země, kterou předkové po staletí spoluvytvářeli.

V roce 1918 se právě zrozená republika nezachovala ke své vlastní šlechtě nijak přátelsky a velmi například spěchala a jedním ze svých prvních zákonů zrušila šlechtické tituly (více v článku Jak jsme si zrušili šlechtu). Rychle, rychle, čeká nás oběd. Snad museli i tito “revoluční” poslanci vědět, že staletími ověřené tradice a historickou paměť nelze vymazat administrativním rozhodnutím. „Prostě jen existujeme. Jako třeba zajíci nebo jeleni. Česká šlechta se přičiněním nacistů a pak komunistů propadla až do sociálního suterénu… Rušení titulů zdá se nám bezpředmětné, stejně jako by připadalo zbytečné rušit zajícům uši či je znovu obnovovat, když se s ušima narodili. Ostatně i neblahé kádrové komise náš původ uznávaly; stačí nám proto, aby se svoboda projevu ustálila natolik, aby každý mohl nazvat zajíce zajícem, hraběte hrabětem či kejklíře kejklířem, aniž by k tomu potřeboval administrativní povolovací dekret…“ Tak komentoval vzniklou situaci Radslav hrabě Kinský (*1928 † 2008), jehož otec Zdenko Radslav hrabě Kinský (*1896 † 1979) byl hlavním iniciátorem vzniku šlechtických prohlášení.

Signatář Zdenko Radslav hrabě Kinský *1896 † 1975.

Ukázky dalších rodokmenů signatářů

Signatáři  František hrabě Dobrzenský *1915 † 1978, Jan hrabě Dobrzenský st. *1870 †  1947, Jan hrabě Dobrzenský ml.*1911 †  1996,  Jindřich hrabě Dobrzenský *1892 †  1945.

Signatář Karel baron Parish *1899 † 1976.

Signatáři Jindřich M. hrabě Schlik *1875 † 1957 a jeho 4 synové.

Signatáři dvojčata Ervín hrabě Schönborn *1899 † 1984 a František hrabě Schönborn *1899 † 1964. Signatáři Josef Osvald hrabě Wratislav *1883 † 1966, Max hrabě Wratislav*1917 † 2002, Maxmilian hrabě Wratislav*1857 † 1940.

Signatář Karel kníže Schwarzenberg *1911 † 1986, autor textu první deklarace, František princ Schwarzenberg *1913 † 1992, spoluautor třetí deklarace.

Signatáři Jiří hrabě Sternberg *1888 † 1965 a Leopold hrabě Sternberg *1896 † 1957.

Signatář Hugo hrabě Strachwitz *1900 † 1978.

Základní údaje výstavy

Jednotlivé panely na výstavě přinášejí informace o historii, rodovém zázemí, sídlech a hlavních postavách rodů a jednotlivých rodin všech signatářů třetí deklarace. 

Autor výstavy:
Jan Drocár, pracovník Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR,
tajemník Národní komise k přípravám 700. výročí narození Karla IV. v roce 2016,
(komise pracovala pod předsednictvím předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka),
šéfredaktor internetového magazínu Historická šlechta.

Zleva Jan Drocár a Jiří Lobkowicz.

Pořadatel výstavy:
Jiří Jan princ Lobkowicz – majitel mělnického zámku, vnuk signatáře šlechtických deklarací Jana knížete Lobkowicze, potomek římského císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského v 19. generaci, potomek 1. historicky doloženého českého knížete Bořivoje I. Přemyslovce a sv. Ludmily Pšovské v 33. generaci a potomek prvního středověkého římského císař Karla Velkého v 38. generaci.

Jiří Lobkowicz jako potomek Karla IV., Bořivoje I. a sv. Ludmily a Karla Velikého

(Jiří Lobkowicz, Svatováclavská 19/16, 276 01 Mělník)

Čas konání výstavy: od 9. září 2017

Otevírací doba výstavy:

09. 09. 2017 – 31. 10. 2017 – denně od 9:30 do 18:00 hod.

01. 11. 2017 – 31. 03. 2018 – denně od 10:00 do 17:00 hod.

01. 04. 2018 – 17. 09. 2018 – denně od 9:30 do 18:00 hod.

časová náročnost: velká

kontakt na zámek:
kontakt k výstavě: redakce@historickaslechta.cz

Jednotlivé panely na výstavě přinášejí informace o historii, rodovém zázemí, sídlech a hlavních postavách rodů a jednotlivých rodin všech signatářů třetí deklarace.

Mělnický zámek a Mělník

Výstava se koná v místě pevně spjatém s českou historií. Nedaleká hora Říp připomíná příchodem praotce Čecha bájné počátky českých zemí a jejich obyvatel. Mělník patří k nejstarším svědkům více jak tisíciletého historicky doloženého vývoje českého státu. Stojí symbolicky nad soutokem dvou hlavních českých řek Labe a Vltavy. Odtud podle Kristianovy kroniky pochází pramáti všech zmiňovaných potomků – sv. Ludmila. Jejím a manželovým křestem začala praktická christianizace v Čechách. Podle legend na Mělníku tato první česká a slovanská světice i často pobývala a vychovávala zde i svého vnuka sv. Václava. Oba jsou dodnes hlavními patrony českých zemí.

Mělnický kostel sv. Petra a Pavla patří k nejstarším v Čechách.

Mělník je místo spojené s kněžnou Emmou, manželkou vnuka Bořivoje I. a sv. Ludmily Boleslava I. Nechala zde razit mince – denáry, na nichž se objevuje její jméno (Emma Regina) a též pojmenování Mělník (Civitas Melnic), dokládající proměnu pojmenování místa ze starého Pšova.
Na Mělníku delší dobu pobývala i manželka krále Jana Lucemburského Eliška, poslední z Přemyslovců na českém trůnu a matka císaře a krále Karla IV. Ten oficiálně vyhlásil Mělník za královské věnné město s řadou lén a zasloužil se také o místní rozvoj vinařství, když dovezl vinnou révu z Burgundska. Jeho čtvrtá manželka Eliška Pomořanská sídlila na Mělníce až do své smrti a patrně ona nechala postavit hradní kapli, zasvěcenou dnes svaté Ludmile.

Svatá Ludmila 1100 let

V roce 2021 se město Mělník (projekt Svatá “Ludmila 1100 let) chystá připomenout si 1100. výročí nedobrovolného úmrtí sv. Ludmily na Tetíně 15.9.921. Mělnický zámek se rád k oslavám připojí dokončením tvorby rodokmenů s Ludmilinými potomky pro připravovaný Sál sv. Ludmily a Karla IV.

Na přípravě výstavy se podíleli:

Orámování dodala italská firma…		Za výborné spolupráce rodokmeny tiskla mělnická tiskárna Tisk 64 Honzy Matouška.

Na přípravě Hudebního sálu pro výstavu se podílely i průvodkyně výstavou paní Libuše Dvořáková a Vratislava Šálková.		Rodokmeny kontrolovaly Alena Drocárová a Dana Janečková přepečlivě, takže pokud se i poté najde chyba,  je autorova.

O pohoštění se postarali:…

Počínání syna Jiřího, který se rozhodl dát na zámku výstavě velkorysý a krásný prostor, jistě byl rád otec Otakar Lobkowicz (*1922 † 1995), syn Jana Lobkowicze (*1885 † 1952) jednoho ze signatářů.

Jiří Lobkowicz, Jitka Čvančarová, Martin Poláček.		Jan Drocár, Jiří Lobkowicz, Dana Janečková.

Alena Drocárová i fotografovala.		Dana Janečková a Alena Drocárová.

Jitka Čvančarová a Martin Poláček.

Hudební doprovod zajišťovali…		žáci Pražské konzervatoře….

kterou v roce 1820 šlechta založila a do svého “sesazení” v roce 1918 i sama financovala.

Zleva fotograf Jan K. Černý, Jan Drocár a Jiří Lobkowicz.

Na zdárné pokračování výstavy si připili její autor výstavy a její pořadatel.

Autoři fotografií abecedně:
Jaroslav Betka, Jan K. Černý, Alena Drocárová, Karel Feitl, Dana Janečková

***

KLIK NA 1. DÍL ČLÁNKU