Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Karel Schwarzenberg komentuje

Český politik Karel kníže Schwarzenberg, kancléř prezidenta Havla. senátor, ministr zahraničních věcí, místopředseda české vlády, prezidentský kandidát, poslanec či místopředseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny, komentuje občas na Facebooku politické dění v zemi. Pokud jeho komentáře zveřejní stránky Historické šlechty (HS), jsou řazeny časově, nahoře je vždy ten nejaktuálnější. Úvodní fotografie knížete byly pořízeny v roce 2002 během natáčení filmu České televize “Potomci Přemyslovců aneb tradice zavazuje”. Více o rodu Karla Schwarzenberga a natáčení televizního cyklu Modrá krev se dozvíte na stránkách Historické šlechty pokud kliknete na zvýrazněná místa.

♣♣♣

S režisérem Janem Soukupem při		natáčení filmu Potomci Přemyslovců…

♣♣♣

Facebook 6.2.2023

Kancléř Havla chválí Pavla (přidaný mezititulek od HS)

Konečně máme nově zvoleného prezidenta a lidé se diví, jak je aktivní. Místo, aby byli šťastní, že jsme zvolili prezidenta, který není kmetského věku, a že na Pražském hradě nastanou dávno nutné změny.
Že ve Správě Pražského hradu, oboře Lány, Kanceláři prezidenta republiky atd. nebylo vše v pořádku se proslýchalo už dávno a je dobré, že budoucí prezident hned zpočátku řekl, že to je nutné vyřídit, a to hned.

Také jeho politické činy jsou zajímavé. Bohudíky přijal telefon od Tchaj-wanské prezidentky, neboť to byla ona, kdo se na zvoleného prezidenta obrátila a bylo by vrcholně neslušné telefon od dámy odmítnout. Představitelé Čínské lidové republiky se pochopitelně zlobili, ale aspoň je od počátku jasno.
Číňané jsou racionální, byť se samozřejmě snaží všechny partnery ovlivnit ke svému prospěchu, nakonec akceptují daná fakta. Svého času, když jsem byl ministrem zahraničí, pozval jsem si tehdejší čínskou velvyslankyni, velice inteligentní dámu, která uměla perfektně česky, a řekl jí: “Víte, já jsme se do politiku dostal skrz své aktivity v oblasti lidských práv. To ve mně zůstává a v tom mi nikdo nebude moci zabraňovat. Uznávám politiku jedné Číny, ale s důležitými osobnostmi a duchovními, jak např. Dalajlámou mluvit budu, neboť českému ministrů zahraničí v tom nikdo bránit nemůže. A vy byste měli akceptovat, že politika je sice věc důležitá, ale to neznamená, že přijímáme vaši interpretaci politiky jedné Číny. My na to máme svůj názor a toho se budeme držet. Nikdo nám nemůže bránit setkávat se s lidmi, se kterými to považujeme za nutné.”

Tím jsme hned na začátku objasnil situaci a Číňané to přijali. Dobré ovšem není, když se často mění stanoviska. Pokud slíbíme vstřícné kroky a v zápětí děláme opak, je partner samozřejmě právem rozzloben. Pokud od počátku jednáte s otevřeným hledím a upřímností, protivník to obyčejně uznává.
Nyní máme štěstí, že nový prezident je v Evropě díky svému působením v NATO známý a tudíž nejrůznější státníci, slovenskou prezidentkou počínaje, jeho volbu přijali s úlevou. Konečně tím snad opouštíme negativní roli v Evropské unii a přistoupíme k aktivní pozitivní politice jak v rámci NATO, tak v EU. Konečně Česká republika směřuje tam, kam měla už dávno po svém přijetí do obou organizací dospět. Zaplať Pán Bůh.

♣♣♣

V historicky třetí přímé volbě prezidenta republiky hlasovalo 68,24 % voličů. Do druhého kola volby postoupili dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů, Petr Pavel a Andrej Babiš. Voliči vybírali celkem z osmi kandidátů. Ze dvou postupujících získal 35,40 % hlasů Petr Pavel, druhý Andrej Babiš dostal 34,99 % hlasů. Z nepostupujících kandidátů získali Danuše Nerudová 13,92 % hlasů, Pavel Fischer 6,75 % hlasů, Jaroslav Bašta 4,45 %, Marek Hilšer 2,56 %, Karel Diviš 1,35 % a Tomáš Zima 0,55 % hlasů.

♣♣♣

K 30. výročí vzniku České republiky

Minulý týden proběhla na Pražském hradě ve Španělském sále velká ceremonie k výročí vzniku samostatné České republiky.
Jsme opravdu zvláštní národ. Jako největší událost našich dějin oslavujeme husitské války. Ve skutečnosti to byla ale občanská válka, která zpustošila celou zemi a nadobro vyřadila Království české z hlavních mocností v Evropě. Tak, jako se stále vracíme k Bílé hoře, bitvě, jejíž výsledkem byla, řečeno s Václavem Klausem, spíše nevýhra.
Naproti tomu jsme měli jednoho z největší vojevůdců 19. století, Václava Josefa Radeckého z Radče, na kterého zapomínáme, anžto sloužil císaři pánu. Což ovšem v jeho době dělali všichni Češi, neboť Československé republika, jak známo, vznikla teprve sto let poté.
Oslavujeme vznik České republiky, což ovšem nebyla událost, kdy jsme se bojem osvobodili z nějaké poroby, nýbrž když jsme se rozešli se Slovenskou republikou. Je to zvláštní, zatímco ostatní národy oslavují spojení, my oslavujeme okamžik, který znamenal pouze rozvod a kterým jsme se zcvrkli na nejmenší státní území po tisíci letech.
Němci, Italové, Američané, Britové a další slaví sjednocení své země. My ovšem slavíme pravý opak. Jak říkával můj otec, jsme malý, ale podařený národ.
Samozřejmě, jako všechno v dějinách, rozdělení Československa má své výhody i stinné stránky. Jediná opravdová výhoda, kterou vidím je, že jsme ztratili vzájemné předsudky a komplexy, které byly jak na České, tak na Slovenské straně. Slováci si už nemyslí, že se k nim chováme jako k mladšímu bratru a Češi už si nemohou stěžovat, že Slováci žijí z jejich peněz. To je za námi.
Ovšem jako bývalý ministr zahraničí musím říci, že dvě malé republiky mají v zahraniční politice mnohem menší vliv než jedna středně velká. A jednu věc jsem vypozoroval až v poslední době. Dokud jsme totiž byli nuceni dívat se z Prahy až do Michalovců a Slováci až do Chebu či Aše, bylo to pro obě strany velmi prospěšné. Nejsme schopni se zabývat širšími záležitostmi mimo naše malá území. Propadáme strašnému pupkozření. A to je velké neštěstí pro oba naše národy.
Zajímavé na tom také je, že jsme se rozešli, aniž bychom to chtěli. Spáchali to Václav Klaus a Vladimír Mečiar a nikoho se neptali. Oba chtěli ve svých zemích vládnout neomezeně a nepřistupovat na kompromisy. Radši rozdělili stát, než aby ustoupili. V průzkumech veřejného mínění ovšem nikdy příznivci rozdělení nepřesáhli třicet procent.
Oslava jako taková byla ale důstojná. Jak prezident, tak premiér měli dobré projevy a celkově ve Španělském sále panovala dobrá nálada. Nic proti oslavám, ale jenom se ptám proč.

♣♣♣

30.12.2019 – Ohlédnutí

Před třiceti lety byl zvolen Václav Havel prezidentem Československa. Byl to nejšťastnější den mého života, můj národ byl zase svobodný.

Když se dnes na toto datum dívám, na jedné straně si říkám, o kolik jsme šťastnější než naši otcové či dědové. Neboť třicet let po 28. říjnu 1918 jsme ocitli v mnohem horší porobě, než jsme za starého Rakouska mohli tušit, že může kdy nastat. Naše země dnes opravdu vzkvétá. Jdeme-li po našich městech, můžeme vidět opravené domy, náměstí září v jasných barvách a žijeme v takovém blahobytu, jako ještě nikdy v našich dějinách. Jistěže jsou některé skupiny obyvatel, které na to spíše doplácí, ale to bylo v dějinách vždy a v mnohem větší míře. Je jim třeba pomoci a nenechat je na holičkách. Ale celkově vzato, tak dobře jsme se ještě nikdy dějinách neměli.

Přiznejme si, že za to vděčíme na jedné straně vlastní píli a vynalézavosti, ale především také pomoci, které se nám dostalo díky členství v Evropské unii a investicím, které se k nám hrnuly opravdu z celého vyspělého světa. A také díky bezpečí, které nám zajišťuje členství v NATO. To všechno by mělo vlastně vést k velikému optimismu.

Proč však nejen u mě existuje jakýsi nejistý pocit. Pochyby o tom, co bude. Jsem přesvědčen, že největší úkol, který před námi na příštích třicet let stojí, bude obnovit morálku této země. Když to porovnám s generací roku 1918, tak mám dojem, že jsme ztratili vlastenectví. To vlastenectví, které přineslo mnoho obětí, ale umožnilo nám přežít protektorát. V roce 1948 mnozí ze slavných mužů roku 1918, kteří bojovali a nezahynuli za nacismu, byli už zase zavření, nebo byli nuceni odejít do emigrace a zdálo se, že svoboda jejich republiky je naprosto ztracena.

My dnes ale trpíme morem, který jsme si způsobili sami, a to je náš neexistující vztah k právu, všeobecná korupce a nesmírné sobectví. Ničí to náš národ a naší zemi. Dokud se nezačneme opět zodpovědně starat o přírodu, půdu a lesy a budeme se hnát pouze za krátkodobým ziskem, tak mám o naši budoucnost opravdu vážné obavy. Nevím, jestli by národ v tomto stavu ještě obstál ve zkouškách, ve kterých obstáli naši dědové a otcové, ať to byl nacismus, nebo komunismus.

Měli bychom se opravdu dnes zamyslet na tím, co je náš úkol pro příští léta a uvědomit si zodpovědnost za budoucnost našich dětí a vnuků.

♣♣♣

Facebook 19.9.2018

Ústavní soud učinil poměrně rázná rozhodnutí a odstranil nespravedlnost v našem volebním systému, která v něm byla ustanovena v dobách opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD. Poškodila celý politický život v České republice. Teď se konečně Ústavní soud rozhoupal a tyto věci napravil. Samozřejmě se hned potrefené husy ozvaly a je slyšet veliký řev, že je destabilizována země, zejména od těch, kteří tím rozhodnutím ztrácí své výhodné postavení v příštích volbách.
Někteří také poukazují na to, že tento stávající volební zákon svého času nynější předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský sám pomáhal vybudovat. Tehdy ovšem Pavel Rychetský nebyl předseda Ústavního soudu, ale byl vládou pověřen jako předseda Legislativní rady vlády tento zákon napsat. Od té doby snad získal poněkud jiný pohled na zásady právního státu. Není to nic zvláštního.
Po obdobích diktatury trvá velmi dlouho, než se zákonodárství uzdraví a soudy se zbaví totalitních postojů. Zažil jsem to v Rakousku, kde se teprve v druhé polovině sedmdesátých let úřady a soudy zbavily třicet let starých předsudků, myšlenek a úvah, které pocházely ještě z doby třetí říše. U nás vidím podobný vývoj taky. V některých rozhodnutích našich soudů přece jen zaznamenávám jistý vývoj, kterým se pomalu zbavujeme škraloupů komunistického systému a některých nejistých kroků během transformace.
Buďme za to vděční, neboť jsem stále ještě toho názoru, že jeden z největších problémů České republiky je jen částečná existence právního státu. Pokud se staneme opravdu právním státem, pak máme naději, že se nám podaří se z našich neduhů pomalu vybabrat.

♣♣♣

S anglickým královským párem a Václavem Havlem v březnu roku 1996. Prezident Havel se s britskou panovnicí setkal v Buckinghamském paláci už v únoru 1990 jako první poválečný československý prezident.

Facebook 19.9.2018

“Nedávno jsem psal, jak se ministerský předseda zmocnil zahraniční politiky. Řekl, že ho baví a bylo jasné, že s odmítnutím Pocheho bude mít sociální demokracie jen prázdný titul, nikoliv ale větší vliv na zahraniční politiku. Očividně pan předseda Hamáček uznal, že tuto bitvu prohrál, zahraniční politiku přenechal premiérovi a připustil, že nový ministr zahraničí nebude pan Poche, nýbrž jeho bývalý asistent. To znamená, že ministrem zahraničí bude někdo, kdo nemá ani ve své straně, natož pak ve vládě žádnou váhu. Bude to sice snad chvalitebný úředník, ale nikoliv někdo, kdo může prosadit sebevědomou zahraniční politiku. 
Faktická ztráta klíčového ministerstva znamená pro sociální demokracii opravdu výraznou porážku. Když bude takto pokračovat, tak by mě zajímalo, jaký resort si během další koaliční vlády ještě budou schopni uhájit, nebo už to bude pouze vláda ANO pod záštitou sociální demokracie.”

♣♣♣

Facebook 19.9.2018:

“Jmenování pana Petříčka ministrem zahraniční nám ukazuje, jaký postoj má dnešní vláda pod vedením ANO a sociálních demokratů k zahraniční politice. Jmenovat bývalého asistenta pana Pocheho ministrem zahraniční je ostuda a znehodnocení tohoto klíčového ministerstva. Všude na světě jsou ministry zahraničních věcí buď důležití politici, nebo vynikající osobnosti. My tu uspokojujeme pouze ctižádost pražské sociální demokracie. Je to ponížení pro českou zahraniční politiku.”

♣♣♣

Se starší sestrou Marií Eleonorou v roce 2014 v Kostele Všech svatých na Pražském hradě.

Facebook 15.6.2018:

“Na Pražském hradě se se včera odehrála scéna mimořádné grotesknosti. Pan prezident Zeman, poté, co povolal novináře a patřičně jim vynadal, nechal spálit červené trenky, které Ztohoven před nějakým časem vyvěsili na Hradě.
Obřadnost tohoto zemanovského autodafé je z jednoho důvodu pozoruhodné. Naznačuje, jak se ta akce, které se smál celý národ, dotkla prezidentského majestátu. Tudíž to muselo být slavnostně spáleno.
Mohl by to člověk s údivem a lehkým úsměvem přehlédnout, kdyby nebyla děsivá představa, že by nastala politická situace, kdy osud národa závisí na rozhodnutí muže takto choré mysli.
Zdá se, že opravdu, tak jako symbol prezidenta Havla bylo jeho srdíčko, prezidenta Klause plnicí pero, ony rudé trenky zůstanou jediný jasný symbol vlády Miloše Zemana”.

Jan Drocár, 7. 2. 2023

e-mail: sefredaktor@historickaslechta.cz

Všechny články autora