Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

VELEBENÍ PRO TOMÁŠE

Od předčasné smrti Tomáše Kolowrata uplynulo 26. června 2014 již deset let. Smutné chvíle připomíná Velebení pro Tomáše, které v týneckém kostele Nanebevzetí Panny Marie pronesl na Tomášově pohřbu 9. července 2004 jeho starší bratr Ernest Kolowrat. Písemný záznam projevu je úplný, tak, jak jej původně autor přednesl.

Řeč Ernesta Kolowrata na pohřbu bratra Tomáše 9.7.2004 v týneckém kostele

Musím se přiznat, že jsem se zdráhal promluvit. Moje největší obava byla, že neudržím své emoce pod kontrolou. Tomáš totiž nebyl pouze můj bratr a celoživotní spolupracovník v Americe ve filmu, Tomáš byl hlavně můj malý bratříček. Narodil se když mně bylo plných osm let, během druhé světové války. Přesto, že jsme tenkrát už byly čtyři děti v rodině, neustále jsme prosily rodiče o miminko. Myslím, že tatínek s narozením Tomáše chtěl ukázat, v té době nacistické okupace, že věří v lepší zítřek.
Když si vzpomenu na našeho Tomáška, že už není mezi námi, často se zajíknu i někdy rozbrečím. Na druhé straně si ale říkám, co by vlastně byl pohřeb, kdyby se člověk nemohl pořádně rozbrečet?
Velká otázka o Tomášově smrti je, jak se to vlastně mohlo stát, že tento – dá se říci – ještě mladý člověk, údajně kypící zdravím, s přístupem k nejlepší lékařské péči, mohl tak neočekávaně zemřít v šedesáti jedna letech. Vždyť tatínek se dožil skoro stovky! Pamatuji si, jak často tatínek pohrdavě zabručel, když četl v novinách, že někdo zemřel například v 80 ti letech. „No, ten to ale moc daleko nedotáhl“! Být nemocný v naší rodině, vždy byla vlastní chyba podobající se spáchání zločinu. Jsme přesvědčení, že nejlépe můžeme uzdravit sami sebe, a lékaři dovolíme zasáhnout jen když nás něco skutečně bolí.
Tomáš vedl téměř příkladně zdravý život. Pravidelně cvičil, nekouřil, až na několik šluků po snídani, jedl velmi zdravě, a byl celkem střídmý, i když měl rád dobré víno, však nikdy ne v takové míře, jako jeho takzvaný lehkovážný bratr.
Přesto, že Tomáš věděl už před rokem, že je těžce nemocen, léčbě se bránil až do začátku tohoto roku. Co mu bylo – že měl rakovinu plic – nikomu neřekl, ani ne mně. Když jsem nakonec na to přišel sám a dozvěděli se to také příbuzní, Tomáš se skutečně rozzlobil. Nechtěl, aby s ním někdo dělal cavyky. Když jsem mu občas nabídl, že bych ho mohl kdykoliv přijet navštívit, vždycky odpověděl, „Ne, ne, snad příští měsíc, až mně bude líp“. Rád jsem slyšel jeho optimismus, přesto, že jsem věděl, že jeho situace je beznadějná.
Nakonec mně zavolala Dominika, která v té době o Tomáše pečovala čtyřiadvacet hodin denně, „Přileť hned,“ řekla mi, „jestli ho chceš ještě vidět.“
Obával jsem se samozřejmě jaká bude Tomášova reakce. Když mě však uviděl, podíval se na mě s radostným úsměvem, který nikdy nezapomenu. Byl klidný, smířený se svým osudem, vypadal skoro svatě. Týden poté zemřel ve spánku.
Tomáš v životě docílil tolik, co se málokterému člověku podaří. Za své největší štěstí však považoval své děti, Maximiliana a Francescu. Sedmiletý Maxíček, který mně připomíná mého bratříčka Tomáška ve stejném věku, jako kdyby mu z oka vypadl, a pětiletá Frančenka není pouze roztomilá a moudrá, ale také neomylně Kolowratová.
(Předchozí odstavec Ernest Kolowrat opakoval poté anglicky) :  
In his varied life, Tomáš had a great many achievements. His greatest achievement, however, he saw in his children, Maximilian and Francesca. Seven-year-old Maxi is the spitting image of my little brother Tomášek at that age, and five-year-old Francesca is not only charming and wise beyond her years but also unmistakeably a Kolowrat.
Drazí příbuzní a přátelé Tomáše.
Církev a různá náboženství nám říkají, že smrt není pouze konec našeho života, ale je nadevše začátkem lepšího věčného života. Pevně však věřím, že úmrtí může také být příležitost k novému začátku i zde na zemi.
Sbohem, Tomášku – a doufejme, na shledanou!

KOLOWRATOVÉ

František Tomáš Kolowrat-Krakovský (*1943 † 2004) byl představitelem rodové posloupnosti více než sedm století staré šlechtické rodiny, která vždy patřila k těm nejpřednějším v Českém království. První zmínka o jméně Kolowrat pochází už z roku 1297 a sledovatelný rodokmen začíná v roce 1347. V průběhu staletí se kolowratský  rod rozdělil do mnoha větví. Většina z nich poměrně záhy ale vymřela s výjimkou linie libštejnské a krakovské.

Libštejnská větev

Vzdělaný a humanistický šlechtic, podporovatel českých kulturních akcí a zároveň i ministr vnitra František Antonín hrabě Kolowrat-Libštejnský (*1778 † 1861) byl nejen nejproslulejším členem libštejnské větve rodu, ale i jejím členem posledním. Své statky i se jménem odkázal proto svým příbuzným z linie krakovské, která své jméno získala po hradu Krakovec na Rakovnicku a v současnosti se dál dělí na větev týneckou a rychnovskou. 

Krakovská větev

Současná týnecká větev rodu

Hlavou starší, týnecké větve, byl od roku 1927  Jindřich hrabě Kolowrat-Krakovský (*1897 † 1996). 

Na snímku z roku 1903 je první zleva Jindřich Kolowrat-Krakovský (*1897 † 1996) se svým otcem Leopoldem Filipem (*14.3.1852 Benátky, Itálie † 19.3.1910 Vídeň)  a sourozenci zleva Bedřichem
(*1893 † 1920), Berthou (1890 † 1982)  a Alexandrem (*1886 † 1927).

Byl činný v mezinárodním průmyslu a na základě získaných zkušeností napsal pozoruhodné statě „Psychologie bolševismu“ a „Amerika a my“. Záhy se také začal starat o rodový majetek. Už v roce 1920 ho starší bratr Alexander (*1886 † 1927) pověřil správou týneckého fideikomisního panství a když tento známý automobilový závodník a průkopník filmového průmyslu 4. prosince 1927 ve Vídni předčasně zemřel, stal se Jindřich jediným majitelem všech panství týnecké větve rodu. 

U zámku Diana, zleva:
Bedřich (*22.7.1893 Týnec u Klatov † 16.11.1920 zámek Diana), 
Bertha (*21.6.1890 Týnec u Klatov † 28.1.1982 Auch, Francie),
matka Naděžda (Nadine)  (*6.8.1858 Paříž † 30.7.1942 Mnichov),  
Alexander (Saša)  (*16.3.1886 Bloomfield, USA † 4.12.1927 Vídeň),
 Jindřich (*27.7.1897  Týnec u Klatov † 19.1.1996 Praha).

Americký exil

Na svých statcích v západních Čechách podporoval českou menšinu, ale i s německou většinou měl vždycky jen dobré vztahy. Byl ale nepochybně proti Hitlerovi a jeho majetek byl zabaven. Za války se zúčastnil protinacistického odboje a po osvobození byl jmenován československým vyslancem v Turecku.

 V roce 1948 odmítl poslušnost komunistické vládě a s manželkou Marií rozenou Klimtovou a pěti dětmi odešel do Spojených států. 

Americká fotografie rodiny Jindřicha Kolowrata-Krakovského z roku 1982.  Není na ní ale kompletní  bratrské rodinné trio,  nejstarší Jindřich/Henry stojí třetí zleva a prostřední Arnošt/Ernest šestý zprava, ale nejmladší  Tomáš chybí,  protože právě fotografuje. 

Návrat do vlasti

Na své restituované statky se mohl hrabě Jindřich vrátit až po roce 1989. V této souvislosti byl pozoruhodný jeho pronájem pražského Kolovratského paláce Národnímu divadlu za jednu korunu ročně. 

Z pěti dětí Jindřicha Kolowrata-Krakovské dnes žijí tři nejstarší sourozenci, Jindřich/Henry, Arnošt/Ernest a Marie, všichni trvale v USA. Předčasně zemřela sestra Eva (*1938 † 2001) a nejmladší syn František Tomáš, který se jako jediný spolu s otcem vrátil z amerického exilu natrvalo do Čech a také se ujal po otcovi správy rodového majetku. 
Jeho bratr Ernest však rodnou zemi často navštěvuje, během devadesátých let zde vydal úspěšnou knižní trilogii, jejíž první  svazek,  Zpovědi lehkovážného šlechtice, byl znovu vydán v roce 2011. V Praze se svými rodinami trvale žijí také potomci nejstaršího bratra Henryho, Alyssa a Henry.  Své vlastní profesionální kariéry zde budují již přes dvacet let. 

Jindřich Kolowrat-Krakovský, Karel Schwarzenberg a Vladimír Hubáček na fotografii z roku 1994,  
kdy bylo hraběti Jindřichovi 97 let. 

FOTO: archiv Arnošta Kolowrata, Jaroslav Betka a internet
ERB: Libor Kovář

Jan Drocár, 27. 1. 2015

e-mail: sefredaktor@historickaslechta.cz

Všechny články autora