---

Navigace webu publicistika:

---

Navigace webu dokumentace:

---

Vyhledávání:

---

Motto:

---

Snad každý zná pohádku o Zlatovlásce. Starý král a panoš Jiřík, oba rozumějící řeči zvířat, živá a mrtvá voda. Autor Karel Jaromír Erben možná dobře znal dějiny. Příběh české princezny a dánského krále je pohádce v ledačems podobný. Ale ještě než ho začneme vyprávět, ještě než začneme vyprávět o ženách z rodokmenu, slušelo by se nejprve připomenout muže z rodokmenu, zmíněné na začátku našeho povídání.
Připomenout čtyři panovníky, kteří nikdy nemohli příběhy o svých potomcích slyšet, byť se v případě Valdemara, Elišky Rejčky a Alžběty jednalo o krev jejich krve. V tomto jim nepomohla ani moc, kterou vládli, ani žádné kouzelné zrcadlo. Nepomohla by ani živá voda. Budoucnost nezná nikdo…

***
První z nich – Stenkil Ragnvaldson – byl zakladatelem nové švédské královské dynastie Stenkilů. Švédsku vládl, i když se tam nenarodil. Své dětství strávil jako syn místního knížete ve Staraje Lagodě, důležité zastávce na staré vikingské obchodní cestě v Rusku.
Po smrti otce se s matkou Astrid odstěhoval do Švédska. Ona se tam provdala za Edmunda III., posledního švédského vládce z rodu Sigurdovců. Po jeho smrti byl v roce 1060 králem zvolen právě Stenkil.
Nový král usiloval, aby křesťanští misionáři postupovali mírně, nenásilně a dodržovali zákony. Jiné prameny ovšem připomínají jeho ostrý boj proti dosud početným pohanům v zemi. Nicméně pravdou je, že v roce 1064 Stenkil v Uppsale založil arcibiskupství.
Jako král byl oblíbený a mezi poddanými populární. Norové ho popisovali jako „těžkého a dobrého muže, se kterým mohou popíjet“. Byl také velmi dobrý lukostřelec.
Celkem měl sedm dětí, přičemž nejstarší syn Erik Stenkilsson padl v bitvě o královskou korunu a další synové Halsten a Inge už nastoupili na švédský trůn po otcově smrti.

Dánský král Erik I., kterého připomínáme jako druhého ze zmiňované čtveřice panovníků, pocházel z mnoha sourozenců. Jeho otec Svend II. měl podle některých pramenů až 19 dětí. Nutno ale uvést, že absolutní většina z nich nebyla z lože manželského a pilný a plodný král i své mimomanželské partnerky často střídal.
Dokonce pět z jeho synů dosedlo po něm postupně na dánský trůn. Tím byl o dva panovníky překonán český kníže Břetislav I. z rodu Přemyslovců, z jehož synů získali knížecí stolec pouze tři.
Břetislav I. byl nejen Svendovým vrstevníkem, ale kupodivu i vzdáleným příbuzným. Dánský král a jeho synové totiž byli po přeslici potomky Přemyslovce Boleslava I. A jak je známo kníže Břetislav I. byl zase po meči Boleslavovým pravnukem.
Svend II. a jeho synové strávili na dánském trůně celkem 87let a nebylo to vždycky jednoduché panování. Erikova předchůdce – „svárlivého a málo oblíbeného“ bratra Knuta IV. – dokonce v kostele sv. Albana v Odense zavraždili. Později se však stal patronem Dánska a lidé ho začali ctít jako světce.
Sám Erik I. Eigod (Dobrý) s úspěchem bojoval proti polabským Slovanům a Rujanu donutil k poplatku. Má největší zásluhy na zřízení samostatného arcibiskupství pro Dánsko v Lundu. Zúčastnil se také křížové výpravy, ale během cesty do Palestiny zemřel na ostrově Kypr.
Zajímavé je, že dva z jeho synů měli za manželky pravnučky Vsevoloda Jaroslavoviče z dynastie Rurikovců. A to nebyl nikdo jiný, než třetí muž z naší čtveřice – kyjevský veliký kníže Vsevolod I.

Vsevolod I. byl jedním z těch panovníků, kteří své postavení nezískali automaticky, ale o titul museli tvrdě bojovat. Narodil se totiž až jako pátý syn Jaroslava Moudrého a jeho vyhlídky na trůn byly velmi mizivé. Možná právě proto s bratrem Svjatoslavem Černigovským svorně svrhli z velkoknížecího kyjevského stolce nejstaršího bratra Izjaslava I.
Svjatoslav se poté jako Svjatoslav II. stal panovníkem a Vsevolod po něm převzal knížectví černigovské.
Zanedlouho však Svjatoslav II. v boji zemřel a Vsevolod I. usedl na velkoknížecí stolec. Bylo to však jen nakrátko. Zřejmě se v něm pohnulo svědomí a on brzy postoupil trůn vypuzenému bratru Izjaslavovi I., který se vrátil z Polska. Ten však také brzy zemřel v boji a Vsevolod I. se opět – tentokrát definitivně – stal kyjevským velkoknížetem. Poslední léta vlády potom strávil poměrně klidně.
Byl panovníkem velmi zbožným a na svou dobu vzdělaným. Mluvil pěti cizími jazyky. Byl dvakrát ženatý, poprvé z Řekyní Anastázií, která byla matkou jeho syna Vladimíra II. Monomacha. Jejím otcem byl byzantský císař Konstantin IX. Monomachos.
Sestra Vsevoloda I. Anna Kyjevská se provdala za francouzského krále Jindřicha I. Oba byli předky krále Filipa II. Augusta, o kterém budeme ještě hovořit.

Připomínat čtvrtého a posledního muže z rodokmenu – Vratislava II. (I.) Přemyslovce se může zdát zbytečné. Je obecně známo, že tento druhorozený syn knížete Břetislava I. a Jitky ze Schweinfurtu (Svinibrodské) byl prvním českým králem. Nemohl se sice ještě pyšnit titulem dědičným, ale královské prvenství mu už nikdo nevezme. Titul získal od Jindřicha IV. Sblížil se s tímto císařem v době bojů o investituru (zápas mezi římskými papeži a císaři o to, kdo bude v říši vybírat a uvádět do úřadu biskupy, arcibiskupy a opaty) a mnohokrát mu v bojích s papežem a německými knížaty prokázal neocenitelné služby. A císař poté Vratislava odměnil královským titulem.
Z knížete Vratislava II. se stal král Vratislav I. Korunován byl spolu s manželkou Svatavou Piastovnou 15. června 1086 na Pražském hradě v kostele sv. Víta. Královské koruny manželům na hlavu tehdy vložil mohučský arcibiskup Egilbert.
Král měl celkem devět dětí a počtem synů, kteří po něm usedli na trůn, se řadí přesně mezi zmiňované Svenda II. a Břetislava I. Vratislavovi synové na trůn usedli čtyři, ale žádný z nich nedosáhl jako otec na královský titul.
Vratislav I. zemřel na následky zranění – na lovu spadl z koně. Byl podle svého přání pohřben na oblíbeném Vyšehradě, společně s třetí manželkou v kostele sv. Petra a Pavla.

Markéta (Dagmar) Přemyslovna

Manželkou dánského krále Valdemara II. byla česká královská princezna Markéta Přemyslovna od roku 1205. Od jejich svatby tak uplynulo v roce 2005 sice už 800 let, ale příběh české šlechtičny je stále zajímavý a především Dánové nemohou na „dobrou královnu Dagmar“ zapomenout. Stala se tehdy před dávnými věky jejich patronkou a zůstává jí dodnes. Dagmar – dánsky Dagmöen – znamená “Dívka přinášející světlo”. Markéta přijala toto jméno zřejmě během svatby v německém hansovním městě Lübecku.

A v krásné době sňatku pak slavně hodovali,
král Valdemar a Dagmar se vroucně milovali.
Rozblažen byl veškeren lid, bohatí i nuzáci,
zaplesali srdečně jak měšťané, tak sedláci.
Neb v míru, v nevinnosti přišla blahost poddanému nést:
Ó kdyby vždycky Dánsko měla také kvítko, jaká čest!

Ta, jejíž svatbu a příchod do Dánska opěvuje básník, je tedy – jak již bylo řečeno – naší první ženou z rodokmenu.

***
Markéta, později Dagmar, byla dcerou krále, manželkou krále a matkou krále. Otec Přemysl I. Otakar byl v době jejího sňatku již silný panovník a přemyslovské království se stalo za jeho vlády jednou z rozhodujících mocenských veličin „neklidného srdce Evropy“.

Manžel Valdemar II. Vítězný nebo také Dobyvatel – už podle přívlastků – byl obávaným panovníkem. Během jeho vlády dosáhla svého vrcholu dánská expanze a Dánsko tak mělo rozhodující vliv na celou oblast Baltu.
Jen syn Valdemar (III.), nazývaný lidmi „Dobrým“, nemohl plně rozvinout své schopnosti – zemřel příliš mladý. Oženil se s dcerou portugalského krále Alfonse II. Burgundského Eleonorou, ale manželství zůstávalo bezdětné. Dánským králem byl Valdemar korunován ještě za života otce. Nešťastnou náhodou však zahynul v roce 1231 na lovu.

Otec přežil syna Valdemara III. o deset let. Po smrti Dagmar založil novou rodinu a s manželkou Berengariou Portugalskou zplodil Valdemarovi i tři nevlastní bratry, další budoucí dánské krále: Erika IV., Abela a Kryštofa I.

Čistá duše Valdemarovy matky opustila zemi už 24. května 1213. Markéta-Dagmar zemřela při porodu druhého syna a bylo jí tak souzeno žít v roli dánské královny pouhých osm let. Po boku svého muže se však v tomto čase zařadila v Evropě k těm nepřednějším.
Byla také švagrovou šesti sester manžela, mezi nimiž byly i princezny Ingeborg a Rikissa.
První z nich si vzal jako svou druhou manželku již zmiňovaný francouzský král Filip II. August z rodu Kapetovců. Z filmu Lev v zimě je známý jako přítel pozdějšího anglického krále Richarda Lví srdce. Sám patřil bezesporu k nejvýznamnějším francouzským panovníkům a svou zemi povznesl mezi evropské velmoci. Využil k upevnění královské autority rozkvětu měst, vystavěl v Paříži Notre-Dame a Louvre, podporoval filosofické a právní vzdělání. To mu nebránilo, aby se stejnou energií měnil ženy ve svém okolí.
Když se mu Ingeborg znelíbila, tak jí zapudil, manželství nechal zrušit na sněmu a uzavřel nový sňatek (později zapudil i třetí manželku).
Dánská princezna se však nedala. Obrátila se na tehdejšího papeže Inocence III., jednoho z nejvýznamnějších svatých otců v celé historii papežství a ten uvalil na Francii interdikt = klatbu. Král se pokusil bezvýsledně zlomit odpor své manželky-nemanželky vězněním, církevní soudní proces však vedl k jejímu osvobození a opětovnému dosazení na trůn – i když jen po formální stránce.
Princezna Rixa (Rikissa, Rejčka) zvolila zcela jiný směr svého života než sestra. Za manželem se nevydala na jih, ale na sever. Stala se manželkou Erika X., který si upevnil svou moc tím, že se jako první ze švédských králů nechal korunovat.
Za jeho vlády se Švédsko stalo plně křesťanským státem. Kněží však ještě dlouho nezachovávali celibát a papežové tak ještě dlouho měli důvod si stěžovat na „tvrdost a nepoddajnost plemene švédského“. Zřejmě tak činil i zmiňovaný papež Inocenc III., který zemřel ve stejném roce jako Erik X. – 1216.
V té době měl již otec Markéty Přemysl I. Otakar – potvrzen dědičný královský titul i od něj.
Valdemar II. Dánský získal sňatkem s českou královskou dcerou švagrů a švagrových ještě daleko více.Markéta totiž měla tucet vlastních a nevlastních sourozenců. Kromě budoucího českého krále Václava I. je nejznámější z nich sv. Anežka Česká, která se přibližně v době svatby Markéty a Valdemara narodila.
Dalo by se také říci, že se narodila někdy mezi rokem, kdy papež Inocenc III. kanonizací opata Prokopa uznal kulturní svébytnost Čech (1204) a rokem, kdy císař Fridrich II. Zlatou bulou sicilskou přemyslovskému rodu trvale propůjčil důstojenství králů (1212).

Když dosáhl Přemysl I. Otakar královské koruny a „vrtkavé štěstí“ se naklonilo na jeho stranu, neznamenalo to ještě, že se přiklonilo i na stranu jeho dětí. Nejen štěstí bylo vrtkavé, ale i králova povaha. Malá princezna Markéta a její sourozenci se dlouho z tatínkova úspěchu netěšili.

Brzy putovali z královského paláce do rodné Míšně jejich matky Adléty. Přemysl si usmyslel, že se nechá rozvést a Adléta musela ustoupit Konstancii Uherské.
Odmítala se ale vzdát svých práv a odvolala se přímo k papeži. Roku 1205 se jí dokonce podařilo donutit Přemysla k dočasné kapitulaci, jeho druhá manželka byla poslána do vyhnanství a Adléta přijela do Prahy jako královna. Jediným výsledkem tohoto úspěchu se však stal sňatek nejstarší dcery Adléty a Přemysla – Markéty – s dánským králem Valdemarem II.
Ještě roku 1205 byla Adléta spolu se zbývajícími dcerami nucena Čechy definitivně opustit a dožila svůj život v klášteře Svatého Kříže v Míšni, kde také 2. února 1211 zemřela.

Vraťme se však do roku 1205. Toho roku do stověžaté Prahy dorazilo skvělé dánské poselstvo. Jeho hlavním úkolem bylo nabídnout ruku svého krále princezně Markétě, tehdy asi devatenáctileté. Poselstvo vedl šlechtic Strange Ebbesön mladší a s ním přijeli pánové Limbek a Olaf Lykke, učený seelandský biskup Petr, Petr Glob a muž hovořící mnoha jazyky Albert Eskeldö. Příchod a jednání poselstva zachytila stará dánská píseň:

„Ó slavný králi český, pozdraven buďtež nám,
pro vaši milou dceru král Valdemar poslal k Vám.“
„Přijměte vodu a ručník, sedněte za stůl, páni,
poselství vaše známe, buďtež nám uvítáni.“
Přinesli vrchcábnici a zlaté kostky spolu,
by s pannou hrál pan Strange a mluvil bez okolku.
Král zašel do komnaty radit se s královnou:
„Hle páni z Dánska jsou tu, chtí mít dceru mou.
Když Valdemar, dánský král, chce si dceru naši vzíti,
má ji muž onen slavný i s věnem skvostným míti.“
Do velké síně vedli ji zlatem zdobenou,
pan Strange, mladík dvorný, se zdvihne před pannou.
Přinesli vrchcábnici ze zlata červeného,
pan Strange krásnou pannu vyhrál pro krále svého.
V hedvábné modré roucho oděnou vyvedli,
by šlechetnou pannu tak všichni prohlédli…

Podle historických pramenů zavítalo dánské poselství nejdříve na míšeňský dvůr, kde Markéta pobývala s matkou a sourozenci u svého markraběcího strýce. Jak, kdy a zda vůbec přišlo poselstvo do Prahy – jak líčí výše zmíněná dánská píseň – není přesně známo. Ottův slovník naučný o tom píše takto:
„Když r. 1198 Přemysl zrušil svůj sňatek s Adlétou, odebrala se tato se čtyřmi dítkami k bratru svému Dětřichu, markrabí míšeňskému, a kromě pře s Přemyslem zabývala se vychováváním svých dítek a dočkala se toho, že r. 1204 přibylo k ní slavné poselství dánské, pan Strange Ebbesen, mladý Limbek, Oluf Lykke, biskup Petr a pan Albert z Eskidsön, a žádalo jí jménem Valdemara II. za ruku Markéty, o jejíž sličnosti a dobrotě srdce zalétla zpráva až do krajin dánských.
Obrátilo-li se poselství také do Čech, jak národní písně dánské vypravují, dokázati se nemůže; možno jest to, neb r. 1204 počalo se jednati o navrácení se Adléty do Čech, a Přemysl I. sám hlásí se ku příbuzenství svému s Valdemarem, neboť podepsán jest na listině z r. 1214 jako tchán Valdemarův a r. 1210 vyslal na žádost Valdemarovu pomocný voj český proti švédskému Erichu Knudsonovi.
Sňatek Markétin s Valdemarem slaven byl r. 1205 v Lubeku, načež manželé odebrali se do Dánska, kde mladá královna za krátko získala si takovou úctu a lásku u všeho lidu dánského, že pohlížel k ní jako ke světici, nalézaje u ní vždy ochrany, pomoci a pravé útěchy.
O nadšení lidu pro mladou královnu podávají nejlepší doklady národní písně dánské. Jest královna, kterou Dánové nazývají Dagmar, nejspíše ze slova Drahomiř, vzorem nevinné krásy, zbožné dobroty a čisté lásky; ona mírní drsnou povahu Valdemarovu, pomáhá chudině, oroduje za poddané a utiskované“…

Princezna Markéta se pochopitelně asi zajímala jaký vlastně je její budoucí manžel. Odpověď od pana Strangeho jí asi moc neuspokojila. Prohlásil pouze, že král je ve všem dvakrát lepší než on…
Když se poté Markéta v nádherném průvodu odebrala do Lübecku, kde se v místní katedrále měl odehrát její sňatek, nebyla tedy o mnoho chytřejší a o manželovi nevěděla asi vůbec nic. Zajímavé je, co víme my o jejím průvodu. Součástí jejího věna, které dostala z Čech bylo kromě skotu, prasat, ovcí i hejno českých slepic. A ty jsou pravděpodobně základem populace dánských a drentských slepic dodnes. Tato plemena jsou uznána v Dánsku národním plemenem. Mají shodné zbarvení jako naše česká slepice zlatě kropenatá, jen mají bílé ušnice. I takové detaily zmiňují historické prameny.
Markéta=Dagmar asi byla ze svého muže trochu zklamaná. Pokud tedy čekala prince z pohádky…
Král Valdemar II, asi nebyl úplně nejkrásnější ze všech a výlupek všech cností. Své ženě byl asi často nevěrný a byl především bojovník. Později přišel v boji také o jedno oko. Zřejmě byl zbožný a dobrý křesťan, což byla odpověď na jednu z otázek, které Markéta před svatbou kladla Strengemu. V zájmu křesťanství také bojoval.
Ovládl Holštýnsko, potvrdil vládu nad Šlesvickem a 15. června 1219 dobyl Estonsko v bitvě u Lindanisse (dnešní Tallin). Během této bitvy podle pověsti spadla z nebe dánská vlajka, která je tak asi nejstarší na světě.

To už však česká princezna a dánská královna Markéta=Dagmar z rodu Přemyslova nezažila. Ležela pohřbena v ringstedském chrámě na Seelandu.
Dnes jsou vidět na kamenném středověkem sarkofágu dvě vytesané postavy – muže a ženy – doplněné prostým nápisem „Dagmar regina“. Marketa = Dagmar leží po boku svého manžela.
„Po jeho levém boku leží první choť jeho Dagmar, která zemřela roku 1213 devátého dne před kalendami“ (24. května). Tak zapsal neznámý dánský kronikář.

Pokračování ….

Zdroj: Pozitivní noviny www.pozitivni-noviny.cz    20.5.2007