Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Do historie Lysé nad Labem snad nejvíce ze všech majitelů zasáhli Šporkové – generál Jan Špork (* 1597, + 6. srpna 1697) a jeho syn hrabě František Antonín Špork (* 9. března 1662, + 30. března 1738).
Jak se dostal Jan Špork k vojsku, vypráví lidová legenda. Prý jako chlapec byl pasáčkem vepřů. Měl ale kouzelný prut, jímž dovedl dělat rozličné kousky. Jednou táhlo kolem vojsko a chlapec se k němu přidal. Pro svoji nebojácnost postupoval rychle v hodnostech – od bubeníka po velitele. Jako velitel vyhrával všechny bitvy – prý ale pomocí onoho kouzelného prutu. Před bojem vysypal na pole pytel řezanky a prutem ji proměnil ve vojáky, kteří nepřítele zahnali.
Ve skutečnosti musel být ale velmi schopným vojákem. Narodil se ve Westerloch ve Westfálsku. Do vojska bavorského kurfiřta vstoupil už ve čtrnácti letech jako bubeník.
V jeho službách byl jako důstojník jezdectva plných dvacet sedm let. Ve třicetileté válce se vyznamenal smělými přepady toulavých oddílů švédských lancknechtů. Po bitvě u Jankova byl od Švédů zajat. Císař ho vykoupil a povýšil na generála, jmenoval svobodným říšským pánem a daroval mu komorní lyské panství a panství kostomlatské jako dědičný majetek.

V sedmašedesáti letech se generál Špork v roce 1664 zúčastnil války s Turky a svým strategicky promyšleným zakročením rozhodl bitvu u sv. Gottharda v Uhrách ve prospěch císařského vojska.
Před rozhodující bitvou se prý modlil: „Všemohoucí nejvyšší veliteli tam na nebi! Přispěj nám pravověrným dětem svým, ale není-li to vůle tvá, nebuď alespoň s Turky a uvidíš divy!“
Za toto vítězství byl císařem Leopoldem I. povýšen do stavu dědičných říšských hrabat.
Lyské panství bylo po třicetileté válce velmi zpustošené, ale Jan Špork, především díky válečné kořisti a promyšlenému, moudrému, i když mnohdy bezohlednému hospodaření (osazování zpustlých gruntů svými vojáky propuštěnými z armády a poddanými z konojedského panství, vymáhání roboty i na doposud svobodných měšťanech, navrácení privilegií městu) dokázal svůj majetek zvelebit.
Zasloužil se o postavení místního chudobince a obnovení shořelého kostela sv. Jana Křtitele, obecního domu se šatlavou a školy. K Lysé a Kostomlatům přikoupil dalších sedm panství (Konojedy na Litoměřicku, Choustníkovo Hradiště u Jaroměře, Malešov u Kutné Hory, Hoříněves, Neděliště, Světí a Velký Vřešťov), za které zaplatil 603 500 zlatých.
Přestavěl lyský zámek, který měl po přestavbě 16 sálů a pokojů, 12 komor, 6 kvelbů, kuchyni a konírny. Po své smrti – zemřel ve věku 82 let v Heřmanově Městci, zanechal jen na hotovosti tři miliony tolarů.

Byl pochován ve starém farním lyském kostele pod nádherným mramorovým epitafem (dnes je umístěn v kostele sv. Jana Křtitele). Roku 1717 byly ale jeho ostatky převezeny do rodinné hrobky na Kuksu.
Ve věku dvaadvaceti let se jako majorátní pán ujal majetku, k němuž vedle Lysé patřily ještě Konojedy, Malešov a Choustníkovo Hradiště včetně Kuksu, generálův nejstarší syn hrabě František Antonín Špork. Ostatní panství s centrem v Heřmanově Městci zdědil druhý syn Ferdinand Leopold.
Letopisci hodnotí Františka Antonína Šporka jako muže uměnímilovného, vědy pěstujícího, zbožného, dobročinného, šlechetného a štědrého. Nejprve u jezuitů v Kutné Hoře, později na Karlově univerzitě v Praze studoval filosofii a práva. Hodně cestoval a kromě vědomostí a zkušeností shromažďoval i značné umělecké poklady.
Do svých služeb při přebudování Lysé a Kuksu a k pozvednutí kulturního života povolal Matyáše Bernarda Brauna a sochaře z jeho okruhu Františka Adámka z Nových Benátek, malíře Petra Brandla, Daniela Třešňáka a Ignáce Kapouna, mědirytce Michaela Heinricha Rentze, básníka Johanna Christiana Günhera, literáta van der Roxase, který ještě za Šporkova života vydal v Norimberku jeho životopis.

V Praze, Lysé a na Kuksu založil knihovny s obrovským množstvím cenných knih. Knihy rovněž vydával, a to nejprve v německých tiskárnách, později využíval služeb českých tiskařů. V roce 1710 zřídil vlastní tiskárnu v Lysé, v níž se tiskly jak knihy náboženské, tak vzdělávací – rozdával je mezi své poddané, aby podporoval vzdělanost.
Ke skvostům z jeho tiskárny patří například kancionál Slavíček rajský na stromě života Tvůrci svému prozpěvující od chroustovského faráře Jana Božana.
Šporkova nakladatelská činnost je svým obsahem a rozsahem v Čechách zcela výjimečná – jde o více jak sto šedesát titulů. Většinu jich přeložila z francouzštiny Šporkova dcera Marie Eleonora Františka (1687 – 1717).
Šporkova tiskárna, která ostentativně opomíjela povinnost předkládat texty k církevní cenzuře, byla jezuity označena za podezřelou a v červnu 1712 na císařův příkaz uzavřena. I poté vydával další knihy u jiných tiskařů. Jelikož však ve svých edicích čerpal z obrodného proudu francouzských jansenistů a kvietistů a sympatizoval i s českými jinověrci, byl vnímán jako ideový protivník jezuitů. Soustavné útoky jezuitského řádu vyvrcholily v létě 1929 zabavením Šporkovy knihovny. Ten nakonec před jezuity kapituloval a poté, co v roce 1734 vydal Křesťanský rok, rezignoval na svoji ediční činnost. Roku 1735 zavládl mezi ním a jezuity smír a proces byl revidován. Tituly, na nichž Špork jako nakladatel participoval, však Antonín Koniáš ze svých indexů libri prohibiti nikdy neodstranil.

Hrabě Špork založil lovecký řád sv. Huberta, jehož se stal velmistrem, zavedl parforsní hony, prosazoval lovecké zákonodárství a pravidla pro hospodářské využití honiteb. Své dva myslivce Petra Rölliga z Konojed a Václava Svídu z Lysé nechal v Paříži vyučit hře na lesní roh a zavedl při parforsních honech vytrubování. Špork zavedl pro Řád sv. Huberta hymnu, na melodii staré francouzské myslivecké písně, přeložené do němčiny básníkem Hanckem a hudebně upravenou pro Šporkovu loveckou kapelu. Má název Svatohubertská árie. Šporkův přínos pro hudbu ocenil i Johann Sebastian Bach, který mu věnoval část Sanctus v lovecké Mši H moll.
Snažil se osídlit i prázdná místa na svém panství – „…opuštěné grunty měly ihned osazeny býti, aby tím neutrpěly vrchnostenské příjmy a roboty.“ Založil nové dominikální osady (panská půda byla za stanovených podmínek plnění povinností a kontribucí přenechána poddaným – dominikalistům) Šnepov, Vápensko a Byšičky.
Lyský zámek F. A. Špork přestavěl, v horním sále dal vymalovat otcovy hrdinské činy v bitvě u sv. Gottharda, v bývalé hradní věži zřídil kapli sv. Tří králů. Od zámku k městu nechal, inspirován především francouzskou zahradou hraběte von Globena ve Valči, vybudovat francouzský park s řadami alegorických soch – dvanácti měsíců, světadílů, živlů, ročních období, lvů, sfing. Obnovil klášter bosých Augustiniánů. V lesích stavěl poustevny s kaplemi – sv. Františka Serafínského v Boru, sv. Václava na hranici s brandýským panstvím a sv. Jeronýma na Čihadlech, kde rovněž vybudoval zámeček Bon Repos, v jehož okolí se věnoval čižbě. Na Karlově zřídil špitál s kostelem sv. Kříže.
Často se dostával do sporů se sousedy, ale i s císařskou komorou a s jezuity. V roce 1720 strávil pro neplacení pokut třináct týdnů v hradčanské Daliborce. Přes spory s jezuity byl Špork velmi zbožný muž a dbal na to, aby i jeho poddaní víru nezanedbávali.
Nabádal, že „…hejtman neb purkrabě, jemuž správa hospodářství svěřena byla, jakož i všichni úředníci… měli jiným dobrý příklad dávati, zvláště poddaným a čeledi dvorské“.
Stávalo se, že panští úředníci předvolávali sedláky za nějakým úředním účelem na neděli – aby ve všední den nezanedbávali robotu. To se ale hraběti nelíbilo, proto vydal nařízení, v němž se píše:
„Jest při mnohých vrchnostech ošklivý zvyk, že poddaní celé týdny robotovati musí, že v neděli a ve svátek, kdy pobožnosti a službám Božím věnovati se mají, úřední den se odbývá a robota a jiné záležitosti se připravují, následkem čehož nejen Boží požehnání se nedostaví, ale často neštěstí přichází, aniž by lidé v něm Boží ruky pozorovali. To se na mých panstvích nedovoluje, a úřední den v sobotu se konejž.“

 

František Antonín Špork byl na svoji dobu velmi pokrokový muž, který si uvědomoval velkou zodpovědnost za svoje poddané. Svědčí o tom sociálně zaměřená opatření.
„Vdovám a sirotkům má se vždy ochrany dostati, zvláště zemrou-li dítkám rodiče, kteří nějaké jmění zůstaví. To má se bez prodlení sepsati a aby se bezpráví nestalo, na bezpečné místo dopraviti, aby, když dorostou, věděly, kde toho hledati mají. Nezletilé dítky, jimž rodiče zemrou, aniž by zanechali majetku, mají u dobrých lidí vychovány a k dobrému vedeny býti.“
Mezi chudé poddané každoročně dal rozdělovat 200 strychů žita, „…toliko nejpotřebnějším, jmenovitě těm, kteří vrchnosti někdy sloužili, nikoli tedy zahalečům…“
Nemaje mužského dědice – synové mu zemřeli, adoptoval svého zetě, manžela dcery Anny Kateřiny – Františka Karla Rudolfa ze Sweertsu a Reistu, vymohl mu povýšení na hraběte s titulem ze Sweertsu a Šporku.
Poslední léta strávil František Antonín Špork na svých panstvích – zemřel 30. března 1738 v Lysé nad Labem. Pochován je v rodinné hrobce v Kuksu.

Foto © z archivu Jana Řehounka
www.rehounek-kaplanka.webnode.cz

Řehounek, Jan, 20. 10. 2009

e-mail: Jan.Rehounek@seznam.cz

Všechny články autora