Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Není marný být trochu posmutnělý, říkal Ondříček v posledním rozhovoru

Marcela Pecháčková: Pátek Lidových novin 25. července 2014.

Jako o jednom z nemnoha Čechů se o tomto mimořádném muži dá říct: je světový. Stál za kamerou u čtyřiceti filmů: sedmi Formanových, několika Jana Němce nebo George Roye Hilla, Lindsayho Andersona. Za pár měsíců mu bude osmdesát. A má svého následníka: režiséra a producenta Davida Ondříčka.

LN: Jak se dneska máte?
Jak se mám! Smutně… umřela mi žena před pár dny. Jednapadesát let jsme byli spolu a Eva byla výborná, taková parťačka do života. Do velkýho života.

LN: Ten jste jí umožnil.
To jo, ona mně zase dobré zázemí. A teď tu sedím a vzpomínám a furt je mi do breku. David nechal udělat plakát s fotkama Evy – tamhle leží na stole, běžte se podívat, celej její život. Byla krásná, do poslední chvíle, vždycky plná života. Ale jak stárla, tak chtěla odejít.

LN: Co děláte celé dny?
Nedělám nic, koukám na televizi, čtu noviny, ani knížky moc nečtu, muziku neposlouchám, protože špatně slyším, všechno se to motá dohromady, jsem takovej zamrzlej.

LN: Který film byl zatím váš poslední?
Zatím, říkáte? To bylo v Americe Riding in Cars with Boys, Kluci v mém životě, s Penny Marshallovou, ona byla původně herečka a pak začala sama režírovat, to nebyl první film, který jsem s ní dělal. I tentokrát, jako vždycky, to byla obrovská produkce, na penězích nezáleželo, o nich se za mých časů nikdy nemluvilo. To bylo před čtrnácti lety.

LN: Věděl jste, že je to poslední klapka?
Ne jistě, ale jistě jsem věděl, že už točit nechci.

LN: Sám jste se rozhodl, nebo už prostě nepřišla žádná nabídka?
To nebylo těžký rozhodnutí, ani se mi nestýská. Kameraman, jak jsem právě u toho posledního filmu pochopil, s tou dnešní možností všechno počítačem napravovat, dobarvovat, přidělávat náušnice, které v jednom záběru zapomněli herečce připnout, má najednou ve filmu jinou roli. Po tom se mi nemůže stýskat. Chtěl bych něco zažít, to jo, ale muselo by to být, jako to bylo dřív, což je blbost.

LN: Čekáte na nějaký impulz?
Nečekám. Bude mi osmdesát.

LN: Čím vás odjakživa tak fascinoval film?
Film byl vzrušující a já jsem odjakživa chtěl film dělat, nevěděl jsem co, ale něco to být muselo. Když se na tu dobu podívám z pohledu dnešního dítěte, pak film byl tehdy něco jako dneska televize, internet, prostě nové médium, které se neustále měnilo – chodil jsem ještě na němé filmy, černobílé, pak barevné. Seděl jsem v těch žižkovských kinech furt.

LN: Cítil jste se vždycky spíš jako umělec, nebo…
… technik? Napůl. Měl jsem štěstí v neštěstí, že mě nenechali studovat a musel jsem začít jako laborant, takže jsem začínal od píky v laboratoři, pak dvanáct let asistent kameramana, první film, kterej jsem dělal jako kameraman, byl Konkurs Miloše Formana.

LN: Jak jste potkal Miloše Formana?
Obyčejně a asi zákonitě. Věděl jsem, kdo je Miloš Forman, co dělá, všechno, ale jednou, když jsem točil film Až přijde kocour, jsem šel s Ivanem Passerem Prahou z Barrandova a on říká: Pojď, zastavíme se u Miloše, koupil si novou kameru a neví, co s ní. Takhle to bylo. Miloš i já jsme se k tomu zrovna rozváděli, oba jsme měli ženy Jany. To moje první krátký manželství bylo takový…, no, vzaly se dvě děti a zase se rozešly. To už jsem měl jen tátu, maminka mi umřela v patnácti letech.

LN: Mohla mít maminka podíl na té vaší touze po filmu?
To už dneska nevyluštím. O mámě můžu říkat jen ty nejlepší věci, pochopitelně. Byla taková normální, ale strašně šik, pracovala jako modistka, chodil jsem s ní každou neděli do Národního divadla. Třeba v obojím – v té její estetice a taky v divadle? Ale nedočkala se ničeho. Byla dlouho nemocná, léčili jí vodu na pohrudnici, a ona přitom měla žloutenku a ztvrdla jí játra. Šli jsme za ní s tátou do nemocnice, a když jsme odcházeli, řekla mi poslední čtyři slova: Sbohem, ty můj kluku.

LN: Možná vás filmově zasáhla i ta zvláštní atmosféra Žižkova, kde jste vyrostl… 
Byla nádherná. Každá ulice byla sama pro sebe, sedělo se před barákama a s klukama, se kterýma jsem se jako kluk kamarádil, se kamarádím dodneška. Přišli teď na pohřeb mojí paní… promiňte, už zase natahuju, já jsem teď na hovno.

LN: Třeba by vám pomohly filmy – pouštíte si je?
Ale nepouštím, mám jich tu tisíce, ale musel bych vstát, někam to strkat…

LN: Co je pro vás dobrý film?
Dobrý film vždycky musí mít dobrý scénář, námět, nápad, to je základ. Pak se na něm pracuje, domýšlí se detaily.

LN: Jaký scénář je tedy dobrý?
Amadeus měl perfektní scénář. Vlastně nejlepší scénář mého života. Všichni – i já – ho přečetli okamžitě a celý. V tom filmu je všechno: nenávist, žárlivost, láska, dobrodružství, všechno. Hory emocí – a bez nich film není filmem.

LN: Vy máte rád emoce?
Mám, ale teď toho mám plný kecky. I když, ono není marný být trochu posmutnělý.

LN: Myslíte, že kameraman může zkazit nebo naopak napravit scénář, film?
Kameraman je vždycky ten druhej, ve službách filmu, který řídí režisér, a musí to brát zodpovědně, i když definitivní odpovědnost má režisér. Jako kameraman jsem dělal všechno, aby film dopadl dobře, ale když to dopadne špatně, může za to režisér, a když dobře, tak se na kameramana zapomene.

LN: Jaká je ideální povaha pro kameramana?
Nikdy jsem nechápal, jak to u nás dělali ti staří mistři kamery. Zasvítili scénu, nastavili kameru, a když přišel režisér, odešli si zakouřit. U natáčení prostě nebyli. Když se měnila scéna, kameramana zavolali, aby to upravil…. Tohle jsem nikdy nepochopil, ten distanc mezi kameramanem a režisérem. Byla mezi nimi vzájemná úcta, to jo, ale nebyli u toho procesu spolu. No, a já jsem vždycky seděl pod kamerou, smál se, bavil se s herci, žil tím filmem, měl jsem to strašně rád. Takže jakej má být kameraman? Jeden z tvůrců filmu, tolerantní, nehádat se, vymýšlet, být uvnitř.

LN: Co jste přinesl nového do kameramanské profese?
Asi přirozenost. Začínal jsem jako zpravodajec, jako dokumentarista. Dělal jsem pro televizi na šestnáctku reportáže, třeba přípravu na spartakiádu nebo když Trnka s Werichem dostávali národní umělce. Točil jsem všechno možný, byl jsem absolutní dokumentarista, pravdivý vypravěč, který nepřikrašluje. To se pak mohlo odrazit v Láskách jedné plavovlásky, v Hoří, má panenko… Tedy dokumentární přístup k věci. Nebyl jsem první, to dělali i jiní, hrnulo se to celosvětově, začali s tím Italové a Maďaři a pak pro ten princip hledali jména, tak holt to dali na bedra mně, taková malá životní klika.

LN: Kdo to tady tak šíleně křičí?
To je Jára, papoušek. Jméno má po Jaroslavu Papouškovi, mám ho dvacet let, přivezl jsem ho z Ameriky, dneska řve strašně, jděte ho pustit, ale pozor, on klove, nesnáší nový ženský.

LN: Jak se vám líbilo a pracovalo v Americe?
Moc, mně Amerika sedí, mám tam spoustu kamarádů, i teď psali kondolence, když zemřela Eva, a to jsem nikomu parte neposílal.

LN: Čím je pro vás Amerika přitažlivá?
Prostě tou strukturou, zázemím, demokracií, je to svobodná země ve všech směrech. Přijel jsem, vytvořil jsem si svůj tým, většinou o hodně starší profesionály, Američany, osvětlovače, švenkra, ostřiče, zakladače…

LN: Vzali vás mezi sebe?
Ze začátku to bylo divný, ale když mě vzali mezi sebe, tak to šlo. Jsem členem ASC, Unie amerických kameramanů, dodnes, ale když jsem dělal v Americe první film s Hillem – Jatka č. 5 –, přišli tři chlapi, reprezentace ASC, a jeden povídá, že není v zájmu Ameriky, abych já byl kameramanem, hájili svoji práci, to je férový, ale Hill jim řekl: Pánové, buď tam bude Mirek a já, nebo tam nebude Mirek ani já. Tak nabídli, že dodají falešné jméno, pod kterým budu točit, nic takového se nestalo. To bylo v roce 1972 a nakonec, v roce 2004, mě tenhle americký svaz kameramanů dal nejvyšší cenu za přínos světové kinematografii. Přepral jsem je.

LN: Vyprávějte mi o hillovi, byl pro vás dost důležitý.
Ohromně, on byl velký parťák, fér chlap, pár filmů jsme spolu udělali, kromě Jatek č. 5 třeba Svět podle Garpa nebo Bláznivou farmu. Tehdy když jsme točili Jatka, mi v pátek volá a říká: Hele, v sobotu jdeme na koncert, mám lístky, všechno. Tak jsme jeli do Carnegie Hall a na úvod jsme si dali vodku, sedli do křesel a ihned jsme usnuli. Už ani nevím, co to bylo za koncert. Tak jsem ho na revanš vzal do Národního na operu, přišel zrovna z natáčení a dopadlo to stejně. Přemohla ho únava, i když on byl velký muzikant, měl ohromný cit pro muziku, ke svému filmu Butch Cassidy a Sundance Kid nechal složit muziku, co dostala Oscara – znáte to?

LN: Znám, a dobře – Burt Bacharach, raindrops Keep Falling on my head.
Krásný, ne? Hill byl můj velký kamarád, taky už je pryč. Mám Miloše, voláme si a řekneme si: Jak se máš, Bejku. Blbě. A tak si poradíme: Bojuj, bojuj. Miloš už nechce cestovat, já už taky nikam nechci. Tolik jsem toho zažil… My jsme s Hillem nikdy neměli žádný spor. Jediné, co mi vyčítal, bylo: Ty ses oženil s Formanem a pořád točíš jen s ním. Chtěl mě na všechny svoje filmy, ale nevyšlo to. Podraz jsem točit nemohl.

LN: To je škoda, proč?
Nemůžu dělat všechno. Nedělal jsem ani Přelet nad kukaččím hnízdem a to mi bylo hodně líto. Soudruzi mě nepustili. Takoví blbci u nás rozhodovali.

LN: Zjistil jste proč?
Neunesli, že stavíme barák. A jaký stavíme barák.

LN: Trochu se nedivím, když jste v té panelákové kultuře postavili před tolika lety tenhle originální dům.
No jo, jezdili sem ředitelé z Barrandova, chodili po stavbě a říkali: Jak tohle chceš uživit, vždyť nemáš nikde dveře? Sequens přijel s manželkou a říkal to samý: Jak tohle uživíš? Krb a tohle. No, jak – budu točit. Tak mě nepustili, na Kukačku, nikam. Ale mně vám to bylo nějak jedno. Pamatuju se, že když jsem poprvé odjel do Anglie, tak jsem si přál, ať se mnou radši spadne letadlo, než abych se vrátil s ostudou, že mě vyhodili. A pak se to nějak obrátilo: bylo mi to jedno.

LN: Kdo projektoval váš dům?
Filmový architekt Jindřich Götz spolu s Evou a se mnou. Jsme tu 46 let. Tehdy to byl strašně moderní dům, líbí se vám?

LN: Krásný, s nádherným výhledem, ale jste tu sám, nepřemýšlíte, že se odstěhujete?
To chce David, abych se nastěhoval k němu do baráku, ale já odsud nepůjdu, mě odsud vynesou. Ten dům je šitý nám na míru, trochu kulisa, jen se jděte podívat na to schodiště – to je kulisa, můj svět. Sem chodilo lidí, bylo to tu fajn. Eva neuměla přenést, že už to není, i proto možná chtěla umřít, i mi to říkala a já jí říkám: Neblbni, co bys umírala… byla o deset let mladší než já. S Davidem tu prožili celý život, byli tu většinou sami.

LN: Chodila Eva do práce?
Jen když byla svobodná, byla aranžérkou v Klenotech. Přestala, když přišel její čas, čtrnáct dní před porodem Davida. To bylo něco, zatočil se mi svět, velká oslava. S bráchancem jsme natrhali růže a v noci jsme vlezli do špitálu a zasypali jsme Evu růžemi. A představte si, to není dlouho, co mi moje paní volá, abych za ní přišel nahoru, k posteli, už ležela, na konci života – a najednou začala mluvit tak jako nikdy: vzpomínala, jak jsme měli krásnej život, na ty růže v porodnici, jak jsme zalévali v horku betonový stopy na baráku, nikdy předtím mi nic takovýho neřekla. Poslední čtyři měsíce byla ve špitálu, odcházela před očima. Říkal jsem Davidovi, aby přijel, že máma odchází, a on ať nepanikařím. A já jsem panikařil, doktoři nám řekli, že jí přibývají bílý krvinky, že něco v sobě má, a nevěděli co. Měli jsme ji převézt v pátek ráno do jiné nemocnice a ona v pátek v osm hodin ráno umřela na zástavu srdce.

LN: Na Evu teď nejvíc myslíte?
Hraju si v hlavě život. Někdy to je příjemný a občas z tý hlavy vyvstane něco, na co jsem dlouho nepomyslel. Jsem tu sám se psem a s Járou, na to jsem si zvykl, to není nepříjemný, mám svoji zdravotní asistentku, paní, co mi chodí uklízet, kamaráda, co seká trávu, naštěstí na to mám, nejsem na obtíž.

LN: Jaký jste byl manžel?
To víte, že špatnej. Ale Eva byla fajn, nikdy nic nevyčítala. Pořád jsem byl ve světě, žili jsme i rok bez sebe, byly mezi námi kotrmelce, ale já jsem věděl, že nejlepší ženská je máma mého syna, a že když už se naučím s někým hospodařit, žít, je nesmysl to rozbít.

LN: Když se podíváte životem zpátky, najdete něco, co nebylo moc dobrý, nějaký prohřešek, výčitky?
Jedna věc: Točil se film Božská Emma a kameramanovi to nějak nesedlo, tak to nabídli mně. Říkám: Jdu, ale budeme to dělat od začátku. Vzal jsem svý lidi a dodnes mě mrzí, že původního kameramana neuvedli na titulkách. Měl tam být.

LN: A politické selhání?
Nikdy jsem se nestal komunistou! Ale já nejsem politický hrdina, jen jsem jednoduše stál pevně na svých základech.

LN: Nabídli vám točit Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí a…
… Miloš to odmítl. Jednou mi v Cannes nabídli, abych točil ten politický proces – Doznání. Řekl jsem jen: To ne. Musel bych po tom skončit. Nejsem, jak říkám, hrdina, ale politika a vůbec dění mě hodně zajímají.

LN: Točil jste radši doma, nebo v Americe?
Mně to bylo jedno, jestli tady, v Americe, nebo v Číně. Když zavolal producent: Potřebuju tě, budeme točit dokument o Pavarottim na jeho turné v Číně, odletěl jsem do New Yorku, nabral partu, zabalil kabely, všechno naložil, letěli jsme do Číny a za měsíc jsme tam natočili dokument Distant Harmony. Točil to Američan, dost bohatý chlap, nakonec mě pozval na večeři, a tak mu říkám: Tak ti děkuju, žes mě vzal do Číny, a on děkoval mně, že jsem to vzal. Dobrý to bylo.

LN: Líbil se vám klip, který o vás natočili k letošnímu festivalu ve Varech?
Ale jo, taková lidská radost. Jen jsem byl překvapený, jak jsem starý a vyděšený.

LN: Mluvil jste jim do toho, když natáčeli?
To se nedělá. Plnil jsem úkoly, který mi dali: seďte, nadávejte, podívejte se nahoru na sochu a pak sehrajte nějakou emoci – dělal to obrovský štáb, jako by se točil Amadeus.

LN: Na čem vám teď záleží?
Na čem? Na Davidovi, na rodině.

LN: On o vás často mluví.
To je divný, protože když přijde, mlčí. Přijel z Varů, přinesl kotlety, uvařil je, sedl si vedle mě k televizi a dívali jsme se na finále fotbalu a pak se zvedl a odešel.

LN: Komu jste fandil?
Messimu, přál jsem si, aby vyhrál, Němci hrají nějak mechanicky. A Messi se netrefil.

LN: Bolí vás něco?
Teď zrovna ne, jinak nohy. Nevím proč. Přišlo to po operaci srdce, praskla mi aorta, osm hodin mě operovali a dva dny mě nechali spát v umělým spánku. A operatér za mnou pak přišel a říká: V jaký ležíte nemocnici? Tak mu říkám: V Motole. A on: Je to dobrý. Jen jsem zapomněl psát, blbě se podepisuju, ale na to prdím, jinak mi to myslí ještě dobře. Jen noha zdřevěněla, nedám jí povel, aby šla, musím se podpírat. A taky mi vyrazili dva zuby, jak mi dávali do huby dýchací trubici, strašně pospíchali. Přijel jsem za pět minut dvanáct. Tak mám dva umělý, jinak všechny svoje.

LN: Jste kritický?
Nejsem. Já vím, jak je to strašně těžký, když se to dělá poctivě, snazší je to na kšeft.

LN: Umíte chválit?
Davida jsem pochválil za Ve stínu. Teď chystá další – podívejte se, já už zase nabírám –, jen aby se mu to povedlo! David je výbornej, jsem strašně rád, že ho mám.

LN: Kdybyste se mohl znovu narodit a vybrat si místo, kde by to mělo být?
Těžko říct, ale rozhodně bych se vrátil na Žižkov.

LN: Čím vám můžu já nebo kdokoliv udělat radost?
Už nechci radosti, nechci… Nebo víte co? Přineste mi někdy sashimi. To mám rád.?

Autor: Marcela Pecháčková

♣♣♣

Drocár Jan, 28. 3. 2023

e-mail: sefredaktor@historickaslechta.cz

Všechny články autora